Roku 2000 svět spotřeboval 3 504 milionů tun ropy (=146,7 EJ). Energie této ropy představovala 34,6% veškeré toho roku lidstvem spotřebované energie. Tedy pokud by bylo třeba získávat tento objem ropy například z kanadských písků (zisk tří jednotek energie na jednu jednotku energie do procesu vloženou), bylo by k tomu potřeba více energie, než jsme roku 2000 získali z jádra, vodních elektráren a obnovitelných zdrojů dohromady.

Ano, představy, že za deset let nebudeme moci létat či jezdit autem, neboť ropa dojde, neodpovídají skutečnosti. Skutečně máme zásoby ropy ještě na nějaká desetiletí. Ale nebude to ropa levná a snadno dostupná. Navíc její spotřeba roste. Což bude mít následky. Kromě zvýšení cen ropy se dá očekávat také zvýšení cen plynu. Předpovědi v USA hovoří o 50% jenom pro letošní zimu. To už je pěkně velký zásah do peněženky. Více než polovina obyvatel Bulharska má problém s vytápěním svých bytů už při dnešních cenách.

Velkou část spotřebního zboží dnes vyrábí velmi levně Čína. Čína má politiku jednoho dítěte a za několik let budou její jedináčci nastupovat do práce. Mnozí z nich - zejména značně rozmazlení chlapci (Čína již dnes bojuje s diskriminací mužů na pracovním trhu, zaměstnavatelé dávají přednost ženám) budou požadovat lepší platy než předcházející generace a budou si to moci dovolit, nebude jich dost. Zboží vyráběné v Číně podraží právě tak, jako stoupne cena za jeho dopravu.

Ropa se používá mimo jiné jako pohon zemědělských strojů. Někde také jako palivo pro generátory, které pohánějí zavlažovací zařízení. Zvýšené ceny ropy (po)vedou ke zvýšení cen potravin.

Už dnes v souvislosti se vzrůstem spotřeby potravin v Číně, výrobou biopaliv a neúrodou v mnoha částech světa (pouze v Austrálii se čeká o 40% nižší úroda) vzrostly ceny některých mléčných výrobků o 200%. Cena pšenice se zdvojnásobila, ceny vepřového a kukuřice stouply o 50%, ceny rýže o 20%.

Caracas má problémy se zásobováním. V Mexiku vypukly nepokoje kvůli ceně tortily. Italové se bouří kvůli cenám těstovin. Varování přicházejí z Jamaiky, Nepálu, Filipín a Subsaharské Afriky. Podle FAO se ceny potravin v Číně zvýšily o 18%, v Indonésii a Pákistánu o 13%, v Latinská Americe, v Rusku a v Indii o více než 10%. Celosvětové zásoby potravin jsou nejnižší za 25 let (na pouhých 57 dní).

Vlády začínají být nuceny ceny potravin kontrolovat. Rusko před blížícími se volbami zmrazilo raději do konce ledna ceny mléka, chleba a dalších potravin.

Pokud má USA do roku 2017 nahradit 20% ropy bioetanolem, jak plánuje president Bush, bude muset proměnit na pohonné hmoty 40% vypěstovaného obilí (energetická bilance biopaliv je většinou horší než těžba ropy z kanadských písků). Také EU uvažuje o 10% náhradě ropy biopalivy. Indie plánuje pěstovat biopaliva na 14 milionech hektarů, Brazílie na 120 milionech a Afrika na 400 milionech. Někde s jedná o půdu, která zatím nebyl využívaná, jinde to znamená vyhánění lidí z jejich půdy. Už dnes 800 milionů motoristů soutěží na trhu se dvěma miliardami chudáků o zrno. Pokud je váš příjem dolar či dva denně, soutěží se vám špatně.

