Člověk samozřejmě je tvor společenský. Bez toho by teorie her vycházejících z tzv. dilematu vězně neměly vůbec smysl. V reálném světě skutečně nemáme možnost volby mezi spoluprací ve skupině a životem osamělého individua. To ovšem nikdo nevyvrací. Zmíněné teorie se nezabývají "osamělým individuem", ale konflikty mezi skupinovými a individuálními zájmy (pracovně zjednodušenými) a důsledky možných individuálních strategií řešení těchto konfliktů pro ideální (=zjednodušenou) společnost.

"Altruismus je .. chápán jako náklad, který snižuje šance altruisty. Ve společenství, v němž je altruismus společenskou normou, což jsou prakticky všechna tzv. primitivní společenství, zvyšuje altruismus šanci příjemce ... a zpětně pak i šance původního altruisty." To je asi totéž, jako tvrdit v ekonomii, že úspěšná investice není náklad, neboť přináší zisk. Tohle je samozřejmě teoretikům her a la dilema vězně jasné. Právě takto jsou totiž pravidla těchto her nastavena. Problém je v tom, že individuálně nejlepší je být sobcem ve společnosti samých altruistů. Samozřejmě jde o "neekologické" chování, do určité doby -- než podíl sobců překročí jistou mez -- se ale vyplácí. A pak už není v silách jednotlivce tento trend zvrátit (pokud se o to pokusí, ztrácí ještě víc).

Že se reálná společnost musí těmto strategiím bránit a také brání, je evidentní. Jak, to jde nad rámec popisovaných modelů. Ty se omezují pouze na vysvětlení, proč tak činí (respektive proč se takto zvyšuje jejich šance na přežití či uplatnění v konkurenci s jinou společností).

Podle Milana Valacha je takovéto vysvětlení patrně iracionální. Asi proto, že složitější modely této teorie nedávají jednoznačně "pozitivní" výsledky. Což musí být chyba, neboť bez altruismu a spolupráce člověk nemůže přežít. To je pravda. Jenže ono nejde ani tak o altruismus sám, jako spíš o jeho míru. V té se, mimochodem, tzv. primitivní společnosti značně liší.

Richard Dawkins se měl vyjádřit v tom smyslu, že svou klíčovou teorii mohl docela dobře nazvat i "spolupracující gen", aniž by na ni musel něco podstatného měnit. Pro člověka, který jeho nejznámější knihu přečetl a dal si námahu ji pochopit, to zní zcela logicky. Tato logika je ovšem nepochopitelná pro toho, kdo klade spolupráci a sobectví do absolutního, vzájemně se vylučujícího protikladu.

Že by pánové Dawkins či Ridley "přehlíželi city, jež hrají u mnoha živočichů takovou roli, především však u člověka" ? Taková výtka zní jako vtip, jehož autor buď knihy obou autorů nečetl nebo nechápe rozdíl mezi genotypem a fenotypem.

Podobné je to s nepříbuzenskou solidaritou. Sám Dawkins uvádí příklad na jednom druhu upírů. Sociobiologové ani neodarwinisté nepopírají velký význam nepříbuzenské solidarity pro lidské společenství. Tvrdí jen, že ve standardní lidské společnosti je tato solidarita méně intenzivní oproti solidaritě příbuzenské. Dalo by se říci, že příbuzenská solidarita je přirozenější. Nejsem si ovšem jistý, zda filozofie pana Valacha stupňování tohoto adjektiva vůbec připouští.

Prototypem člověka je individuum, prototypem rodiny rodina a prototypem komunity komunita. Společné kategorie pro tohle vše existují, třeba lidstvo nebo společnost. Jenže pro popis uvedeného jsou příliš obecné.

Co je zdrojem výše zmíněných nepochopení a omylů ? V nekompatibilitě logiky. Popišme si ji na v obou článcích přímo nezmíněném "Homo economicus."

Člověk ekonomický skutečně existuje (pan doktor Koukolík promine). Existuje nikoli jako reálný člověk, ale jako softwarový subsystém v našem mozku (nakolik lze v souvislosti s mozkem hovořit o softwaru). A také jako model, který zkoumá tento subsystém izolovaně od ostatních.

Tento subsystém se v praxi dostává do konfliktu s jinými podobnými subsystémy (včetně těch, jejichž projevy pan Valach zmiňuje). Způsob řešení těchto konfliktů pak závisí na našich genetických dispozicích, vědomých i nevědomých zkušenostech (včetně zdrojů deprivací) i situaci, která tento konflikt vyvolala. A také na našem sociálním okolí - obecně, i omezeném na ty, jichž se zdroj konfliktu týká.

