Podle Etymologického slovníku jazyka českého ⁽²⁾ ošuntělost znamená též opotřebovanost, ošoupanost, obnošenost či sešlost. Příbuzné je sloveso šoustati, a tudíž ošoustanost a ošusta jakož i vyšuměti s podstatným jménem ošumělost.

Obnošenost oblečení v Česku je patrná především v zimě u starších lidí i když některé dámy, na nichž je vidět, že pamatují lepší časy, se snaží překonat sešlost garderoby roztodivnými kombinacmi, sestavenými ze zásob starého šatníku. To byl také můj neradostný dojem z letošní vánoční návštěvy Prahy po více než jednom roce. Letní měsíce obnošenost šatníku tak neobnažují.

I v bohatších západních společenstvích je možné v odívání odhalit chudobu, tato má však poněkud modernější znaky.

Na ošuntělost mladých lidí je nutno mít jiná měřítka, nebot je mnohdy generačním společenským protestem a výrazem takzvané rádoby individuality. Kombinace tmavých klubových sak s džínsy a zamatlanými adidaskami, dříve nemožná, ovládá společenské párty i movitějších účastníků a za kravatu se dnešní generace skoro stydí. Klobouk, který pokrýval pánské hlavy ještě v reportážích z osmašedesátého, dnes na pražské ani na německé ulici skoro neuvidíte. Ani na hlavách diplomatických. Snad ještě v Mnichově a jeho okolí, kde je klobouk součástí bavorského Trachtu a kde patří k dobrému tonu sedět v Gasthausu u mázu piva s kloboukem na hlavě. Pak ale musí mít ten klobouk pořádnou štětku z kamzičího vousu -- Gamsbart.

I když je individuální ošuntělost ošacení bolestný sociální problém ( Čulík se o některých příčinách, které ji zapříčinují, zmínil ), chci se v dalším textu věnovat ošuntělosti veřejné, věda že všechny typy veřejné sešlosti nepostihnu.

Veřejné prostory, o kterých se Jan Čulík také zmiňuje, jsou zanedbanou popelkou Prahy. Tu více, onde méně. Na počátku devadesátých let, když jsme po dlouhých letech opět počali navštěvovat starou vlast, vyzařovaly sice oprýskané domovní fasády šedivý socialistický šarm, nebyly však ještě znásilňovány barbarskými sprejaři. Pražské metro, vybudované v době normalizace nás překvapilo svojí čistotou. Jeho stavba zařadila Prahu do kategorie moderních evropských metropolí. Trochu opožděně, když si uvědomíme, že Budapešt dlabala podzemní tunel pro veřejnou dopravu již v roce 1896, sice jen několikakilometrový, ale jako první na evropském kontinentu.

Stavba pražského metra je jeden z mála záslužných činů normalizace. Se smutkem se člověk dívá na to s jakou neúctou je toto dílo devastováno sprejaři a jak je ničen inventář vagonů. Je neuvěřitelné, s jakou rychlostí jsou českou mládeží přijímány západní nešvary.

Neznám všechny stanice metra, vím, že se od sebe odlišují čistotou, ale smíchovské nádraží, kde nejčastěji přesedám, na mne působí zejména v zimě značně depresivně. Osobní výtah metra na exponovaném místem pod Národním muzeem je tak sešlý, že připomíná spíše zanedbanou kabinu WC.

Apropo - záchodky jsou v Česku velice často označovány biologickými pojmy muži - ženy, tedy samci -- samice, zatímco v západní Evropě dávají pro pohlavní rozlišení přednost jemnějším pojmům společenským -- dámy a pánové. Dámy a pánové byli za komunismu vyškrtnuti ze slovníku.

Jiným úkazem nevlídnosti veřejných míst jsou zakouřené české hospody. Pro člověka, který odvykl hospodskému čmoudu, je to kulturní šok. Příjde domů vyuzený jako uzenáč, se slzícími spojivkami, zahleněnou dýchací trubicí a bolestí hlavy. Na balkoně musí větrat oblek, protože by jinak zasmradil celou skřín.

