Komu a jak chutná moc?

Politický systém v České republice je nepřímou, zastupitelskou demokracií. Úroveň politické kultury tedy závisí v prvé řadě na úrovni lidí, kteří v zákonodárné a výkonné moci reprezentují lid. Tito zvolení zástupci opírají svou legitimitu o akt demokratických voleb. Ten ovšem v sobě skrývá nejméně jeden podstatný háček. Voliči v demokratických volbách nevolí ze sumy všech občanů starších osmnácti, případně (u voleb do senátu) čtyřiceti let. Ale jejich volba se omezuje na potrvzení některé z navržených kandidátek politických stran. Jsou to politické strany, které v zásadě téměř monopolně vybírají lidi pro výkon mandátů svých voličů. Voliči jistě mohou preferenčními hlasy některého kandidáta posunout nahoru či dolů v rámci kandidátky. Nemohou však, a to je podstatné, zasáhnout do procesu tvorby těchto seznamů. Vzhledem k tomu, jak početně slabé jsou členské základny politických stran, stává se vlastně nominace lidí, rozhodujících o osudech zemí, záležitostí výrazně minoritní.

Většina obyvatel zůstává z nominace na politické funkce vyloučena. Všichni ti, kteří o politiku nestojí, kteří o ni neusilují, jimž politika smrdí, připadá primitivní, nekulturní, nebezpečná a bezectná. Dá se říci, že v nepřímých demokraciích stojí naprostá většina lidí mimo aktivní politiku dobrovolně, a politický prostor zůstává těm, kteří většinově touží po moci, kariéře, privilegiích, a které baví šachová hra, v níž se politika vytržená z prostoru veřejného zájmu proměňuje.

Oslabení demokracie jako systému, v němž si lidé vládnou sami (to tu ale ještě nikdy nebylo), za této situace ovšem pokračuje dál. Politické strany, které se v zemi prosadily tím, že navázaly životně důležité vazby s finanční a průmyslovou sférou (někdy i za hranicemi legálního), a mají tedy reálnou sílu a prostředky držet se u moci nebo v její blízkosti, jsou si vědomy monopolu, který mají v přístupu ke státním funkcím a k poslaneckým či senátorským mandátům. Volby sice zajišťují určité střídání u moci, ovšem díky výše zmíněným vazbám s oligarchy (plutokraty) je pozice etablovaných politických stran v podstatě tak silná, že veřejné mínění jen ve vzácných případech některou z nich vyloučí z Parlamentu či jinou politickou stranu do něj naopak dostane. Stává se to, ale jen výjimečně a strana, která vypadává ze hry o moc, se velice rychle de facto rozpadá (byť formálně, de iure, existuje dál). Pro nikoho ambiciózního nemá smyslu ztrácet s ní čas. Ambiciózní lidé si najdou jiný přístup k moci a kariéře a často přestoupí do politické strany, která zůstává ve hře. Obvykle bez ohledu na její ideové směřování. To je u politických stran už dávno marginální a nepodstatné.

Demokracie a oligarchie

Uvědomit si, že v demokratických systémech se politické strany dělí o moc s oligarchy (plutokraty) a nikoliv s lidem, je důležitý fakt. Pokud vzniknou mezi stranami a těmi, kdož mají peníze, pevné vazby a propletence, pak devalvuje i ta část demokratické volby, která předpokládá možnosti změnit směr vývoje v zemi nebo jej podstatně korigovat. Politické strany sice před volbami nabízejí různé, a často diametrálně odlišné scénáře vývoje, ale v zásadě jsou vždy možné jen drobné korekce směru, který si přeje oligarchie, nebo jaký odpovídá globálním podmínkám světa, ke kterému se určitá země hlásí. Bylo docela komické pozorovat například alibistický boj některých sociálních demokratů proti americkému radaru v Brdech. Ta radarová fobie ČSSD stojí a padá s opoziční rétorikou té strany. Když byla u moci, vycházela americké straně vstříc, a pokud by se k moci vrátila, vrátila by se nutně i k téže strategii a radar akceptovala. Pochopitelně, bez referenda. Manévrovací prostor moci je v globálních podmínkách u malých zemí omezen na vazalství.

To, že se v České republice etablovalo v podstatě hermeticky uzavřené stranické prostředí, představuje dva problémy. Jednak to vede k tiché spolupráci politiků napříč spektrem, kteří se za dlouhá léta dobře znají, leccos na sebe vědí a často na sobě závisejí. I když v novinách a před televizními obrazovkami na sebe dští síru, často je to pouze divadlo pro média, která se postarají o distribuci představení směrem ven. Občas v boji o pozice se skutečně střetnou se vší razancí (viz sestavování vlády nebo prezidentská volba), ale pokud nevzniknou nepřeklenutelné osobní animozity (těch je spousta), pak se za jiných okolností dokáží zase domluvit.

