Autoři k sobě nikdy nebudou dostatečně sebekritičtí; i kdyby měli tu vůli, nemají schopnost položit si všechny relevantní námitky, nejen obsahového, ale např. i formálního rázu (týkající se samotné podoby textu). Aby BL dosáhly té úrovně, jakou ve svém příspěvku šéfredaktor naznačuje, musela by existovat pečlivá redakční práce, která by jednotlivé texty korigovala, případně zcela zamítala, a také nějaká ediční politika, tzn. aktivní vyhledávání autorů a aktivní utváření témat.

Na včerejších Britských listech jsou např. k přečtení články (či reakce) Borise Cveka a Jana Šimůnka. První je v podstatě osobním útokem, kritické myšlení odhazuje v dál a místo toho dští síru a pranýřuje (jak je u tohoto autora zvykem, kdykoliv se dotkne tématu komunismu). Druhý je rasistickým a xenofobním letákem, který hanobí islámské náboženství a způsob života a vyzývá ke státnímu teroru vůči islamistům a jejich "pátým kolonám" (stačí číst mezi řádky). Ani jeden článek by každopádně nemohl v seriózním periodiku vyjít.

Což znamená: Jan Čulík (nebo Štěpán Kotrba) by musel články opravit a vrátit autorům k přepracování. Je otázka, zda by se jim do toho chtělo, když za to nedostanou ani korunu. Druhá možnost by byla takové autory odmítnout a sehnat lepší. Obojí si vyžaduje čas a pokud možno -- opět -- i finanční prostředky.

Ani jedním BL neoplývají a Jan Čulík to sám ví nejlépe. To, co si dává za úkol, je sice pěkné, ale nesplnitelné. Všechny přednosti, které kdy BL měly, vyplývaly z toho, že jde o zcela periferní, outsiderovský prostor, kde se mohou ozvat hlasy jinde potlačované. Má to ale i svá negativa v tom, že se stávají útočištěm grafomanů, podivínů, frustrovaných marginálů, ba i extrémistů.

Tato pestrá společnost má však i díky uvedeným negativním rysům své kouzlo a v celkovém úhrnu jedno velké plus: neexistencí nejen cenzury, ale i pořádné redakční práce, představuje unikátní, spontánní obraz českého myšlení na začátku 21. století, ve vší jeho neučesané a pravdivé grotesknosti.

Pokud by BL chtěly být něčím více než specifickým blogem, jakým jsou nyní, potřebovaly by prostředky, které nemají a těžko je získají. Kdyby ovšem Čulíkem proklamovaného cíle chtěly dosáhnout bez těchto prostředků (tj. zejména bez zvětšení počtu redaktorů), přišly by o jednu ze svých předností -- téměř bezmeznou otevřenost -- a není jisté, že by ztratily své podstatné nedostatky: při prolínání funkcí autorů, editorů, redaktorů a vydavatelů by se totiž snahy Jana Čulíka a Štěpána Kotrby o autoritativnější redakční práci snadno zvrhly v odmítání názorů, které by jim nekonvenovaly; takoví my lidé prostě jsme. To není otázka morálky, ale realismu.

Britské listy by prostě měly vědět, na co mají, jinak ztratí i to málo, čím mohou českému veřejnému diskurzu přispět.

Pozn. JČ: Martin Škabraha plně nepochopil, o co mi šlo: Při zachování otevřenosti neustále hledat protikladné názory a analýzy. Chápu Škabrahovu frustraci intelektuála, kterému nekonvenují demotické a řádně nepromyšlené názory. I ty jsou však součástí veřejného diskursu a pánové Cvek a Šimůnek mají plné právo na to, aby byly slyšeni -- pokud dojde k jejich následné korekci z opačného, nebo jiného úhlu pohledu. Už je proto, že to skutečně poskytuje unikátní obraz stavu současného českého veřejného diskursu.