Pravda je, že korunovace monarchů i volby prezidentů Klementa Gottwalda či Gustáva Husáka byly "důstojnější". Vše podléhalo přísné režii, úlohy rozdány, výsledek byl předem dán, jediná nejistota byla v obavách, aby to všechno klaplo podle plánu. Možná, že tak si volební štáb ODS představoval i páteční odpoledne. Jenže demokracie je zrádná, proti kandidátovi vládní strany stojí kvalitní protikandidát, předvolební Šloufovy či Dalíkovy námluvy nevycházejí. Protistrana využívá příslušný paragraf v jednacím řádu a k překvapení všech navrhuje přesný opak toho, co až dosud deklarovala, tedy volbu tajnou. Ovšem s tím, že v případě neschválení návrhu automaticky nastupuje volba veřejná. Zaskočená ODS ztrácí nervy a Marek Benda podává námitku, čímž vyvolá šestihodinové tahanice, které někteří poslanci a senátoři využívají k řečnickým exhibicím.

Na zdlouhavém průběhu páteční volby se podepsal i předsedající Miloslav Vlček, který měl v zárodku zarazit neplodné tahanice a nechat bez prodlení hlasovat o svém procedurálním návrhu. Volba by proběhla v pátek a všichni si mohli odpustit sobotní nekonečná dohadování a zákulisní boje o každý hlas.

Vedení parlamentu také podcenilo technické zajištění volby, nebylo dostatečně připraveno na volbu veřejnou, kterou podporovala většina stran i někteří nezávislí senátoři. Například chybělo hlasovací zařízení, které by značně zjednodušilo a urychlilo sčítání hlasů.

V žádném případě však volbu nelze hodnotit pouze z hlediska důstojnosti, ale především zda byla demokratická a svobodná. A to i přes uvedené problémy byla.

Oba způsoby volby jsou naprosto rovnocenné

Stoupenci Václava Klause neustále předhazují zastáncům veřejné volby její údajnou nedemokratičnost a nesvobodu. Při tajné volbě prý hlasuje volitel naprosto svobodně, pouze na základě svého vlastního uvážení a svědomí. Není kontrolován stranickými sekretariáty a proto může hlasovat i v rozporu s jejich doporučeními. V tomto se však stoupenci tajné volby hrubě mýlí.

I rozhodování při veřejné volbě je svobodné. Volitel klade na misku vah svůj názor, stanovisko strany i veřejné mínění stejně jako při volbě tajné. Jediný rozdíl je v tom, že musí brát v potaz i eventuální následek svého volebního chování v případě, že bude hlasovat odlišně od většiny. A zde jsou možná dvě základní řešení: podřídit se většině a hlasovat v rozporu se svým osobním názorem anebo na stanovisko většiny nebrat zřetel. V druhém případě pak musí počítat s nepříjemnostmi a v krajním případě i s nezařazením na kandidátku v dalších volbách. Je to věc osobní odvahy, statečnosti a cti. Pokud se tak volitel rozhodne, měl by se rozhodně pokusit své stanovisko sdělit předem a prosadit jej ve vlastní straně i s tím rizikem, že za to nesklidí potlesk. V každém případě je to ale postup hodný úcty a respektu.

Jenže Mirek Topolánek nám implicitně sděluje, že v parlamentu sedí kromě úctyhodných zástupců veřejnosti i několik bezcharakterních, prodejných, obojakých, pokryteckých individuí (omlouvám se čtenářům, ale nic jiného mne v tuto chvíli nenapadá), která "kážou vodu, ale za plentou pijí víno". A beze studu je vydává za vzory demokratického chování. Pátou kolonu v řadách protivníků si kdysi pěstoval Klement Gottwald. Jak vidno, vyrostl mu důstojný nástupce.

Přitom je docela dobře možné, že například v řadách sociální demokracie mohou existovat názory, že Václav Klaus je lepším kandidátem než Jan Švejnar, nebo že - podobně jak se domnívají komunisté -- je jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, a že je tudíž vlastně jedno, kdo z nich bude zvolen. V důsledku toho pak lze například vyhovět kamarádce nebo sousedovi z ODS a volit stávajícího prezidenta nebo mu alespoň nepřímo pomoci absencí. Nakonec proč ne, ale otevřeně a statečně, tedy svobodně. Naopak pokrytecký nefér handl přikrytý tajností volby je ve skutečnosti projevem nesvobodné vůle, vůle ovládané zištným kalkulem (příslibem nějakých výhod či zachováním mandátu, když se o tom nikdo nedoví) nebo dokonce vydíráním.

Demokracie jako kšeft

Výše popsaná jednání nás mohou pohoršovat, ale mějme na paměti, že i to je demokracie. Je-li pro určitou část občanů, politiky nevyjímaje, charakteristické pojetí veškerého lidského jednání jako determinovaného tržním prostředím, pak z jejich hlediska není na volebním pokrytectví nic nečestného. Vždyť je to vlastně poctivý klasický obchod, kde se směňují výhody, pozice, informace, volební hlasy. Vše je na prodej, tedy i prezidentský úřad, zvláště existuje-li nabídka a poptávka. Mezi poslanci krouží lobbyisté -- zprostředkovatelé obchodů, přenašeči igelitových tašek, kupčíci s důvěrnými informacemi. Investigativní novináři, prodejní policisté a kamarádi z Ústavu pro zkoumání totalitních režimů se zase usilovně snaží vytáhnout na jednotlivé kandidáty nějakou špínu. A když ne na ně, tak alespoň na jejich rodiče či příbuzné.

A to ještě můžeme být rádi, že se u nás nevraždí kandidáti jako v Asii, Africe, Latinské Americe či před nedávnem i v zemi, která je pro mnohého vzorem demokracie -- ve Spojených státech.

Ano, i takto nedůstojně probíhá tržně zprostředkovaný demokratický proces. Bohužel až dosud nikdo nevymyslel nic lepšího. Nadějí do budoucna je proto posilování demokracie přímé, kde ovlivnění zákulisními machinacemi sice také nelze vyloučit, avšak v důsledku veřejného zapojení většího množství občanů do tvorby politiky je možné jej do značné míry eliminovat. Proto jako základní poučení z krizového vývoje při volbě prezidenta podpořme přímou volbu prezidenta.