Monopolizovat moc znamená vyřadit občany jako konkurenci

Potřeba rezervovat pro sebe, monopolizovat přístup k moci však v sobě skrývá ještě těžší problém. Je s ním spojena potřeba vyřadit veřejnost z politického rozhodování, respektive omezit její aktivitu jen na akt výběru a potvrzení kandidátů. I když se politici zaklínají demokracií na každém kroku, ve skutečnosti považují občany za konkurenci. Odtud pramení nechuť vládnoucích stran vpustit do systému zastupitelské demokracie prvky demokracie přímé. Opozice volají po referendech z populistických důvodů. V okamžiku, kdy se opozice stává pozicí, tak řeší stejný problém jako její předchůdkyně. Nechce přímou demokracii ani vidět.

Člověk, který má v rukou moc, se o ni nechce dělit. To je přirozená vlastnost zděděná snad už od našich Darwinem usvědčených předků (vůdčí samec si svou pneumatiku zavěšenou v kleci také nedá vzít) a je tudíž nevykořenitelná. Pokud člověk u moci vzývá demokracii, tak vědomě lže. Opoziční politik někdy mluví pravdu. Nikdo ale nevelebí to, co ho omezuje a demokracie je systém vlády, jehož hlavním úkolem je omezovat lidi u moci.

Ale vraťme se k politickým stranám. Pokud se prostředí politických stran v procesu vývoje hermeticky uzavře, znamená to, že se k přístupu k moci napříště dostává pouze omezený počet stran a v nich i osob. Právě to má za následek postupné odtržení "profesionální" politiky od ostatní společnosti. Nejde o to, že by politické strany neumožňovaly vstoupit do hry novým lidem. Někdy dokonce hledají nové tváře, když se staré zdiskreditovaly příliš, nebo z politiky odešly do byznysu, s nímž předtím tajně a výnosně kolaborovaly. Problém spočívá v něčem jiném. Problémem je, že vstupem do politické strany, která má přístup k moci, se ambiciózní jedinec, který se nespokojí pasivním členstvím, musí stát součástí jejího mechanismu. Musí zapadnout do struktury. Jinými slovy, přijmout pravidla hry a také pravidla kariérního postupu. Jistě, že může s sebou přinést nové myšlenky nebo jiný styl práce. Nemůže ale importovat něco, co by zásadně rozrušilo technologii fungování strany, která obvykle odpovídá obecné technologii moci. Nemůže z politické strany učinit prostředí, v němž dobro vítězí nad zlem a ideje nad pragmatismem. A v níž by mohli uspět jen lidé mravní, zatímco intrikáni by museli ven. Tím by svatý František z Assisi svou stranu oslabil v boji o moc ve státě. Politické strany pro boj s bezpáteřnými soupeři z jiných stran potřebují stejně bezpáteřné jedince. Do vody patří ten, kdo umí plavat a pro boj s gladiátorem sotva vyberete misionáře s růžencem. Škoda jen, že politika je aréna, a nic víc, byť bychom si to my, občané, sebevíce přáli.

Jsou to tedy úroveň politických stran, a především kvalita lidí, které politické strany staví na volitelná místa svých kandidátek, co zásadním způsobem ovlivňuje kulturu Parlamentu a vlády i kulturu krajských a obecních zastupitelstev a radnic. Co s tím? Je otázkou, nakolik je vůbec kvalitativní změna možná. Můžeme doufat, že se boj o moc obejde bez intrik, korupce, podplácení a vyhrožování? Máme naději, že se politika stane prostředím pro slušné, mravné lidi plné ideálů, kteří ctí pravidla slušného chování a znají meze? Kteří nikomu nevyhrožují, do nikoho nevrážejí při chůzi, ani nikomu nekopou do blatníku? A kteří mají buď dostatečné vzdělání na to, aby citovali klasiky v cizích řečech, nebo alespoň dost soudnosti, aby drželi ústa? Existuje šance, že politické strany začnou nominovat své kandidáty výhradně podle toho, jací jsou to lidé z hlediska odbornosti, výkonnosti, vzdělání, kultury a mravů?

Na všechny tyto otázky existuje jednoduchá odpověď. NE! To by se muselo něco stát, aby se kategorické NE změnilo v opatrné ano. Přesto by situace neměla být beznadějná, neboť přece existují nástroje, jimiž je možné autonomní politické prostředí přimět k tomu, aby se chovalo o poznání lépe. Kultura se totiž dá vypěstovat. Prvním nástrojem k tomu je omezení monopolu politických stran zavedením konkurence v podobě prvků přímé demokracie. Ve světě komunikační exploze je výmluvou, že přímá demokracie představuje technicky neřešitelný nebo velice komplikovaný a drahý problém. Hlasování po internetu je velmi jednoduchou cestou, jak alespoň v některých otázkách uplatnit referendum.

Dalším efektivním nástrojem kultivujícím politickou scénu by mohla být média. Ta by však musela nejprve kultivovat sama sebe, a pak i přijmout určitý díl odpovědnosti za společnost, v níž působí. To je ale už kapitola sama pro sebe. Bohužel, média a politika jsou spojité nádoby. Pokud se zakalí obsah jedné, zakalí se obsah i druhé.