14. 2. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
14. 2. 2008

Je možné kultivovat českou politiku?

Prezidentské volby v České republice vyvolaly znovu diskuse o úrovni domácí politiky. Obvyklé mávnutí rukou nad nízkou kulturou chování některých politiků napříč politickým spektrem nemá valnou cenu. Vhodnější bude pokusit se analyzovat příčiny stavu a hledat řešení, pokud ve světě rychle opouštějícím některé základní hodnoty ve prospěch moci, peněz a kariéry, ještě řešení vůbec existují.

Komu a jak chutná moc?

Politický systém v České republice je nepřímou, zastupitelskou demokracií. Úroveň politické kultury tedy závisí v prvé řadě na úrovni lidí, kteří v zákonodárné a výkonné moci reprezentují lid. Tito zvolení zástupci opírají svou legitimitu o akt demokratických voleb. Ten ovšem v sobě skrývá nejméně jeden podstatný háček. Voliči v demokratických volbách nevolí ze sumy všech občanů starších osmnácti, případně (u voleb do senátu) čtyřiceti let. Ale jejich volba se omezuje na potrvzení některé z navržených kandidátek politických stran. Jsou to politické strany, které v zásadě téměř monopolně vybírají lidi pro výkon mandátů svých voličů. Voliči jistě mohou preferenčními hlasy některého kandidáta posunout nahoru či dolů v rámci kandidátky. Nemohou však, a to je podstatné, zasáhnout do procesu tvorby těchto seznamů. Vzhledem k tomu, jak početně slabé jsou členské základny politických stran, stává se vlastně nominace lidí, rozhodujících o osudech zemí, záležitostí výrazně minoritní.

Většina obyvatel zůstává z nominace na politické funkce vyloučena. Všichni ti, kteří o politiku nestojí, kteří o ni neusilují, jimž politika smrdí, připadá primitivní, nekulturní, nebezpečná a bezectná. Dá se říci, že v nepřímých demokraciích stojí naprostá většina lidí mimo aktivní politiku dobrovolně, a politický prostor zůstává těm, kteří většinově touží po moci, kariéře, privilegiích, a které baví šachová hra, v níž se politika vytržená z prostoru veřejného zájmu proměňuje.

Oslabení demokracie jako systému, v němž si lidé vládnou sami (to tu ale ještě nikdy nebylo), za této situace ovšem pokračuje dál. Politické strany, které se v zemi prosadily tím, že navázaly životně důležité vazby s finanční a průmyslovou sférou (někdy i za hranicemi legálního), a mají tedy reálnou sílu a prostředky držet se u moci nebo v její blízkosti, jsou si vědomy monopolu, který mají v přístupu ke státním funkcím a k poslaneckým či senátorským mandátům. Volby sice zajišťují určité střídání u moci, ovšem díky výše zmíněným vazbám s oligarchy (plutokraty) je pozice etablovaných politických stran v podstatě tak silná, že veřejné mínění jen ve vzácných případech některou z nich vyloučí z Parlamentu či jinou politickou stranu do něj naopak dostane. Stává se to, ale jen výjimečně a strana, která vypadává ze hry o moc, se velice rychle de facto rozpadá (byť formálně, de iure, existuje dál). Pro nikoho ambiciózního nemá smyslu ztrácet s ní čas. Ambiciózní lidé si najdou jiný přístup k moci a kariéře a často přestoupí do politické strany, která zůstává ve hře. Obvykle bez ohledu na její ideové směřování. To je u politických stran už dávno marginální a nepodstatné.

Demokracie a oligarchie

Uvědomit si, že v demokratických systémech se politické strany dělí o moc s oligarchy (plutokraty) a nikoliv s lidem, je důležitý fakt. Pokud vzniknou mezi stranami a těmi, kdož mají peníze, pevné vazby a propletence, pak devalvuje i ta část demokratické volby, která předpokládá možnosti změnit směr vývoje v zemi nebo jej podstatně korigovat. Politické strany sice před volbami nabízejí různé, a často diametrálně odlišné scénáře vývoje, ale v zásadě jsou vždy možné jen drobné korekce směru, který si přeje oligarchie, nebo jaký odpovídá globálním podmínkám světa, ke kterému se určitá země hlásí. Bylo docela komické pozorovat například alibistický boj některých sociálních demokratů proti americkému radaru v Brdech. Ta radarová fobie ČSSD stojí a padá s opoziční rétorikou té strany. Když byla u moci, vycházela americké straně vstříc, a pokud by se k moci vrátila, vrátila by se nutně i k téže strategii a radar akceptovala. Pochopitelně, bez referenda. Manévrovací prostor moci je v globálních podmínkách u malých zemí omezen na vazalství.

