12. 12. 2007
A kdypak o korupci promluvíte vy, pane Schwarzenbergu?Máme ministra zahraničí, který se veřejně přiznal ke korupčnímu jednání. No a?Stavidla morálního pohoršení sen nedávno naplno otevřela -- lidovci opět nominují do vlády svého předsedu. Jak mohou, ptá se liberální establišment s oprávněnými mindráky z toho, že nedokázal vsetínského populistu politicky znemožnit za rasismus, a proto si teď musí vypomáhat kriminální kauzou. Z Čunka se stal symbol politické špíny -- a v duchu principů své strany se patrně stane beránkem, který bude obětován za hříchy současné koaliční vlády. |
Oprávněné znechucení z Čunkova politického stylu, rasistických činů a výroků i temné a patrně korupční kauzy umožnilo vládním politikům pózovat v roli mravokárců. Je ale tato póza oprávněná? Má vláda Marka Dalíka nárok prezentovat se jako spolek čistých sněhobílých oveček, které poskvrní příchod jednoho korupčníka? Nejrozhodněji na straně Čukových odpůrců vystoupil Karel Schwarzenberg, muž nominovaný kdožvíproč za Stranu zelených, aby pod dohledem Alexandra Vondry a Tomáše Pojara dělal českou zahraniční politiku. Ten samý Karel Schwarzenberg přitom ještě jako senátor přiznal (v rozhovoru pro Hospodářské noviny 14. dubna 2006), že se jako podnikatel dopustil "v jednom případě" korupčního jednání. Prý k tomu byl "donucen", neboť "nebyla jiná možnost, jak něco rozumného prosadit". Ani novináři, ani nikdo jiný nepřiměl Schwarzenberga, aby o svém korupčním jednání otevřeně mluvil, aby se přiznal a podstoupil následně trestní řízení. (Britské listy o tomto tématu psaly už dávno ) V daném rozhovoru už jen připustil, že se jednalo "o jistou protislužbu". Schwarzenbergovo veřejné přiznání korupce nezajímalo Martina Bursíka, jehož jindy tak protikorupčně výřečná strana nominovala Schwarzenberga do vlády. Nezajímalo Mirka Topolánka, v jehož vládě korupčník sedí. Nezajímá Václava Havla, který Schwarzenberga opakovaně zahrnuje chválou. Nezajímalo novináře. Nezajímá nikoho. Máme ministra zahraničí, který se veřejně přiznal ke korupčnímu jednání. No a? Dělá-li ale ze sebe tento ministr ještě morální autoritu ve věcech korupce, měli by se ho zeptat aspoň občané: Jaký charakter měla ona "protislužba", pane ministře? Komu byla poskytnuta? Co jste za ni dostal? Pochopitelně, že odpověď na tyto otázky sotva dostaneme. Vidíme z nich však alespoň, že korupce není nemocí jedinců, ale problémem systému, do něhož jsou zapojeni i ti domněle nejčestnější. Těžko můžeme od korupčníka v Černínském paláci požadovat, aby rezignoval. Těžko můžeme chtít po ostatních členech vlády, aby se za jeho odvolání zasadili i třeba pohrůžkou rezignace. Jeden obětní beránek stačil. Snad ale není příliš opovážlivé chtít po ministru zahraničí trochu studu, když mluví o zkompromitovanosti jiných. Autor je redaktorem A2 kulturního týdeníku a A-kontra. |