Nejdříve se každého ptám, má-li senior příspěvek na péči, případně alespoň zažádáno. Oni jsou totiž hlavně ti nejpoctivější, nejudřenější lidé, strašlivě hrdí a nějaké peníze na „bezmocnost“ vždycky sebevědomě odmítali žádat. Tak se ona dávka jmenovala do konce roku 2006 a já naprosto každého z nich chápu. Byl to svým způsobem degradující název. Dokonce se ani nedivím, že leckdo ze staroušků spíš reviznímu lékaři nalhal, kterak je čilý a schopný. Vždyť tehdy stejně šlo o necelých pět stovek v prvním stupni, ta částka za pochroumané sebevědomí leckomu nestála.

Ba dokonce i dneska se ještě najde hodně lidí, právě těch hodně potřebných, kteří „oficiální“ uznání nějaké neschopnosti odmítají. Bez ohledu na to, že manželka nebo dcera jsou udřené a utahané. Jejich vnitřní problémy jim znemožňují uvidět skutečnost a přijmout ji. Někdy pomůže hlas odněkud zvenčí - dokonce i dopis nebo mail.

Lidé takto hrdí nebývají prvoplánově sobci a zvláště invalidní partneři se upřímně vyděsí, že tak mohli vypadat. Naopak pečující strana zažila už tolik nevrlého odmítání o čemkoliv ponižujícím mluvit, že jen tiše vleče svůj balvan a konce nevidět. Přitom jde o částky, které už dnes mohou leckomu z části starostí ulevit. O peníze jde, bohužel, skoro vždycky. A je velmi nebezpečné, jestliže v péči a láskyplné pomoci začne zbytečně narůstat pocit onoho balvanu a bezvýchodnosti. Přes všechna odhodlání se skrze prožluklý nedostatek peněz může také deformovat vztah a také osobnost pečovatele. Jak? Jednoduše, uštváním.

Mravní imperativ je jasný, každý přece cítíme, že o maminku a tatínka je nutné se postarat, jinak to vypadá - i bez prominutí - blbě. A tak se člověk děsí, pokud je v té generaci potomků sám a vzdálený. Nebo velice stydí, když sedí v kruhu sourozenců a nějak se mu moc nechce ze sebe vysoukat ani to, že se mu do nečekaného zápřahu nechce. Mlčí, čeká, doufá, že to na něj nespadne - anebo se snaží všechny přesvědčit, proč právě on je z obliga.

Když se někdo k péči přihlásí, zbytek rodiny si upřímně oddechne a často ho v tom spokojeně nechá. Radši se ani nezeptá, je-li nutná nějaká pomoc. U dcer je, bůhví proč, takováto zátěž dál předpokladatelná, ba přímo „normální“ až „povinná“ bez ohledu na dnešní pokročilou dobu a možnosti. Kdyby tři synové a dcera byli, ženská prý má ty správné opatrovnické buňky - a že se musí třeba i dřít s nadměrnou tíhou těla, to každý přehlédne. Nu a pokud by se někdo zeptal? Kdepak, to z bezpečnostních důvodů ne, určitě by byla jeho pomoc vděčně přijata a sám by si na sebe upletl starost. (Malé doporučení: na rodinných radách nemlčte, ale rovnou adresně žádejte, co je třeba!)

Takže zpět k žádání korunek: diplomaticky, klidně i politicky korektně, leč neúprosně je nutné překonat i takovéto mezní projevy hrdosti a nejistoty. Jak že by dotyčný, péče a pomoci potřebný člověk, vypadal před úřady a sám před sebou? Inu, normálně. On takový příspěvek není zcela zanedbatelná věc, lze za něj nakoupit službu pečovatelek, které dokážou zajistit kde co, od donášky jídla až po vykoupání.