To, že se v České republice etablovalo v podstatě hermeticky uzavřené stranické prostředí, představuje dva problémy. Jednak to vede k tiché spolupráci politiků napříč spektrem, kteří se za dlouhá léta dobře znají, leccos na sebe vědí a často na sobě závisejí. I když v novinách a před televizními obrazovkami na sebe dští síru, často je to pouze divadlo pro média, která se postarají o distribuci představení směrem ven. Občas v boji o pozice se skutečně střetnou se vší razancí (viz sestavování vlády nebo prezidentská volba), ale pokud nevzniknou nepřeklenutelné osobní animozity (těch je spousta), pak se za jiných okolností dokáží zase domluvit.

Monopolizovat moc znamená vyřadit občany jako konkurenci

>

Potřeba rezervovat pro sebe, monopolizovat přístup k moci však v sobě skrývá ještě těžší problém. Je s ním spojena potřeba vyřadit veřejnost z politického rozhodování, respektive omezit její aktivitu jen na akt výběru a potvrzení kandidátů. I když se politici zaklínají demokracií na každém kroku, ve skutečnosti považují občany za konkurenci. Odtud pramení nechuť vládnoucích stran vpustit do systému zastupitelské demokracie prvky demokracie přímé. Opozice volají po referendech z populistických důvodů. V okamžiku, kdy se opozice stává pozicí, tak řeší stejný problém jako její předchůdkyně. Nechce přímou demokracii ani vidět.

Člověk, který má v rukou moc, se o ni nechce dělit. To je přirozená vlastnost zděděná snad už od našich Darwinem usvědčených předků (vůdčí samec si svou pneumatiku zavěšenou v kleci také nedá vzít) a je tudíž nevykořenitelná. Pokud člověk u moci vzývá demokracii, tak vědomě lže. Opoziční politik někdy mluví pravdu. Nikdo ale nevelebí to, co ho omezuje a demokracie je systém vlády, jehož hlavním úkolem je omezovat lidi u moci.

Ale vraťme se k politickým stranám. Pokud se prostředí politických stran v procesu vývoje hermeticky uzavře, znamená to, že se k přístupu k moci napříště dostává pouze omezený počet stran a v nich i osob. Právě to má za následek postupné odtržení "profesionální" politiky od ostatní společnosti. Nejde o to, že by politické strany neumožňovaly vstoupit do hry novým lidem. Někdy dokonce hledají nové tváře, když se staré zdiskreditovaly příliš, nebo z politiky odešly do byznysu, s nímž předtím tajně a výnosně kolaborovaly. Problém spočívá v něčem jiném. Problémem je, že vstupem do politické strany, která má přístup k moci, se ambiciózní jedinec, který se nespokojí pasivním členstvím, musí stát součástí jejího mechanismu. Musí zapadnout do struktury. Jinými slovy, přijmout pravidla hry a také pravidla kariérního postupu. Jistě, že může s sebou přinést nové myšlenky nebo jiný styl práce. Nemůže ale importovat něco, co by zásadně rozrušilo technologii fungování strany, která obvykle odpovídá obecné technologii moci. Nemůže z politické strany učinit prostředí, v němž dobro vítězí nad zlem a ideje nad pragmatismem. A v níž by mohli uspět jen lidé mravní, zatímco intrikáni by museli ven. Tím by svatý František z Assisi svou stranu oslabil v boji o moc ve státě. Politické strany pro boj s bezpáteřnými soupeři z jiných stran potřebují stejně bezpáteřné jedince. Do vody patří ten, kdo umí plavat a pro boj s gladiátorem sotva vyberete misionáře s růžencem. Škoda jen, že politika je aréna, a nic víc, byť bychom si to my, občané, sebevíce přáli.

Jsou to tedy úroveň politických stran, a především kvalita lidí, které politické strany staví na volitelná místa svých kandidátek, co zásadním způsobem ovlivňuje kulturu Parlamentu a vlády i kulturu krajských a obecních zastupitelstev a radnic. Co s tím? Je otázkou, nakolik je vůbec kvalitativní změna možná. Můžeme doufat, že se boj o moc obejde bez intrik, korupce, podplácení a vyhrožování? Máme naději, že se politika stane prostředím pro slušné, mravné lidi plné ideálů, kteří ctí pravidla slušného chování a znají meze? Kteří nikomu nevyhrožují, do nikoho nevrážejí při chůzi, ani nikomu nekopou do blatníku? A kteří mají buď dostatečné vzdělání na to, aby citovali klasiky v cizích řečech, nebo alespoň dost soudnosti, aby drželi ústa? Existuje šance, že politické strany začnou nominovat své kandidáty výhradně podle toho, jací jsou to lidé z hlediska odbornosti, výkonnosti, vzdělání, kultury a mravů?

Na všechny tyto otázky existuje jednoduchá odpověď. NE! To by se muselo něco stát, aby se kategorické NE změnilo v opatrné ano. Přesto by situace neměla být beznadějná, neboť přece existují nástroje, jimiž je možné autonomní politické prostředí přimět k tomu, aby se chovalo o poznání lépe. Kultura se totiž dá vypěstovat. Prvním nástrojem k tomu je omezení monopolu politických stran zavedením konkurence v podobě prvků přímé demokracie. Ve světě komunikační exploze je výmluvou, že přímá demokracie představuje technicky neřešitelný nebo velice komplikovaný a drahý problém. Hlasování po internetu je velmi jednoduchou cestou, jak alespoň v některých otázkách uplatnit referendum.

