14. 2. 2008
Svátek demokracieZ mnoha stran se ozývají nářky nad "skandální nedůstojností" páteční prezidentské volby, nad "politickým kupčením", které ji bezesporu provázelo, nad vzájemným "nevybíravým osočováním" shromážděných zákonodárců nebo nad vydíráním jednotlivých poslanců, aby se vyslovili pro toho či onoho kandidáta. Jsem dalek toho, abych tvrdil, že vše, co se odehrávalo během minulého pátku a soboty ve Španělském sále Pražského hradu, bylo dokonale košér, nemohu si ale odpustit, abych těm, kteří nyní naříkají nad rozlitým mlékem, nepřipomněl, že džbánek byl už nějakou dobu naprasklý. |
A tím nemám na mysli jen okolnost, že vládní koalice schvaluje "reformní balíky", které "chudým berou a bohatým dávají" s nejtěsnější většinou sto jedna hlasů, přičemž i této těsné většiny je dosahováno jen zásluhou přeběhlíků z tábora opozice. A nenarážím ani na skutečnost, že preference nejsilnější strany vládní koalice klesají takovým tempem, že pokud by se dnes či zítra konaly parlamentní volby, vyhrála by opozice na celé čáře. Stávající vládní garnitura k prosazování svého volebního programu tedy podle všeho disponuje pochybnou legitimitou nejen na úrovni zákonodárné moci, ale i na rovině podpory za strany svých kvapně ubývajících voličů. Navzdory tomu kabinet schvaluje další kontroverzní reformy, jako by se nechumelilo a jako by loňské fujavice ještě nikdy nerozmetaly předloňské nadějné vyhlídky.
Svou úvodní výhradou narážím spíše na okolnost, že nejistota panující aktuálně na globálních finančních trzích, jakož i neklamné příznaky blížící se hospodářské recese zvyšují nervozitu v táboře těch, kteří by rádi věřili, že neoliberální reformní agenda spočívající v postupné likvidaci pozic vydobytých pracujícími třídami během posledních několika staletí a opětovná restaurace privilegií "zahálčivých tříd" je setrvalý a nezvratný trend. Proto jim tolik záleží na tom, aby byl opětovně zvolen jejich kandidát Václav Klaus. A z téhož důvodu ti, kteří se zkompromitovali přitakáváním "dlouhodobě neudržitelným" aspiracím globálního kapitalismu, tak úporně bojují za zvolení svého jiného, a přece téhož kandidáta, exponenta "kapitalismu s lidskou tváří" Jana Švejnara. Ve vzduchu je už totiž cítit čerstvý vítr změn a dotyční se obávají, aby je případná politická vichřice neodvála na periférii politické moci. Se škodolibým vědomím blížícího se globálního krachu neoliberálního experimentu pak parlamentní levice buďto podporuje obtížně zvolitelného kandidáta umírněné pravice, nebo volí cestu co největších obstrukcí, které vrážejí klín mezi už tak chatrné články vládní koalice.
Poslední iniciativa komunistů spočívající v nominaci europoslankyně Jany Bobošíkové, která se do paměti české veřejnosti nezapomenutelně zapsala jako ředitelka zpravodajství veřejnoprávní televize z období takzvané "televizní krize", je mistrovským kouskem politického eskamotérství. Lze si totiž sotva představit horší ponížení pro populistického kandidáta konzervativní pravice nebo větší rozpaky pro rádoby populárního kandidáta liberální pravice, než kdyby o prezidentský úřad museli úporně zápolit s notoricky nepopulární kandidátkou všemi opovrhované "totalitní" levice.
Pokud je tedy veřejnosti vnucován názor, že letošní volba prezidenta je dalším z nechutných projevů typicky českých lokálních žabomyších válek, v nichž nejde ani tak o věc, jako spíše o osobní prospěch toho či onoho aktéra, skrývá se za tím v horším případě politická předpojatost a v lepším případě politická krátkozrakost či dokonce zaslepenost toho či onoho komentátora. Zjitřená nálada provázející letošní prezidentské volby je totiž právě naopak výrazem reálných politických zápasů aktuálně probíhajících na globálním politickém kolbišti. Jako taková je tato volba i přes všechny své "nevábné" projevy (anebo možná částečně i díky nim) událostí svrchovaně důstojnou a v jistém smyslu, totiž když vezmeme v úvahu unikátní prolnutí lokálních a globálních politických konfliktů, opravdovým svátkem demokracie. |