Tohle je ovšem logika, kterou "racionální" lidé typu Milana Valacha odmítají přijmout. "Homo economicus" buď existuje nebo ne. Pokud existuje pouze částečně, pak musí být jasně popsáno, jak jsou vyloučeny konflikty se zbytkem lidské osobnosti. Pokud tyto konflikty vyloučit nelze, musí být alespoň jasně popsán způsob jejich vyřešení. To je jejich představa racionální teorie.

Ve skutečnosti je lidský život sérií rozporů. Tyto rozpory jsou často nevyřešeny, někdy nejsou ani řešeny a někdy je ani vyřešit nelze. Většinou to nevadí. Problémem se stávají pouze tehdy, pokud přejdou do konfliktu, který nelze řešit, a který má na člověka či společnost devastující účinek. (Ani to nemusí být u konfliktů pravidlem.)

Abychom docenili smysl těchto rozporů, musíme si uvědomit, že člověk i lidská společnost jsou chaotické systémy. A musíme pochopit i smysl tohoto chaosu. To není jednoduché. Zatímco naše podvědomí a intuice pracují s chaosem zcela samozřejmě, naše vědomí je nastaveno na matematickou logiku s jednoznačnými výsledky. Proto tak špatně rozumíme například kvantové mechanice.

Pro výše uvedené "racionalisty" (třeba marxisty) je rozpor a konflikt pouze zdrojem zla. (Byť v případě špatného systému -- třeba kapitalismu -- zla žádoucího.) Ať už si to tito lidé uvědomují nebo ne, racionalita pro ně znamená především harmonii. Že by rozpory, včetně neřešitelných, mohly být zdrojem síly -- za jistých podmínek a v určitých mezích - a ne pouze potenciálního zhroucení, to si vůbec nepřipouští. Argumenty, které právě s něčím takovým počítají, si podvědomě přetransformují do podoby jim srozumitelné.

Pak se ovšem snadno stane, že polemizují s nevysloveným nebo se naopak vlamují do otevřených dveří. Nebo vyvrací absolutní platnost tvrzení, které ve skutečnosti jako absolutní prezentováno nebylo. Polemizovat s takovýmito posuny bývá těžké, neboť ona transformace argumentů skutečně nemusí probíhat na vědomé úrovni.

V reálném světě, kde většinou není tak důležitá ani tak existence určitého fenoménu, jako spíš jeho frekvence, intenzita a interakce s okolím, je takováto pseudoracionalita těžko uplatnitelná. Proto se reálný svět nahrazuje obecnými kategoriemi a principy, jejichž funkce je redukována na rovnici o jedné neznámé.

V takovémto pseudosvětě může platit například i to, že maximalizace osobního zisku je v rozporu s lidskou přirozeností, protože odcizuje člověku jeho společenskost (která evidentně přirozená je). Ve skutečnosti je přirozené obojí. Stejně jako vzájemný rozpor a z něho plynoucí konflikty.

P.S. Milan Valach ve své odpovědi (BL 7.3.2008) na osmý bod polemiky pana Koukolíka a paní Drtilové odpovídá mj. "stačí se jen minimálně zajímat o politické dění u nás i ve světě, abychom zjistili, kde je pravda". (Čímž vlastně dává za pravdu tvrzení, které se pokouší vyvrátit; doporučuji si obojí pozorně přečíst.) Tak tomu opravdu je. Člověk, který se minimálně zajímá o politické dění, skutečně může zjistit -- a tedy vědět -- kde je pravda. Tím pádem nemusí o této pravdě nijak moc přemýšlet.

Kdo se zajímá o politické dění více než minimálně a hlavně poctivě -- bez primární snahy potvrdit svoji vizi světa -- ten tu pravdu poznat nemusí. Takový člověk zjišťuje, že většina politických problémů -- zejména v politice mezinárodní - je příliš složitá na nějaké pravdy. Že existují pouze více či méně vhodné popisy a více či méně dobrá či špatná řešení.

Pan Valach se v této věci odvolává na písemné autority. Dovolím si také uvést jednu : už před více než dvěma tisíci lety učil Zenon Alexandrijský své žáky, že čím větší je objem znalostí, tím delší jsou hranice s nepoznaným a tím víc člověk pochybuje i o věcech, které se jiným zdají jasné.

Tento problém má ovšem snadné řešení. Stačí prohlásit, že za touto hranicí -- nebo aspoň její částí -- nic neexistuje. Nebo, ještě lépe, si existenci nežádoucího úseku oné hranice a případného prostoru za ní vůbec nepřipouštět.