Rezoluce RB OSN č.1244 z června 1999 jednoznačně potvrdila platnost "suverenity a územní celistvosti Svazové republiky Jugoslávie" (jejímž nástupnickým státem je Srbsko). Rezoluce rovněž hovoří o "významné autonomii a samosprávě Kosova", ale nikde v ní není ani slovo o budoucím odtržení od Srbska a možné samostatnosti Kosova. Případné uznání suverenity Kosova ze strany české vlády by tak kromě jiného znamenalo i pohrdání rezolucí Rady bezpečnosti. Srbsko ostatně podalo k Mezinárodnímu soudu v Haagu žalobu na státy, které samostatnost Kosova a Metohije uznaly. Je v právu, OSN platnost svých rezolucí garantujících územní integritu Srbska bezpochyby potvrdí a Srbsko uspěje. Jaká bude potom pozice České republiky?

Vodítkem pro rozhodnutí vlády by mělo být formulačně vyvážené usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 6. 2. 2008. Mandát vlády České republiky je slabý, její existence se, jak známo, opírá o hlasy dvou či tří přeběhlíků, kteří nikdy veřejnost neseznámili se skutečnými motivy svého jednání. Jednou z mála cest, kterou může vláda zvýšit míru důvěry u svých občanů, je uvážlivost a respekt vůči právu a názorům velké části české veřejnosti.

Postoj ČR ke kosovskému problému v sobě navíc zahrnuje specifickou zodpovědnost našeho státu před dějinami -- vůči právu a spravedlnosti, Srbsku i nám samotným. Česká vláda se musí řídit pouze a výhradně těmito skutečnostmi, ničím jiným. Alibistický poukaz na panující "realitu" nezbavuje zodpovědnosti za vlastní čin a zodpovědnost před dějinami. O správnosti vlastního postoje nerozhoduje počet států, které "samostatnost" Kosova uznaly, ale vztah k právu a morálce.

Země, která zažila Mnichov 1938, která neztratila svoji historickou paměť a která je schopna v sobě nalézt alespoň zbytek mravnosti, nemůže učinit nejbližšímu spojenci to, co sama zažila. Na rozdíl od občanů těch států, jejichž představitelé v Mnichově podepsali hanebný dokument, bylo připraveno na 50 tis. Srbů narukovat do československé armády a bránit společně s námi Československou republiku. Jedná se o mravní imperativ, jehož porušení bude mít pro politickou kulturu naší země nedozírné následky. Pokud současná vláda tzv. nezávislost Kosova uzná, pošlape preambuli Ústavy ČR, která navazuje na (cit.:) 'dobré tradice státnosti zemí Koruny české i státnosti československé` a zároveň se zavazuje respektovat 'všechny principy právního státu`. Zařadí se v dějinách po bok těch, nad kterými soud dějin zlomil hůl.

Žádáme proto vládu, aby ve vlastním zájmu odmítla krok, který směřuje opačným směrem. Jeho cílem může být podle našeho názoru jen snaha o uspokojení zájmu současné vládní administrativy velmoci, která chce být české zahraniční politice protektorem.

Milan Daniel, jednatel NNO

Václav Drbohlav, občanský aktivista

Rajko Doleček, lékař a vysokoškolský pedagog

Jaroslav Foldyna, politik

Jan Matt Hájek, fotograf

Leoš Jeleček, vysokoškolský pedagog

Drahomíra Kalábová, v domácnosti

Miloslav Kaláb, vědecký pracovník

Jan Kavan, politik

Jan Keller, sociolog

Tomáš Krček, chemický laborant

František Krejča, etnograf

Antonín Kutra, právník

Petr Kužvart, právník

Vladimíra Levá, politoložka

Václav Lohr, ekonom

Josef Mikovec, publicista / výtvarník

Miloš Mráz, důchodce

Milan Nápravník, spisovatel

Pavel Pečínka, politolog

Vlastimil Polák, vědecký pracovník

Miroslav Polreich, analytik

František Postupa, stavbyvedoucí

Miroslav Prokeš, inspektor ŽP

Zdeňka Radičová, středoškolská učitelka

Jana Ridvanová, studentka a publicistka

František Řezáč, aktivista

Robert Santholzer, geolog / hudebník / spisovatel

Petr Schnur, sociální psycholog a publicista

Pavel Skulina, odborový funkcionář

Štěpán Steiger,důchodce

Marie Švábová, architektka

Ilona Švihlíková, vysokoškolská pedagožka

Petr Tuček, agronom

Petr Uhl, novinář

Milan Valach, filosof

Josef Vít, důchodce

Emil Voráček, vědecký pracovník

Jan Žižka, student

Za autenticitu signatářů ručí:

Milan Daniel, Chrudim

Jan Kavan, Praha 5

Petr Schnur, Hannover