Dalším efektivním nástrojem kultivujícím politickou scénu by mohla být média. Ta by však musela nejprve kultivovat sama sebe, a pak i přijmout určitý díl odpovědnosti za společnost, v níž působí. To je ale už kapitola sama pro sebe. Bohužel, média a politika jsou spojité nádoby. Pokud se zakalí obsah jedné, zakalí se obsah i druhé.

                 
Obsah vydání       14. 2. 2008
14. 2. 2008 Britský soudce: Pouze vlastnit teroristickou literaturu není trestný čin
14. 2. 2008 Řešení pro tajnou volbu: zaškrtnout, vyfotit, nehodit Štěpán  Kotrba
14. 2. 2008 Španělská pravice chce zubaře zdarma Darina  Martykánová
14. 2. 2008 Ivánku, kamaráde ..... neblbni, kámo. Karel  Březný
14. 2. 2008 Komunista Maštálka: Pouze politik, který si "zašpinil" ruce pravicovou politikou minulých let, dokáže něco změnit Jiří  Maštálka
14. 2. 2008 Kandidaturou Bobošíkové ke komunistickému zvolení Klause
14. 2. 2008 Je to normální, být jiný, neboli Obvyklý čas pro depresi se střídá s věkem šťastného života Uwe  Ladwig
14. 2. 2008 Česká televize má "moderátorská esa"
14. 2. 2008 Interspar musí zaplatit pokutu půl milionu korun za porušování zákona
14. 2. 2008 Volby jako performance, Miloš  Štěpánek
14. 2. 2008 Ústava ČR má díru, kdopak nám ji opraví? Martin  Gřeš
14. 2. 2008 Amatérismus BL František  Řezáč
14. 2. 2008 Taky "Budete se účastnit"? Miloš  Dokulil
14. 2. 2008 V USA před prezidentskými volbami přihořívá? Miloš  Dokulil
14. 2. 2008 Je možné kultivovat českou politiku? Ivo  Šebestík
14. 2. 2008 Errata, zneuznaní géniové a vynálezci dutoprostoru Štěpán  Kotrba
14. 2. 2008 Metafyzické názory do fyziky nepatří Jiří  Šoler
14. 2. 2008 Základní otázka, nejen filosofická Petr  Frish
14. 2. 2008 Metafyzika pana Tichánka Jiří  Štěpán
14. 2. 2008 Ukončit normalizaci české fyziky Bohumír  Tichánek
14. 2. 2008 Svátek demokracie Radovan  Baroš
14. 2. 2008 Ošuntělá povrchnost pana Čulíka
10. 2. 2008 Kdo jak hlasoval při volbě prezidenta Michal  Škop
13. 2. 2008 Chladné ANO pro radar i NATO je totéž, co teplé NE - rozhodně nikterak vřelé vztahy k USA Martin  Martínek
13. 2. 2008 Občanské aktivity majitelů klíčů se rozvíjejí
13. 2. 2008 Co dělat a co nedělat Rudolf  Převrátil
13. 2. 2008 Komunisté na Topolánkově cestě do ztracena Lubomír  Novotný
13. 2. 2008 Stálá komise pro sdělovací prostředky bude rozhodovat o odvolání Marie Ptáčkové Štěpán  Kotrba
13. 2. 2008 Dlouhověkost zřejmě závisí na sportování po sedmdesátce
13. 2. 2008 Bobošíková jako zkouška pevnosti hlasů koalice i opozice Štěpán  Kotrba
12. 2. 2008 Jana Bobošíková třetím kandidátem na prezidenta ČR Štěpán  Kotrba
13. 2. 2008 Rozpadlé NATO už Spojeným státům jako zástěrka neposlouží
13. 2. 2008 Spojené státy obviňovány, že chtějí uspořádat monstrprocesy s šesti muži z Guantánama
13. 2. 2008 Jana Bobošíková na Hrad! ...? Jan  Hamáček
13. 2. 2008 Nadcházející finanční krize bude zřejmě v Japonsku
13. 2. 2008 Vláda chce odříznout od internetu lidi, kteří porušují copyright
12. 2. 2008 Budeme s ďáblem i nadále tančit? Josef  Brož
12. 2. 2008 Zabitý bobr, aneb kdo bude bručet, pane Langere? Štěpán  Kotrba
11. 2. 2008 Britské listy ukazují, že tudy cesta nevede
30. 11. 2007 Jací jsme
12. 2. 2008 Hospodaření OSBL za leden 2008
15. 2. 2008 Stanovisko CEVRO Institutu k osobě Martina Bacíka