Je neuvěřitelné, že se český president Václav Klaus v rozhovoru pro Lidové noviny z 31. ledna 2008 vyjádřil k regulaci kouření těmito slovy:

Stálo za to citovat vyjádření páně presidenta v plné šíři pro čtenáře, kterým snad v denním tisku tento výplod ušel. Komentovat v detailu tuto populistickou nezodpovědnost (kuřáci jsou potenciální voliči) nejvyššího státního činitele nebudu. Dovolím si jen jednu otázku, zda má zaměstnanec pohostinství možnost svobodného výběru mezi joggingem v Královských zahradách a osmihodinovým pobytem v špatně větraných hospodských prostorách, kde moderní klimatizace většinou chybí. Jak známo individuální svoboda končí tam, kde zasahuje do svobody druhého a kouř toto pravidlo nerespektuje. V tomto případě je dvojité vepřové koleno servírované na prezidiálním talíři dosti nelogický argument, protože ohrožuje výstelku arterií pouze toho jedlíka, který si na tuto dvojitou porci troufnul. Ostatní stolovníci jsou následků individuálního obžerství ušetřeni. Na léčbě patogenity kouření se podílí každý občan svými daněmi, ať je kuřák nebo celoživotní nekuřák. Kouření je individuální pochybný požitek, léčbu jeho následků přebírá společnost.

Jistou ošuntělostí se vyznačuje kvalita českých médií, jejich temata a jejich jazyk. V tradičních demokraciích má čtenář možnost výběru mezi seriozní žurnalistikou a bulvárem. Abychom to konkretizovali na příkladu německy psaných novin: mezi Bildem na jedné straně a Frankfurter Allgemeine Zeitung, Neue Züricher Zeitung nebo Süddeutsche Zeitung na straně druhé.

I česká média znala podobnou diferenciaci. Jeden z nejvýznamějších deníků Lidové noviny byl založen Adolfem Stránským v Brně v roce 1893. Do Lidovek přispívali vynikající žurnalisté jako bratři Čapkové, Eduard Bass, Karel Poláček, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen, Ferdinand Peroutka a oba prezidenti -TGM a Edward Beneš. Tento skvělý rozlet moderní české žurnalistiky přerušily dvě diktatury.

Současným majitelem Lidových novin a Mladé Fronty Dnes je Rheinisch- Bergische Druckerei - und Verlagsgesellschaft mbH, vydavatelem je Rheinische Post.

To uvádím pouze pro informaci, nikoliv proto, že bych německou firmu podezíral z ideologické ( protičeské ) manipulace. Jestliže někdo tvrdí opak, pak to musí doložit. Majitelům jde o náklad, prodej a o výdělek.

Za kvalitu produktu jsou zodpovědní čeští redaktoři. Kdyby vlastníci nechali produkovat texty, které nejdou na odbyt , podřezávali by si vlastní ekonomickou existenci.

A proto si dovedu si představit, jak zakladatel Lidových novin Adolf Stránský a všichni ti renomovaní redaktoři rotují ve svých věčných lovištích při pohledu na zplebejštění dnešního českého novinářství a na jeho zaplevelení bulvární tematikou.

Ještě horší je okolnost, že noviny dávají na webu prostor nekvalifikovaným vulgárním komentářům, nerespektujícím ta nejelementárnější pravidla úcty před míněním druhého a znásilnujícím naši mateřštinu přehlížením gramatiky. Jsou to mnohdy jen neartikulované skřeky, srovnatelné s primitivními reflexy protozoální buňky. Srovnávat je s podmíněnými reflexy Pavlovova psa by bylo zneuctění tohoto inteligentního tvora.

S fekálními výpotky se setkáváme i u dopisovatelů, kteří se stylizují jako obránci české národní identity. Charakteristikou těchto výkřiků je, že nereagují na dané tema a nesnaží se opatřit základní informace k projednávané tematice. Tuto nečistou hru umožnuje používání takzvaných nicknamů, které zbavují autory postavit se za své vulgární výplody plným jménem a s otevřeným hledím. Nicknamy jsou výchova k občanské zbabělosti.

Nicknamové jsou typičtí zástupsi masové společnosti, kterou v roce 1930 geniálně předpověděl a popsal španělský filosof, sociolog a esejista José Ortega y Gasset ( 1883 - 1955 ) v knize Vzpoura davů. Podle José Ortegy y Gasseta je předností demokracie, že poskytuje rovnost rovným,ale její hlavní slabostí je, že poskytuje také rovnost nerovným. Nicknamové jsou schopni zúčastnit se v polemickém stylu jakékoliv diskuse na jakékoliv tema. Jejich nekultivovanost je zbavila jakékoliv zdrženlivosti a sebekritiky. Nicknamové drtí vše, co je kvalifikované a vybrané. Tento stav nazývá Ortega y Gasset hyperdemokracií. Tato zvláštní odrůda plebejských vševědů se rodí z diskrepance schopnosti technicky ovládat počítačovou techniku a nevzdělané vulgarity.

