Vše je racionálně uspořádané pro maximální funkčnost a účelnost zabíjení, s cílem uspokojit potřebu konzumenta, nasytit jeho obří žaludek, zbytnělé tělo, pomalu se vlekoucí na nejistých nohách k pohodlnému autu z nejbližšímu supermarketu. Kdesi na samém začátku leze vystrašené zvíře do mohutného válce a neochotně strká hlavu do jediného otvoru, z kterého za chvilku přijde smrt. Bezmocně civí ven, už tuší, co bude následovat. Přichází člověk, nacvičeným pohybem přikládá zvířeti k čelu oválný předmět a vzápětí se tělo hroutí.

Záchvěvy, škubání, smrtelné křeče. Po chvilce se buben pomalu převrací, vyklápí ve smrtelné křeči škubající se tělo na přepravník, které je v zápětí zavěšeno na hák a opouští čelní záběr statické kamery. Další zvíře zoufale klade odpor, nechce zemřít, oči křičí do němého prostoru. Opět se zjevuje člověk, všemocný člověk bůh, číhající na ideální okamžik a vše se opakuje. Jde o nejotřesnější záběry celého filmu. Smrt na běžícím pásu, smrt za mzdu, věcná a zcela všední, žádná surrealistická scéna. Ruce tohoto dělníka možná večer hladí své dítě.

Je na nich krev, ale on jen dělá svoji práci, stejně jako váleční zločinci plní jen svoje rozkazy. Že v tom je rozdíl? Že jsme něco víc jenom proto, že umíme racionálně myslet a potřebujeme zkonzumovat kolem 80 kilogramů masa ročně?(!!!) Že umíme i smrt zracionalizovat a zefektivnit? Že zvíře nemá duši? Z popsaných záběrů to není tak jisté. Není už tajemstvím, že stresované maso je znehodnocené a zcela nevhodné ke konzumaci z mnoha důvodů a je úplně jedno, zda zvíře stojí po dobu svého života ve sterilně čistém prostředí globální velkovýroby.

Když jsem psal pro Britské listy článek My máme maso, ó jak se máme, zdaleka jsem netušil, že realita je ještě otřesnější, než jsem si představoval. Podle slovníku cizích slov znamená racionalita rozumnost, rozumové chápání a podle F. Koukolíka Sutherland o iracionalitě říká, že iracionální je jakýkoli myšlenkový proces, jenž vede k závěru nebo rozhodnutí, které ve světle důkazů a s ohledem na dobu, jež byla k disposici, nejsou to nejlepší, co se dalo dosáhnout.

Mezi rajčaty v obřích halách pomalu pojíždí robot s postřikem chemické látky, který na dálku obsluhuje člověk, po uši neprodyšně uzavřený v ochranném oděvu. Chrání se před tím, co se později dostane na pulty supermarketů. Myslím že to, čeho jsme dosáhli a co film ukazuje, už nelze rozumně chápat, protože to není to nejlepší, čeho jsme dosáhli. Bezcílně nadměrná konzumace všeho, za cenu utrpení všech. Kdesi na začátku utrpění "pouhých" zvířat, na konci unavený člověk v nejlepších letech, prosící lékaře o pomoc. Bolest a pilulky a mezi tím chvilku cosi jenom jako muška zlatá. Jak kdo s čím zachází, tak také schází.