Společnost, která si soukromé vlastnictví vybrala cinkáním klíči jako princip společenské změny, musí počítat s tím, že občan už nevnímá nic, co nevlastní, jako "také moje". "Naše" už neexistuje. Tato země mi nepatří, není to už "naše" republika. Je to republika Panasonicu, Toyoty, Passerinvestu, PPF, CocaColy. Za určitých podmínek, které si tento stát určí, využívám jeho servisu - používám jeho komunikace, používám jeho pas, používám jeho infrastrukturu. Za vše jsem nyní povinen platit. Za doktora, za lékárnu, za sanitku, za lůžko v nemocnici. Dopravní podnik či České dráhy spějí k prodeji soukromému vlastníkovi stejně jako letiště Ruzyně nebo poslední státní pivovar. Už to není "můj" dopravní podnik, "můj" pivovar, "moje" nádraží. Je státu či obce, jejíž vládu a magistrát jsem nevolil a kteří se mne neptají, mají-li státní majetek zprivatizovat a peníze z něj rozfofrovat na daňové úlevy milionářům. Pokud se ukáží být podmínky nevýhodné, odstěhuji se jinam - za lepšími podmínkami. Jako velryba, která cestuje za planktonem - která nepláče v kanceláři Greenpeace, že je planktonu na tom místě, kde si zvykla, málo.

Od doby, kdy polovina občanů této země volila strany, které se rozhodly stát zničit, a druhá polovina státu tomu jak ovce němě přihlíží, aniž by průvody nespokojenců lemovaly náměstí či ulice před parlamentem na znamení imperativního požadavku změny nebo alespoň radikální nespokojenosti, necítím potřebu odhrabávat sníh na obecním. Jsem ochoten připlatit poměrnou část obci, když ona bude ochotna nebo donucena tuto službu převzít. Jako občan, obyvatel té obce. Obec či stát se mohou vzdát své odpovědnosti jedině spolu s vlastnictvím. Jako každý jiný vlastník. Pak bude zase všechno všech a třeba se vrátí i ty akce Z. Ale podivná je doba, marné čekání...

Do doby, než přijme i čtenář Řezáč logiku těchto pravidel českého kapitalismu dle představ dnešních českých kapitalistů v politických barvách koalic ODS, KDU-ČSL či dokonce SZ, a nezačne se sám podle toho chovat, odmítám seškrabávat sníh z chodníku, který není můj a kde on chce chodit v polobotkách. Sůl škodí přírodě, nadměrná fyzická práce mému zdraví a štěrk ničí krajinu svou těžbou. Přetrvávání přežitků minulé doby vede k zaslepenosti a iluzím o době současné. Je to dostatečně dialektické ekonomické i ekologické vysvětlení?