Kdo nemá možnost si přečíst Ortegovu knihu, najde výborný souhrn jeho myšlenek na internetových stránkách Občanského institutu pod titulem "Ortegova Vzpoura a problém vlády davu".

Masarykův výrok, že demokracie je diskuse, je všeobecně znám, je však otázkou jak je používán v politické praxi. Česká media a politici preferují termín polemika, který je odvozen ze starořeckého slova polemos, což je válka. Polemika je tedy verbální boj, pravý opak diskuse a dialogu, jehož cílem je racionální výměna názorů.

Polemika se vyznačuje ostrými osobními útoky (v klasické rétorice argumentatio ad hominem). Snaží se, ironizovat, zlehčovat a ponížit oponenta, při čemž ponechává stranou věcné argumenty. Je to styl, který je také charakteristický pro účastníky hektického politického pořadu Otázky Václava Moravce. Protože mám možnost srovnání s podobnými jinojazyčnými pořady, je mi smutno sledovat uhádanost, hašteřivost a neproduktivní rozčilenost současných českých politiků a jen doufám, že se během doby naučí civilnímu tonu.

Česká ošuntělost má své specifické kořeny. V době komunistické společenské nivelizace, kdy vše patřilo všem, a tudíž nikomu, kdy neexistoval servis ve smyslu služby zákazníkovi, socialistický člověk si odvykl dbát na svůj vzhled a na styl jak se prezentovat, jenž je tak důležitý pro úspěšné soukromé podnikání a pro úspěch ve veřejném životě a nakonec též pro náš společenský život.

Nedostatek noblesy české společnosti vysvětluje právník a sociolog Emanuel Chalupný (1879 -- 1958 ) nepřítomností aristokracie v českém národě, tedy jeho neúplnou sociální stratifikací., což mělo při tvorbě moderního českého národa v 18. a 19. století vliv na specifickou českou lidovost, ne li plebejství. "Český člověk, protože neměl přístupu do salonů, se v hospodě bouří a zatíná pěsti". To není výrok můj, převzal ho Emanuel Chalupný z Charakterologie lékaře a psychologa Vladimíra Vondráčka.( 1895 - 1978 ) ( 1 ) Když pak český národ společenskou stratifikaci doháněl a dovršil, uťaly ji dvě negramotné diktatury.

Nemyslím si, že dnes žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili. Považuji takové ohodnocení za podbízení. Utajovat národní vady národu škodí.

Společenská ošuntělost -- ne jen ta materiální -- mi v takovém úsudku brání.

Nikde na světě, v žádné jazykové kultuře, kterou jsem schopen posoudit, jsem se nesetkal s tak despektivním masovým vzájemným oslovováním jako v České republice. Vole, vole slyšíme ve všech společenských a generačních vrstvách a domácí český člověk si to již ani neuvědomuje, snad to nevnímá, protože se mu to stalo akustickou samozřejmostí. S naprostou nelogičností se tak oslovují i dívky.

Moje generace socializovaná před komunistickou společenskou nivelizací ještě používala oslovení pánové a dámy. Snad mi to moji generační současníci, kteří táhnou na osmdesátku a kteří se zplebejštění jazyka a společenských forem ubránili, mohou potvrdit.

Zajímalo by mne mne, jak se s těmito zde načrtnutými jevy vypořádává česká odborná věda tedy sociologie a sociopsychologie. Odborníkům bych byl vděčen za doporuční příslušné literatury. Domnívám se , že by se odborníci měli důrazněji věnovat řešení této závažné problematiky české ošuntělosti v tištěných i elektronických mediích a úžeji navázat kontakt se širší veřejností.

Dokončuji tento text ve chvílích, kdy na Hradě pokračuje nedůstojné plebejské handrkování o procédere volby hlavy státu.

Dopisuji tento text ve chvílích, kdy na Hradě pokračuje nedůstojné hospodské handrkování o procedere volby hlavy státu v plebejském stylu charakterizovaném Vladimírem Vondráčkem. Politika je boj o moc. Český politický styl právě probíhajících voleb ale spíše připomíná přetahování ogarů v zakouřené putice o to ( prominte následující citát ) kdo má potentnější gule. Utajovat vady národa škodí národu.

Odkazy:

1. Jaroslav Krejčí: O češství a evropanství. O českém národním charakteru. Amosium seevis, Vydavatelství neperiodických publikací, Ostrava 1993, ISBN 80-85498-19-7

2. Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého, Nakladatelství Lidových novin 1997, ISBN 80-7106-242-1

3. José Ortega y Gasset: Vzpoura davů, Naše vojsko, Praha 1993