Výbor se nejprve soustředil na eventuelní zničení jaderných zařízení a změnu režimu, avšak později byl přesměrován na cíle v Íránu, které mohou sloužit k poskytování pomoci iráckým militantům, uvedl pro Hershe konzultant Pentagonu a poradce vojenského letectva.

Článek také cituje současné i bývalé americké úředníky, podle nichž Izrael dodal Bushově administrativě informace o íránském raketovém programu. Írán prý vyvinul mezikontinentální balistickou raketu schopnou dopravit několik malých hlavic do Evropy. Zdroje uvádějí, že správnost této informace je dosud předmětem zkoumání.

Pentagon přípravu na válku s Íránem popřel a ke zpravodajským informacím o íránském raketovém programu se nevyjádřil.

 Údajný íránský raketový a vojenský jaderný program slouží k ospravedlňování výstavby americké protiraketové základny na území České republiky a Polska. Případná existence rakety schopné zasáhnout Evropu by mohla Spojeným státům napomoci při přesvědčování dosud značně rezervovaných evropských spojenců.

Vzdušná vzdálenost mezi Teheránem a Londýnem činí podle City Distance Tool  4.402 kilometry. Mezikontinentální balistická raketa (Intercontinenental Ballistic Missile, ICBM) je raketou o doletu překračujícím 5.500 kilometrů. Pokud tedy Izraelci tvrdí, že Íránci vyvinuli mezikontinentální raketu s mnohonásobnou hlavicí, pak by - technicky vzato - o Evropě nemuseli zvlášť hovořit. Vždyť dokonce i do islandského Reykjavíku je to pouhých 5.702 kilometrů, takže mezikontinentální raketa startující retrográdně (přesněji řečeno severozápadním směrem) by podle všeho mohla pohodlně zásáhnout celé území Evropy. Otázkou zůstává, kde by Teherán takovou raketu z ničeho nic vzal a co by si s ní počal.

Vývoj rakety Šaháb-4 byl zastaven už před lety a pokračovaly pouze práce na prodloužení doletu rakety Šaháb-3. Ta má (podle údajů ACIG Journal) verzi A s jedinou hlavicí o hmotnosti 800 kilogramů o doletu 1.700 kilometrů a verzi B s 500 kilogramovou hlavicí o doletu nejvýše 2.500 kilometrů. BBC uvádí, že Teherán použil k vypuštění družice upravený Šaháb-3. To se zdá docela pravděpodobné: V ruském kosmickém programu byly dlouhá léta k vynášení družic využívány vyřazené rakety středního doletu, jejichž výkon po určitých úpravách plně postačoval (rakety Kosmos). Tyto prostředky byly v 80. letech použity i při retrográdním startu.

Je však jen stěží představitelné, že by postupným vývojem typu Šaháb-3 vznikl mezikontinentální prostředek - a ještě navíc nesl mnohonásobnou hlavici. Přidávání dalších stupňů k jednostupňovému Šahábu mohlo sotva samo o sobě vést ke zvýšení výkonů až na uváděné parametry, to vše navíc při nutném vzrůstu užitečného zatížení. Šaháb-3 je totiž vybaven hlavicí o hmotnosti 500 kilogramů a představa, že nějaký hypotetický následník nese například tři hlavice o hmotnosti 150 kilogramů, je velmi legrační. Protože - s ohledem na stav íránského jaderného programu, který si o miniaturizovaných implozních hlavicích může ještě mnoho let nechat zdát - co by pak návratová tělesa mohla obsahovat? Snad propagační letáky?

Vynést na oběžnou dráhu vlastní družici a zkonstruovat mezikontinentální raketu není vůbec totéž také proto, že mezikontinentální raketa musí být pro závěrečnou část dráhy vybavena návratovým tělesem (Reentry vehicle, RV), jehož konstrukce je u mezikontinentálních raket podstatně náročnějším úkolem než v případě raket středního doletu. Což takhle pokročilý systém tepelné ochrany (Thermal Protection System, TPS) založený na ablativních plastech a dochlazování? Co o něm říkají izraelské materiály? První americký model návratového tělesa tohoto typu (Mk-6) vážil 3.360 kilogramů...

Zdá se, že světovou veřejnost čeká další kolo propagandistické masáže ohledně "íránského nebezpečí" pro Evropu. Nenechejme se opít rohlíkem!