Netřeba připomínat Havlíčka nebo Čapky, vynikajícm novinářem byl i mladý Karel Kramář, píšící třeba cestopisné črty do Světozoru. Naopak, tzv. profesionální žurnalistika získala již za císaře pána nedobré renomé, přes stříbrňácký tisk za první republiky až ke krychtálkům okupačním i dnešním - míněny jsou okupace obě. Pro takového Šaldu či V. Černého bylo epiteton "žurnalistický" označením jisté - nízké - úrovně stylu i myšlení.

Další věcí je existenční závislost profesionálních novinářů. To mohou vydavatelé tisíckrát opakovat, že mají jejich novináři "svobodu", první, kdo tomu nevěří jsou jistě novináři sami.

Kde jsou časy, kdy některé osobnosti dostaly peníze a bylo jim řečeno: Pište si tam co chcete! Kde jsou vydavatelé, kteří si považovali za čest umožnit, například F.X. Šaldovi, vydávání jeho Zápisníku.

Známý je případ tzv. Projevu sedmi z jara 1929, kdy byli z redakce Rudého práva za projev svobodného názoru vedle dalších vyhozeni Seifert a Hora, který byl přímo existenčně ohrožen.

Britské listy by si tudíž měly zachovat, řekněme poloamatérský statut s dohledem obsahovým i jazykovým v redakci, který je v každých slušných novinách nutný.

Co se týče financování, tomu moc nerozumím, ale vím, že kdysi dělníci zakládali ze svých skromných příjmů družstva pro podporu vydávání svých novin. Proč by to nešlo dnes, když se máme tak dobře, jako ještě nikdy předtím? Sám bych byl ochoten, jako důchodce, deponovat určitou částku na podporu věci, jež snese srovnání s tradicí havlíčkovskou.