Mezi příklady nelezenými v českém tisku, kterými dokazoval Poláček ve svém článku zneužívání pojmu demokracie, mimo jiné uvádí případ, kdy jedny pražské noviny chválily stuhy dohodových vyznamenání, neboť se liší od stuh rakouských vyznamenání demokratickou barvou a tvarem, nebo případ pobídky ke koupi krátkých kožichů, které jsou ve srovnání s kožichy dlouhými více demokratické, z magazínu pro mladé muže (HRABÁK, V. Současná diskuse o vzestupu neliberálních demokracií ve světě a její souvislosti, Vol. II. Distance 4/2004, p. 91.).

Samotný pojem demokracie je však hodnotově neutrální a znamená pouze určitý způsob delegace moci, který se odvíjí od většinového principu. Demokracie sama o sobě zdaleka není tím dobrým životem, o který je třeba usilovat, protože rozhodně nemůžeme předem říci, zda vyprodukuje pouze dobrá rozhodnutí.

Slyšíme o vývozu demokracie (nejlépe do celého světa), sestavují se žebříčky států s různou úrovní a vyspělostí demokracie. Jako vyspělé demokracie bývají označovány především západoevropské státy spolu se Spojenými státy (které se samy pasují do role arbitra určujícího demokratičnost či nedemokratičnost různých zřízení).

Před stávkou učitelů v přehledu denního tisku na ČT 1 vystupovala šéfredaktorka Rádia Česko a nabádala k zamyšlení – je prý třeba si zvyknout na stávky, které se stávají běžným způsobem vyjednávání i v západní Evropě. Podle ní je však nutné se podívat, jaké skupiny tam stávkují (železničáři, strojvůdci). Stávky učitelů jsou prý pouze východoevropskou specialitou. Proto by se tato skupina zaměstnanců měla zamyslet nad tím, zda v jejich případě je projev nespokojenosti formou stávky opravdu vhodný.

Opět stejná písnička – co je v západní Evropě, má být pro nás vzorem, a pokud děláme něco jinak, je třeba se nad sebou zamyslet.

Jak hodnotit vyspělost demokratického systému? Kdy je demokracie jako způsob delegace moci a rozhodování dobrý, a kdy ne? Se světovými stranami (Západ x Východ) zde souvislost není. Demokracie funguje tehdy, když máme možnost účinně ovlivnit společenské dění. Demokracie (a jakýkoli jiný zastupitelský systém) je kvalitní tehdy, když obsahuje i prvek zodpovědnosti. Demokracie není o kvalitních a nekvalitních rozhodnutích, demokracie je o způsobu rozhodování (většinový princip) a o zodpovědnost za přijatá rozhodnutí. Když přijde deset turistů na rozcestí a budou demokraticky hlasovat, která cesta je správná, může se klidně stát, že devět turistů, kteří cestu neznají, přehlasuje toho jediného, který cestu zná. Zde je vidět, že demokratické rozhodnutí může být klidně naprosto pochybené. Je zde ale vidět i ta zodpovědnost za přijaté rozhodnutí – ti, co se rozhodli špatně, na to sami doplatí.

Funguje demokracie dobře, když je dlouhodobě většina společnosti nespokojena se svými zastupiteli a většinou demokratických institucí? Funguje demokracie dobře, když existují instituce (například český Senát), které si voliči od samého počátku nepřejí, a přesto nedokáží tyto instituce zrušit? Svoji vůli projevují dost významně, ale ani to, že je většina senátorů ve většinovém (!) systému zvolena počtem okolo 10 % oprávněných voličů (pokud k volbám přijde 20 % voličů a o trochu více než polovina z nich zvolí svého senátora.), není dostatečnou silou ke zrušení této instituce. (Tak trochu to připomíná nešťastného představitele volebního uskupení v Rusku Kasparova, který poté, co nebyl připuštěn k volbám, vyzýval k hromadnému přeškrtávání „povolených“ kandidátních listin, ale k žádné změně samozřejmě nedošlo.) Funguje demokracie dobře, když se „zástupci“ s voličem nebaví a na nic neodpovídají (protože nemusí)? Funguje demokracie dobře, když se občané vyjadřují o těch, na které delegovali své zastoupení, jako o těch nahoře?

Nefunguje.

Je třeba se stále zamýšlet nad tím, zda takzvaný demokratický způsob delegace moci (parlamentní demokracie) je skutečně dogmaticky (nezpochybnitelně) nejlepší.

Zvolení zástupci odvozují svou moc a vládu z vůle lidu a na lid se často odvolávají. Tady je ovšem první kámen úrazu. Zástupce je jednoznačně podřízený tomu, koho zastupuje. Své zástupce si vybíráme „svobodně“ podle toho, co nám nabízejí. V naší demokracii ovšem neexistuje (ani teoretická) možnost tyto zástupce odvolat, i když s jejich prací nebudeme ani trochu spokojeni. Když se necháváte někým zastupovat, většinou se o tomto zastupování sepisuje smlouva. Naši „zástupci“ – parlamentní poslanci a europoslanci, senátoři, krajští a obecní zastupitelé velice usilují o to, aby mohli někoho zastupovat, a také uzavírají se svými voliči velmi zvláštní typ smlouvy. Předloží program, který (prý) budou prosazovat a na základě tohoto programu jsou zvoleni (nebo nezvoleni). Na tomto systému je nejhorší, že téměř všichni voliči vědí, že se jedná o švindl, protože tito zástupci si po svém zvolení mohou dělat, co chtějí, ale protože není jiná možnost, stejně tyto „zástupce“ volí.