Mimochodem reálné příjmy většiny mužů v USA jsou dnes nižší, než příjmy jejich otců. Jejich příjmy začaly klesat v době ropné krize 70tých let. Podle některých autorů ropná krize a tento pokles příjmů souvisejí, přestože HDP Spojených států neustále roste. Nabízejí se samozřejmě i jiná vysvětlení.

Zvyšující se ceny ropy samozřejmě neznamenají konec světa, zánik civilizace či nevyhnutelnou pohromu. Spotřeba energie na hlavu v Evropě je o dost nižší než v USA a to při srovnatelné kvalitě života. Další úspory bez snížení životní úrovně jsou možné. Třeba pouhou výměnou starých okenních skel za nová lépe tepelně izolující.

Rychlodráhy mohou nahradit v Evropě velkou část letů, tak jak se tomu již stalo v případě spojení Brusel - Paříž a nebo Amsterdam - Paříž. V současné době má Evropa 5000 km vysokorychlostních železnic, roku 2010 by jich měla mít již 7600 km a roku 2020 dokonce 15 000 km. To už by mělo být možné dorazit z Londýna do Milána za pět hodin. Někdo by měl vysvětlit naší vládě, že by bylo dobré konečně místo dálnic začít stavět koridor na Frankfurt.

Na jeden metr čtverečný plochy dopadá v našich krajích 1000kW energie ročně. Účinnost kolektorů je 50 - 70%. Dva kolektory na rodinný domek - znamenají v podmínkách deštivého Nizozemí zhruba desetiprocentní úsporu energie potřebné na ohřev teplé vody a vytápění domku. Naši Hostětínští udávají, že v podmínkách Bílých Karpat ušetří na jednotku 2000 kWh ročně. Návratnost investice je několik let.

Na Novém Zélandu s začalo experimentovat s výrobou biopaliva z řas, které se dají pěstovat v odpadních vodách. Zatímco z jednoho hektaru slunečnice se získá 779 litrů oleje, z jednoho hektaru oliv 1212 litrů, výnosy z jednoho hektaru řas jsou 7660 litrů paliva. Pokud chceme vyrábět biopalivo z důvodů energetické soběstačnosti, bylo by zřejmě dobré uvažovat spíše o řasách než řepce.

Také poslední generace domácích "větrníků" už cenou dodávané elektřiny může konkurovat klasickým zdrojům. Jedna takováto elektrárna (jmenovitý výkon 3,5 kW) stojí 10 000 dolarů. Kdyby vláda USA místo financování války Iráku, koupila každé rodině jeden "větrník", ušetřila by a velká část domácností by měla elektřinu z obnovitelného zdroje.

Na počátku zrodu sumerské civilizace stál zřejmě obdobný problém, nedostatek přírodních zdrojů. Ryb bylo v Mezopotámii málo a zásoby gazel docházely. Tak zemědělství nahradilo lov a vznikly první městské státy.

Podobně se jeden neapolský právník v 17. století zamýšlel nad tím, proč je jeho krásné město, které stojí v úrodné nížině, tak chudé a Benátky, které stojí uprostřed bažin tak bohaté. Jeho odpovědí bylo to, že nedostatek zemědělské půdy donutil Benátčany k zakládání manufaktur, které se staly základem jejich bohatství. Prvotním impulsem ekonomického vzestupu Flander a Benátek byl nedostatek přírodních zdrojů.

Takže lidstvo neřeší nedostatek přírodních zdrojů zřejmě poprvé. Cestou vpřed jsou nové technologie, nikoliv návrat na stromy. Návrat k životu v malých zemědělských komunitách, tak jak ho hlásají zelení puritáni (puritán = člověk, která má strach, že by někde, někdy, někdo mohl být šťastný) není možný. Na to je nás příliš mnoho, jak zjistili Američané, když se snažili po druhé světové válce deindustrializovat Německo.

Situace je řešitelná. Bylo by ale třeba, aby zelení přestali hlásat žíněné košile a vlády zase přestaly strkat hlavu do písku a začaly něco dělat.