Jak z krátkého titulku vyplývá, tentokrát míním stručně pojednat nikoli o Kosovu, spíše o nás. Chudák Kosovo se mi do souvislosti připletlo nevině. Slova k titulku jsem si vypůjčil od klasika - celý text mě naučila má slovenštinářka, milá a žel nebohá pani profesorka Sedláková, původem z Moravy, slovenštinou však bezpečně vládnoucí. Předpokládám, že česká většina mých čtenářů si obsah klasikova textu pamatuje z českých škol.

Třeba je to tak, že mnozí Čechové jsou i dnes, chlapsky souzeno, junáci. Lidsky souzeno podezírám, že od opravdového junáka má dnes člověk právo očekávat i jistou intelektuální „občanskou vybavenost“, od politicky vybaveného snad i trochu víc než „gule“. To ponechám svobodné úvaze čtenářek a čtenářů, ale připomínám to panu předsedovi vlády.

Já si dovolím, i jménem mnoha mých českých spoluobčanů obého pohlaví od našich politiků vyžadovat i jistou základní znalost řemesla, do něhož s náramným nadšením vtrhli a v jehož „dílnách“, teplých a pohodlných, si libují tak očividně, že se zdá, že by se v nich raději zabarikádovali, než z nich odešli.

Právě to mi připoměla srbská provincie Kosovo den-dva před summitem Atlantické aliance v nedaleké Bukurešti. Náhle se totiž na našince v poněkud vzdálenějším Česku sesypala nedávno změť navzájem se vylučujících výroků a protivýroků, nejednou vycházejících ze stejných úst a vždy od členů stejné vládní koalice o tom, co (v zájmu míru, Evropy, světa, či čehokoli) musíme udělat – a to hned, v krajním případě do summitu NATO – pokud jde o uznání, či neuznání jakési 'samostatné republiky Kosovo‘.

Dovolte stručně shrnout:

Máme předsedu vlády, jenž nedávno tvrdil, že Kosovo nelze rychle uznat, protože KDU-ČSL a také někteří vysoce postavení příslušníci jeho vlastní ODS (včetně jejího čestného předsedy jménem Klaus) jsou proti. V rozhovoru pro Hospodářské noviny o několik dnů později tentýž 'chlap s gulami‘ říká, že nemáme jinou možnost, než uznat Kosovo teď, určitě ještě před schůzkou NATO. O důvodech změny pohledu člověka, jenž nemálo ovlivňuje naše osudy, se od něj nedozvídáme nic.

Jeho ministr zahraničních věcí Schwarzenberg, nezelený zelený (česky ovšem Černohorský), také otočil, jenomže v opačném gardu. Původně tvrdil, že uznat musíme, ale ne rychle, později prohlásil, že Srbové v Kosovu (zůstala jich tam hrstka, ty ostatní dnešní vládcové Kosova dávno vyhnali spolu s jinými) blbnou, zatímco tamní Albánci se údajně chovají slušně (to jsou ti dnešní vládcové). Dnes ovšem pan ministr zahraničí (jenž aspoň ví, že věc není zcela čistá) začíná trochu váhat se spěchem. I Černohorci (Schwarzenbergové?) donedávna váhali – za Miloševiče se drželi Srbska, s rostoucí svobodou v srbském státě se odtrhli.

Místopředseda české vlády pro evropskou politiku Vondra se stal přes noc expertem s bolavým srdcem a zatímco donedávna dával jaksi najevo, že mu je problém Kosova dost lhostejný, nyní říká, že to pro něj bude těžké rozhodování. Čert ví, sám jsem si každopádně jist, že dopředu vím, jak se pan místopředseda rozhodne – chce se snad někdo vsadit proti mně?

Pár mladých zelených bojovníků (mezi nimi Matěj Stropnický, syn bývalého diplomata a tedy v mezinárodních problémech celkem na české poměry.... zkušený?) tvrdí, že cosi, co nazývá zahraniční sekcí strany zelených, v únoru přijalo stanovisko, podle něhož za současného stavu (t. zn. bez návratu uprchlíků/vyhnanců) nesouhlasí s uznáním nezávislosti Kosova. Mám pro Matěje Stropnického sympatie, nemá to s politikou strany zelených lehké, ale my také ne. Spíše než zelená je ta strana vícebarevně proměnlivá a svou zahraniční sekci místo na tvorbu představ o zahraniční politice využije na biopalivo.

I předseda KDU-ČSL je proti uznání, to mne ale nepřekvapuje. Dávno tvrdím, že se vrátí do vlády a pan Schwarzenberg ho omluví a zůstane v ní také – což, jak jsme se dožili, se stalo. Pro své partajníky to vyřešili jejich zahraničně-političtí experti, včetně lidoveckého zákonotvůrce Svobody a zeleného garanta vzdělávání českých dítek a spravedlivého rozdělování evropských peněz na vědu, pana minstra Lišky.

Překvapili mne ale dva evropští poslanci českého původu: lidovec Březina a vůdce skupiny ODS Zahradil. Oba vyjádřili své zásadní výhrady k postojům pražské vlády – pokud ta nějaké má. Zajímalo by mne ovšem, zda to říkají nahlas v Evropském parlamentu (alespoň vlastním spolustraníkům). Také mne zajímá zda ten parlament je na tvorbu legislativy?

Kde ale zůstaly naše mezinárodní vztahy? Z uvedeného drobného souhrnu politického myšlení a znalosti významu zahraniční politiky (což je totéž jako národní zájmy) a mezinárodního práva mezi našimi doufám, že dočasnými, vládci soudím, že se nacházíme na nebezpečné hraně, tím spíš, že podle všeho tito vládcové a vládkyně našimi osudy uvažují podobně jako náš bývalý prezident:

„Tolik pro nás ti Američané udělali, a jen co poprvé po nás chtějí maličkost, (tedy radar v Brdech) děláme drahoty“. Jsem přítelem Američanů a USA déle než Václav Havel (jsem také o dva roky starší a politikou se zabývám déle než on). Jsem si jist, že Američanů, co po nás „takové“ maličkosti nechtějí je víc než ti odešlí a odcházející příznivci pana Havla. I pro ně má význam, když se jejich přátelé a spojenci chovají jako svéprávní, svobodní lidé.

Takže dovolte malou výzvu:

Čechové, junáci, junačky, probuďte se. Užívat si svobodu není jednoduché, není na koho své chyby svádět. I když – sám nevím, koho příště volit.

V Praze na prvního apríla 2008