Kdo nevěří, že je to podfuk (teď píši o zcela konkrétních současných českých podmínkách), může zalistovat v předvolebních slibech současných vládních stran:

Další nepříjemnost je v tom, že mnozí „zástupci“ nebyli vůbec nikým zmocněni, aby někoho zastupovali, a na parlamentních křeslech sedí jen kvůli jakémusi přerozdělování hlasů. Členové vlády jsou vybíráni systémem, který je založen na principech velice vzdálených podstatě demokracie. Občan má jen nepatrnou možnost ovlivnit složení vlády. Jednotliví ministři rozhodně nejsou těmi největšími odborníci ve svých rezortech a už vůbec ne ti, kteří se dostali na své místo rozhodnutím většiny.

Šťouralové, kteří poukazují na mezery v zastupitelské demokracii, dostávají vždy stejnou odpověď. Demokracie má prý mechanismy, jak se zástupců, kteří se neosvědčili, zbavit – v příštích volbách je voliči nezvolí. To je ale jako koupit si v obchodě boty a doma zjistit, že jsme dostali jen prázdnou krabici. Za trest (pro obchodníka) si už boty příště koupíme jinde. Otázka pro přemýšlivé: kdo bude více potrestán – darebný obchodník (politik), nebo napálený zákazník (volič)?

Volič a zastupitel jsou od sebe daleko. Ti, kteří chtějí vládnout, mají k dispozici poměrně pestrou paletu fíglů, aby namluvili voliči právě to, co potřebují. Vítězem ve svobodné soutěži se pak stává často ten, jemuž příslušná firma doporučí momentálně úspěšnější strategii pro zaujmutí největší části voličů. Volič je použitelný jen krátce – při volbách. Po použití zahodit! Aby měl občan možnost rozhodovat o něčem přímo, to by mohlo být nebezpečné a i samotnému občanovi je to zapotřebí vysvětlit (není odborníkem, nemá dostatek informací atd. atd.).

Proč nenechat občana rozhodovat o některých věcech přímo? Proč by nemohl volit přímo své ministry, proč nenechat občana rozhodovat v referendech (v některých státech jsou „zastupitelé“ tak mazaní, že referenda sice umožnili, ale ta mají pouze doporučující, a ne závazný charakter), proč nenechat občany rozhodovat přímo alespoň o části jejich vlastních daní?

Protože to vždy omezuje mocenskou kliku (zahrnující často svorně vládní i opoziční strany).

Cesta k oddálení voliče a jeho zastupitele navazuje na poměrně dávné tradice, které ovšem se současným deklarovaným obsahem demokracie nemají příliš mnoho společného. Zastupitelské instituce – české stavy, britský parlament, španělské kortesy, případně francouzské generální stavy byly uzavřené, kabinetní spolky, těšící se mimořádným společenským výsadám a výlučnosti a rozhodně nehájily zájmy všech obyvatel. Teorie občanské společnosti, která bývá v současnosti často zmiňována, pochází z mnohem pozdější doby – z 18. století a stala se východiskem ke společenské revoluci, která se snažila vytvořit demokratickou společnost, odmítající privilegia jakéhokoli druhu. Právní řád měl být založen na právech a povinnostech jednotlivce, a ne na příslušnosti k určité skupině. Svoji roli v tomto systému měla hrát mravní rovnost všech lidí (SIEDENTOP, L. Demokracie v Evropě. Brno: Barrister & Principal, 2004, pp. 60–61.). Ve všech zmiňovaných systémech byl ovšem systém delegace moci stále málo blízký těm, ze kterých tato delegace vycházela, a to bohužel v plném rozsahu platí dodnes. Současný systém vlády je velmi blízký právě oněm privilegovaným spolkům.

Pokud bych měl tuto úvahu shrnout, pak takto: Demokracie není hodnotou pozitivní, ani negativní, ale naprosto neutrální. Pokud považujeme demokracii za nejpřijatelnější reálnou formu vlády, bere na sebe pozitivní význam pouze nepřímo z hlediska souběžných standardů dodržování lidských i občanských práv, které mohou být běžné v některých zemích s různými formami demokratické vlády. Současný systém, označovaný jako demokratický, velice oddaluje voliče a zastupitele, protože mezi sebou nemohou vést účinnou komunikaci. Zavádění prvků přímé demokracie (natož pak přímé demokracie jako takové) se politici bojí jako čert kříže. Politika přestává být službou a politici se stávají skupinou, která se sama obdařuje mnohými výsadami. Doprovodným negativním jevem je stále stupňující se prolhanost a zpupnost stále většího počtu politiků, což se stává jevem nejprve tolerovaným, pak poměrně běžným, a posléze je lež vnímána (jak politiky, tak i jejich voliči) jako něco zcela normálního.