Ve velkých městech totiž v centrech, kde tyto služby sídlí, mívají také speciálně vybavené koupelny. Pokud je doma sprchový kout, není problém do něj pořídit třeba plastovou židli a seniora vsedě umýt. Jenže co je to proti pocitu cáchání se ve vaně! Leckomu ze seniorů nepomůže ani sedací vana, příliš se bojí uklouznutí. Ruku na srdce, kdo by v běžné koupelně opravdu dokázal seniora pokaždé zadržet při pádu a sám taky neuklouznout? Nepraštit se o další vybavení? Jenže nějaký speciální výmysl za desítky tisíc, třeba ještě navíc s masážními tryskami, se zvedákem a dalšími vychytávkami, to opravdu každý doma mít nemůže. Leda tak sedací vanu s dvířky, jaká se už začíná nabízet. Ta ale bývá využita spíše lidmi, kteří s touhle otázkou počítají předem.

Při větší potřebě pomoci je i příspěvek na péči vyšší a tím může pomoci pečujícímu. Třeba tím, že si sníží pracovní úvazek a částka 8-11 000,- PnP díru v příjmu poněkud zacelí. Říkám poněkud, protože musíme počítat i s tím, že byť by pečující člověk táhl tu káru péče bez pomoci nakoupených služeb odjinud, marná sláva, oddych a nějaké volno taky potřebuje.

K tomu mají sloužit nabídky respitních (odlehčovacích) služeb a pobytů. Ve velkých městech už k sehnání jsou, ovšem, jak jsem naznačila, jde o placené služby. Proto zaplaťpánbu za všechny přiznané korunky.

Příspěvek na péči (dále jen PnP), pokud je přiznán, bývá vyplácen zpětně až k měsíci podání žádosti. To znamená, že jste třeba se zaťatými zuby táhli péči o seniora půl roku a náhle je tu příjem až několika desítek tisíc. Přimlouvala bych se za investici do polohovacího lůžka, jaké se dnes vyrábí i v decentních „civilních“ tvarech, v kombinaci se dřevem. Ušetří pečujícímu hodně práce do budoucna, stojí kolem sedmnácti tisíc.

Setkala jsem se i s případem poměrně mladého člověka, kterému takto nashromážděné peníze pomohly s nákupem PC a ohromně ho pozvedly. Místo bezvýchodnosti a rezignace „obtěžujícího“ Lazara se s internetem ocitl uprostřed aktuálního dění a prý začíná přemýšlet, jak si přivydělat. Takže ani průtahy kolem úředního vyřizování nejsou jen a pouze špatná věc.

Pokud PnP přiznán není, nemá cenu se odvolávat, ona je ta úřednická síť přetížená i bez toho. Je lepší vyčkat a po čase zažádat znovu. Mezitím se může změnit revizní lékař, samozřejmě i samotný stav dotyčného seniora. Jenom se nedivte, když bude žadatel pořád podepisovat nějaké formuláře nebo doručenky, protože během vyřizování snadno dojde k překročení zákonné lhůty a úřad o tom musí žadatele vyrozumět. Dělá se to sice většinou dopisem s doručenkou, ale přímo na úřadě (při návštěvě) může sociální pracovnice hbitě připravený tiskopis vytáhnout z hromady, dát podepsat a věnovat kopii. Také se po obdržení rozhodnutí o dávce můžete podepisovat pod vyjádření, že neprotestujete a nemáte připomínky.

Od letošního ledna je povinností příjemce PnP oznámit do 8 dnů odchod do nemocnice, léčebny, LDN nebo jiného zdravotnického zařízení. Formulář je na to pěkný, nicméně mi připadá divné, že tu je pouze kolonka na podpis příjemce, nikoliv další osoby, třeba rodinného příslušníka. V podstatě by nemělo být výjimkou, že uvidíme ulicí pelášit zodpovědného seniora s kapačkou v ruce na městský úřad, aby splnil zákonnou povinnost a honem nahlásil, že dostal infarkt, zlomil si nohu nebo je v bezvědomí.

Je dobré se na postup informovat po přiznání PnP přímo na úřadě, protože sociální odbory již stihly tenhle zmetek interně napravit. Spolupracují ještě detailněji se sociálními pracovnicemi institucí, ověřují si u nich pobyty „svých“ lidí a někde stačí na odbor jenom zavolat, že dědeček nebo babička odjeli do nemocnice a lejstro dodat, když se jde okolo. Jinde je možné dodat kus papíru s čestným prohlášením, případně je dodat jako přílohu k onomu mnou pomluvenému formuláři.

