Předně bych chtěl upozornit pěkný rozpor v autorově tvrzení. Jestliže jsou listy zelené, znamená to, že vidíme zelené světlo. Jak to asi bude s tím zeleným světlem, pokud se jej rostliny zbavují? Že by jej nevyužívaly? Budíž... Tato stránka je předmětem spekulací celých generací. Nechejme na bádání něco i našim potomkům. Co mě opravdu zarazilo, byla informace, mikrovlnné záření nemůže, opakuji nemůže, rozbít molekuly, a že způsobuje jen ohřívání tkání. Nejdřív bych se chtěl zabývat tím ohříváním tkání.

Pan Petr Frish, nepředpokládám, že to bylo během psaní článku, zcela jistě někdy měl horečku. Horečka je ošidná zbraň. Jde totiž o dvousečnou sekyru, kterou si evoluce vyvinula pro svoji ochranu, ale občas se může zvrtnout. Vysoké teploty totiž provádějí rozklad složitých bílkovin a umožňují pronikaní jednodušších bílkovinných strutur do cizích tkání (ty díky svým rozměrům jsou vystaveny celé kmitu a ne jenom jejich součásti, což fakticky je důvod, proč složité bílkoviny bývají rozlámány při vyšších teplotách).

Při vyšší teplotě se tudíž rozrušují složité bílkovinné struktury agresivního organismu a naše těla sází na to, že poškození, jež si způsobíme, nebudou tak vážná, aby nás to stálo život. Dojde k oběti na jednotlivých buňkách, ale celý organismus přežívá.

Při teplotě 42 stupňů celsia, pokud se nepomůže prudkým ochlazením, člověk umírá, protože mu přestávají fungovat bílkovinné struktury a metabolismus se zastavuje z důvodu rozmotání tvaru bílkovin, později kvůli jejich nenávratnému poškození. Globálně samozřejmě nemůže dojít k přehřátí celého organismu z důvodu mikrovlnného záření bočních laloků. Ovšem lokálně, na molekulární úrovni, může dojít k tomu, že některé molekuly, z důvodu interference molekulárního pohybu, dosáhnou samovolně vyšší teploty. A v ten okamžik může dojít ke kontaktu s molekulou vody, jež je vybuzena Frishovým fotonem. A malér je na cestě.

Ono může jít o nějakou bezvýznamnou bílkovinnou molekulu, ale taky to může být molekula, jež opravuje DNA, nebo provádí její střih, slepení a podobně. Samozřejmě takový stav má v případě jedné molekuly zcela zanedbatelnou pravděpodobnost, ale v případě, že máme opravdu hodně pokusů, jako například miliardy a miliardy pokusů v nepřetržitém čase, pak ke zničení nějaké bílkoviny dojde. Jaké to bude mít následky, to už záleží na důležitosti oné molekuly, na schopnosti organismu bojovat s bujením a podobně.

A nyní ke kvantové fyzice.

Zdá se, že pan Petr Frish ustrnul na fyzice devatenáctého století. Samozřejmě chápu, že představa míčků odrážejících se od molekul je jen ilustrující. Jenže je to trošku složitější a nechci, aby byl čtenář Britských listů oblbován extrémními zjednodušeními.

Tak jistě se s panem Frishem shodneme, že fotony se v případě interakce s molekulou či atomem neodrážejí, ale jsou pohlceny například elektronem (pokud zůstaneme ve světě chemie), u něhož dojde k navýšení energetické hladiny a pokud tomu není zabráněno (například interakcí vedlejšího atomu), pak se vyzáří foton o stejné energii a rozptýleném směru z tohoto elektronu (toto je ilustrativní, energie elektronu nabytá fotonem je vyjádření ekvivaletnu rozdílu dvou pozic na orbitě), zatímco elektron se vrátí do původního stavu.

Základem kvantové mechaniky, jíž se pan Frish ohání, je fakt, že my nevíme, co je v jakém stavu před reakcí, jak reakce probíhá. My pouze víme, jaký je výsledek a ten lze předpovědět s určitou pravděpodobností. A to si musíme dát pozor, abychom výsledek měřením neovlivnili - tudíž musíme počítat i s tím, že detekce nám může ukázat něco jiného, než očekáváme, ačkoli výsledek je správný a stalo se to, co jsme očekávali a přesto jsou různé výsledky.

Proto v kvantové mechanice používáme procentuální vyjádření možnosti, co může nastat, pokud... Studenti gymnázií, či škol s podobným zaměřením, si zcela jistě vzpomenou na příklad s elektronem v díře. Otázka zněla: Jaká je pravděpodobnost, že elektron vyskočí během nějakého časového úseku? Odpověď byla nějaký strašlivý zlomek. Co si ale jistě pamatuji je to, že tam ta pravděpodobnost byla.

Teď si přestavte, že nejde o elektron, jež je uvnitř atomu, ale jde o elektron, jež k sobě váže dva atomy. Je tedy na společné orbitě dvou atomů. Ten elektron je pod neustálým namáháním (opět obrazné přirovnání). Neustále osciluje mezi stavem, kdy má "lehárko" protože se dvě jádra, jež váže, přiblížily na vzdálenost, že se samy odpudí, a mezi stavem, kdy on zajišťuje držení vazby, protože se jádra od sebe příliš vzdálila. Nyní se lehce vrátím...

Říkal jsem, že bílkoviny mají velice slabé vazby mezi svými atomy? Ne? Říkám to teď. Celý metabolismus je založený na principu neustálého přelévání malého kvanta energie sem a tam. K tomu jsou potřeba slabé vazby, aby se mohly bílkoviny snadno skládat a rozkládat.

Nyní si představte, že ta slabá vazba, ten elektron, jež se může náhodou dostat do fáze, že je velmi "namáhán", tak že ten je zasažen fotonem přesně v ten nejnevhodnější okamžik. Třeba to nemusí stačit na rozbití vazby, ale je tam obrovský zlomek, jež říká, že v malém procentu případů, opravdu vyjímečně, takřka nemožně, k tomu může dojít. Nyní si představte to obrovské množtví pokusů, které v našem těle probíhají. Každá špatná oscilace kombinovaná se zářením může vést ke zničení molekuly.

A nemusí to být zrovna tvrdé gama záření, jak se pan Frish snažil naznačit. Tvrdému gama záření se říká ionizující proto, že rozloží všecko, co potká. Může to být vzduch, bílkovina, dolary, kráva, těsto v kamnech, já nevím co Vás napadne. Ale takřka jakékoli záření může ionizovat. Jde jen o pravděpodobnost, s jakou ta situace nastane.

Možná pan Frish celou věc zjednodušil na ping-pong s fotony proto, aby nám usnadnil chápání, ale spíše bych to tipoval jako usnadnění rozhodování. To se mi nelíbí.

Na druhou stranu samozřejmě nelze říci, jakou měrou bude radar přispívat k pozadí, jež již na Brdech je. Jestliže ale někdo začíná přemýšlet nad tím, jak to ovlivní telekomunikační kanály a vysílače, jestliže se ve směru záměru paprsku bude odklánět letecká doprava, pak stojí za úváženou, co asi ten radar ještě umí.

Přiznám se, že by mě zajímala otázka, co se stane s letadlem a jeho pasažéry, které je čistě náhodou, třeba z důvodu úmyslu nebo závady, po delší dobu, řekněme po několik minut vystaveno hlavnímu paprsku.