Celé to svou věcností a střízlivostí připomíná střihový dokument "Obyčejný fašismus" sovětského režiséra Michaila Romma (1965), v němž ovšem byl prostor pro komentáře. V češtině mistrně přednesené Miroslavem Horníčkem. Přístup se ovšem liší v závislosti na metráži: V "Obyčejném fašismu" je čas na postupné předvedení například front pohublých postav před plynovými komorami a obrovských beden s dětským oblečením po těch, kteří už jimi prošli. Ve "Fitně" prostě muslim popíše za souhlasného přitakávání svého duchovního vůdce, že zabije svou matku, pokud se mu bude zdát, že "zhřešila"; jiný podřeže svázanou oběť únosu. Romm měl časový prostor pro suchý, věcný komentář předváděného, Wilders ponechává vše na divákovi. Oba se zdržují emotivních projevů a paradoxně proto oba vyvolávají daleko větší emoce než nějaké strojené propagandistické výlevy.

Fitna je pochopitelně "nebezpečná", protože je schopna oslovit jak "sociálně nepraktického" univerzitního profesora, tak čtenáře "deltanovin". Klipové tempo je přijatelné i pro mládež, nepřivyklou soustředěnému vnímání, a přitom neruší ty, kdo jsou zvyklí se soustředit. Je nebezpečná i tím, že je přímo úzkostlivě pravdivá, vše uvedené je doložitelné a většinu z toho poučenější divák zná. Ten, kdo dosud pouze konzumoval propagandu o "náboženství míru a tolerance", může utrpět šok. Obávám se však, že zdravý a léčivý, protože může vést k aktivnímu zájmu o informace za horizontem politickokorektních frází.

Reakce muslimů ukazují, že tento věcný popis reality ťal do živého.

Pan Šlechta správně ukazuje, že sama existence Fitny je zkouškou toho, zda v západních demokraciích ještě platí svoboda slova. Zda platí svoboda citovat to, co o sobě někdo sám dobrovolně a veřejně prohlásí.

Nesouhlasím s ním však v hodnocení vztahů naší a islámské civilizace. Islám je jednoznačně civilizačně neúspěšný. Vyjma ropných států, jejichž bohatství pochází z našich kapes a je podmíněné existencí naší civilizace, jsou islámské země chudé a životní podmínky obyvatel zoufalé (pokud se neživí turismem, tedy opět z našich peněz). V naprosté většině z nich se žije hůř než před tím, než byly islámem okupovány. Takovouto civilizaci není možné respektovat a jedině se lze obávat toho, že její případné vítězství v Evropě by vedlo k příšernému rozvratu, srovnatelnému s "temnými stoletími" v dobách stěhování národů. Počet obětí i kulturní ztráty by ovšem byly naprosto katastrofální; i porovnání s dobami řádění Hunů je naprosto nepostačující. Vyjma nejstarších z nás je bezprostředně ohrožena naše fyzická existence. Pokud existuje ve vztahu k islámu nějaké pokrytectví, tak jedině v tom, že mnozí politikové i "osobnosti" odmítají připustit vážnost situace (jako jejich kolegové na konci 30. let minulého století) a z pohodlnosti, ideologické zaslepenosti a patrně i "za peníze" zakrývají vážnost problému, který máme.