Příspěvek se nevyplácí, když je někdo v zařízení, které péči poskytuje ze zdravotního pojištění, celý měsíc. S tím je také nutno počítat. Je to logické a správné, protože PnP je dávkou sociální, na nákup služeb a pomoci v „domácím“ prostředí (tedy i v domovech pro seniory), ale v nemocnicích stejnou nebo ještě větší péči dotyčný neplatí.

Pokud člověk tedy dostane zaplaceno z PnP, ať už jako rodinný příslušník nebo ochotný soused, měl by vědět, že tento příjem je třeba hlásit na finančním úřadě. Poctivost se tu vyplatí, protože příjemce dávky uvádí, od koho služby nakupuje. Úřady spolupracují stále lépe, takže je zbytečné zadělat si do budoucna na maléry. (Výše uvedená informace není věcně správná, upozorňuje daňová poradkyně Eva Čižmářová, ZDE, pozn. red.) Pokud dojde ke zhoršení stavu, lze žádat o zvýšení. Takže ti, kdo mají třeba několik let přiznaný první stupeň závislosti na pomoci jiné osoby, už dávno potřebují péči vyšší. Zkuste to, sociální pracovnice žadatele navštíví, promluví si o potřebách - a uvidíte.

Někteří lidé vyžadují tolik péče, že se někdo musí uvolit k plnému nasazení a pečovat o osobu blízkou, což se dál počítá do odpracovaných let. Nebo se rodina začne shánět po umístění v domově pro seniory, v LDN a podobně. Přiznaný PnP nebo podaná žádost je pro domovy pro seniory nebo zařízení pro různě postižené lidi důležitým faktem, protože státní politika směřuje k tomu, aby ústavy byly krajním řešením, aby nejdříve co nejvíc pomoci poskytovala rodina. Zařízení mají do budoucna přednostně sloužit lidem nejpotřebnějším, tedy ve třetím a čtvrtém stupni závislosti na okolní pomoci.

I tento náhled je věcí „prolidskou“, protože jak víme, starý strom se přesazovat nemá. Senior by měl ve svém vlastním zájmu zůstat co nejdéle ve svém dosavadním, přirozeném prostředí. Nejde o pouhé záležitosti citů a zvyků. Už takový klasicky známý problémek s projevy demence je hodně důležitý. Na seniorovi doma totiž nemusíte příznaky mizejících schopností vůbec pozorovat. Drží ho ustálené návyky, jistota rozmístěného nábytku a všech jeho předmětů. Sama jsem viděla starou dámu před operací očního zákalu, kterak chystala čaj, bravurně si na lince všechno opatřila, jako kdyby stoprocentně viděla. Nakonec dokonce zachytila padající chňapku v letu! Mimo svůj známý a stokrát prošlapaný chodník k obchodu se ale najednou stávala nejistým uzlíčkem trápení a studu, že působí zdržení a je trapná.

Z doslechu vím o pánovi před důchodem, který pracoval v dílně, jeho krátké nemoci se využilo, něco zmodernizovalo a přestavělo - a hle, on byl po návratu do práce zcela nemožný. Nikdo, ani doma, neměl šanci pořádně si všimnout, že má pokročilou demenci. Pracoval totiž jednoduše, stále stejně, chodil stejnou ulicí, doma trefil ke kanapi, přikryl se novinami... Nebo dáma, která ještě skoro v devadesáti vyhrožovala příbuzenstvu koštětem, když jí budou uklízet. Dřela celý život, tak to by bylo, aby nezvládla domácnost! Jenže po přestěhování z domku do paneláku začalo být hůř. A do dvou let bylo každému jasné, že milovaná prababička je docela popletená a už sama nikam netrefí, pletou se jí časy i místa.

Pokud máme soběstačnou maminku nebo tatínka kdesi v dáli a moc nás nenavštěvuje, může být příčina nejen v potřebě ustáleného komfortu, na jaký je náš senior zvyklý, ale také v nejistotě, jakou v něm toto odlišné prostředí vyvolává. Stojí ho totiž mnohem více námahy, aby se orientoval, aby si uvědomil, kde co je - krátkodobá paměť se ve stáří poněkud omezuje. Dalším trápením seniorů je náhled. Poměrně často si své ubývající schopnosti uvědomují a nadšení z toho nijak nejsou. Nepomůže ani přidělený „návštěvní“ pokoj, maximální svoboda a soukromí. Spíše naopak, vhodnější je stálá společnost, společné činnosti a úkolování.

V každém případě bychom si měli svých seniorů všímat, ať už potřebují znatelnou péči nebo ne. Mluvit s nimi, vyptávat se na to, co prožili, co jim chutná, jak uběhl den. Zahrát si nějakou stolní hru, pustit je k počítači a rozšířit jejich svět. Obzváště vnoučci jsou pro výuku seniorů skvěle použitelní. Proč by naši staroušci nemohli studovat univerzity třetího věku? Máme staré lidi, kteří se pouštějí i do studia klasického, víte to?

Důležitý je také pohyb, jak jen je možný. Francouzské hole nejsou na překážku ani delším výpravám. Samozřejmě je potřeba dopřát si pravidelné ošetření nohou, pedikúru si většina seniorů doslova zamiluje. O tom, že diabetici potřebují kvalitní koženou obuv, ani nemluvě. Pedikérka dokáže rozeznat problémy s dolními končetinami dříve, než senior sám a může vás nasměrovat k lékaři.

Všichni potřebujeme společnost, ale seniory trochu diskriminují horšící se smysly. Pročpak třeba vaše maminka nebo babička odmítá naslouchátko? Může jít o starší výrobek, který ji často zklame, považuje baterie za drahé - ale také ji může obtěžovat fakt, že s naslouchátkem slyší naprosto všechno. To není žádná extra výhoda, nemyslete. My běžně vybereme z okolních zvuků, co nás zajímá a mozek zbytek utlumí. Soustředíme se na jednu věc, že? Ale jak si může někdo vybrat, když slyší všechno stejně a mozek nic utlumit nedokáže? Proto leckdo raději naslouchá dál „přírodním“ způsobem, i když mizerně. Přesto dnes můžeme svým seniorům nabídnout celou škálu zvukových podnětů. Máme přece spousty kvalitních zařízeníček se sluchadly, lze je nacpat nahrávkami podle vkusu a potřeb.

PC je dobrý i pro omezené možnosti zraku, písmo na monitoru se dá zvětšit. Dokonce přímo na stránkách seniorů taková nabídka bývá hned v hlavním menu a postačí kliknutí. Dnešní operace laserem vracejí do soběstačnosti a samostatnosti i lidi takřka osleplé zákaly. Brýle jsou lehčí, čočky z umělé hmoty mohou být tlusté, jak chtějí, ale už tolik neobtěžují.

Nesmím zapomenout na pochvalu zvířátkům. Ti nepohybliví lidé by jistě uvítali společnost pokojové kočičky, ale každý senior, který není příliš zapomnětlivý a chodí aspoň na nákup, by si měl pořídit nějakého kikiního pejska. Tím myslím malého voříška, od jezevčíkovitých po nepopsatelné chlupaté koule. Jsou totiž velmi vděční, věrní a učenliví. Říkávám, že důchodcovským pejskům by měly být stavěny pomníky, kam oko dohlédne, protože ty zázraky, co takový štěkavý chomáč chlupů dokáže, jsou takřka neuvěřitelné.

On totiž pejskař musí venčit pilně několikrát denně, takže se hýbe i tehdy, kdy by sám o sobě nos nevystrčil. Pro svého kamaráda leccos překousne. Má společnost, protože na mou duši, na psí uši, kdejaký takový psíček perfektně rozumí mluvenému slovu, ději v televizi a moudře na svého páníčka kouká, případně se upřímně stydí za nějakou tu nezbednost. Je chlupatý a báječně se hladí. Má oblíbené pořady a točí se kolem něj tolik potřeb a povinností, že se pejskaři musí stále o něčem radit a konzultovat. Tohle, prosím, nijak nepodceňujte. Pokud váš senior pejskař přijde s nějakou teorií ohledně ekologie, vlády nebo světového terorismu, má to podloženo odbornou diskusí, do níž přispěli venčitelé psisek nejmíň z půlky města! Pejskaření sbližuje a seznamuje lidi mnoha vrstev a věkových kategorií.

Nepodceňujme ani zmíněnou potřebu dotyků. Všimli jste si, nakolik se vám leckdy nechce dotknout něčí seschlé kůže nebo končetiny - dejme tomu po snětí sádry? Bez ohledu na stáří cítíme, že s tou rukou nebo místem není cosi v pořádku, poměřeno naším vlastním stavem. A přece právě takováto místa a staří nebo nemocní lidé dotek potřebují mnohem víc, než jindy. A také oni sami se potřebují dotýkat a hladit. Nemají-li koho, ať jsou jim nablízku alespoň zvířata.

A ještě jedna maličkost: Od starých dob se traduje, že se nemluvňatům dával do ruky veverčí ocásek, když špatně jedla. Dotyk chlupatiny jim dělal dobře. Totéž platí vlastně o nás všech. Senioři si dokonce sami pořizují plyšové hračky. Jen si všimněte, když ji někde na návštěvě obdivují a hladí. Příbuzným doporučuji takové dárky tam, kde jejich milí nemohou mít živé zvířátko.

Slyšela jsem vyprávět, že kontrola péče v domově pro seniory vytkla personálu ochotné zásobování klientů hračkami, protože jde prý o infantilizaci starých lidí. Považuji ten názor za sporný. Vždyť právě oni sami si chtějí pokoj naplnit hezoučkými věcičkami, jaké si za celý život nemohli dovolit - prostě proto, že nikdy takové přehršle líbivých hloupůstek nebyly.

Nikdy nebyly ani hračky, tolik podobné živým tvorům, dokonce jsou stále dokonalejší i ty mechanické ňafající nebo mluvící potvůrky. Když vám nikdo nepoví nic hezkého celé dny, i ta skřehotavá odpověď „I love you!“ na pohlazení nebo stisk udělá dobře.

Proč by vlastně nemohli staří lidé dělat, co se jim nedařilo během života? Kreslení, malování, navlékání procvičuje prsty a udrží schopnost jemné motoriky těm, kteří většinu dne sedí s rukama v klíně. I mezi omalovánkami a hádankami pro děti lze najít cosi s větším písmem a lehčím zadáním, co i zmatenějšímu člověku půjde. Možná má leckdo pocit, že ten, kdo trpí demencí, vlastně nic nevnímá a stejně všechno zapomene. Omyl, přátelé. Přetrvává v něm pocit smutku i radosti, i když opravdu dávno zapomněl příčinu. Jenže o to právě jde: způsobit našim milým důvod hlavně k tomu hřejivějšímu pocitu.

Práce s myší u PC zlepší koordinaci pohybů a spolupráci očí a ruky. Takové střílení slepic nebo kartičky skvěle odstraní i nervozitu. A nemyslete, že zdatně trénovaný senior nezvládne rekordy! S tím mám osobní zkušenost a radši nebudu zveřejňovat, jaký že zlomek seniorského výkonu je mým rekordem. A sudoku? Kdepak, o tom vám už vůbec nic neprozradím! To jsem zas někoho něco naučila...

PC má také tu výhodu, že se na něm lze virtuálně se procházet po místech a městech svého života, podívat se na jakékoliv místo na planetě, navštívit zájmové skupiny, dopisovat si... Vypočítávám samozřejmosti pro nás, ale málokdo si připouští, že by to mohly být stejné samozřejmosti i pro naše staré rodiče a prarodiče.

A malá hádanka nakonec: Pro koho že to tedy vlastně ještě děláme?