V prvé řadě zcela souhlasím s názorem, že o Václavovi nevíme fakticky nic. Nevíme kdy zemřel (928 či 935, pokud si to dobře pamatuji), nevíme, kdy se narodil. Veškeré naše informace pocházejí ze zdrojů krajně fantaskních, založených sice na reáliích, ale často natolik vzdálených, že jsou z přímého historického hlediska irelevantní (docela dobré je v tomto ohledu srovnání řeckých mýtů a vazby na předpokládané -- nikoliv potvrzené - události mající v nich obraz). Máme tu tedy člena knížecího rodu zatím poměrně malého územního celku, který byl nějakým způsobem (otázka je jakým, ono například i oni slavní "Slavníkovci" předkládaní jako separátní vládnoucí rod byli zřejmě jen význační družiníci Přemyslovců, či jejich příbuzní) chvilku u kormidla. A co se nestalo. Zřejmě skutečně platil tribut, což ovšem bylo běžné, evidentně však takřka nic jiného, co by za to stálo, nevykonal. Umřel. Otázka je jak. A to je celé. Zbytek je státní propaganda, kterou prokazatelně začal předpokládaný bratrovrah Boleslav!

Ono nyní trochu povolím uzdu fantasii. Třebas se v té Boleslavi opil, vyprovokoval hádku a v té byl zabit (a to by nebylo nic divného), například. Dobrá, řekl si Boleslav, zveřejním jména "vrahů" bratra pro uklidnění situace a zvýšení legitimity vlastního nároku na trůn začnu fakticky ihned povyšovat mezi výjimečné osobnosti země a tím to celé začne. Stejně Boleslavovi nikdo nevěří, určitě se chtěl dostat k trůnu, kdo jiný by měl lepší motiv!

A abychom dokázali jaký byl Václav dobrák (protože Boleslav chrabře dlouze bojoval proti otonské říši -- tím jednoznačně trpělo i zázemí doma, čímž se snížily zisky z obchodu s otroky a zvýšila destabilita), trochu vykreslíme Boleslava jako bídáka a vida.

Máme tu prastarý obraz Suteha a Usireva, Kaina a Ábela, Václava a Boleslava. Připomínám, co prý křičeli obránci Libice nad Cidlinou -- s námi je Václav! A co proradní útočníci? S námi je Boleslav! Omlouvám se, ale tohle není nic než marast. V rámci rozvoje křesťanské ideologie v naší krásné matičce Praze -- centru otrokářství na Vltavě, byl nějaký ten "svatý" potřeba, tak jej evidentně poměrně schopný (či alespoň schopnější) Boleslav vyrobil. To že jej později vylíčili romanopističtí kronikáři jako bídáka je jen historický omyl a úmyslný literární efekt, jak vyvýšit Václavovo "božství". Jak prosté. Doba byla pro mýty a pověry přímo dokonalá a politika "zbožtění" vládnoucího rodu to vyžadovala.

Z této prosté teoretické úvahy opřené o to, že o Václavovi vlastně nic nevíme, můžeme vyvodit jeden nezanedbatelný fakt. Kdyby to byla nějaká podstatná osobnost, pak bychom o ní věděli, alespoň něco. Nevíme o ní nic -- ideální nepopsaný list, který můžeme počmárat čímkoliv, i zpěvy o svatosti. Svatý Václav mimo oné ideologické až propagandistické úrovně nemá co nabídnout.

Do kontrastu s osobou Václava, jehož život je jeden velký nápis "zde žijí lvi", bychom mohli postavit osobu jiného národního "vzdorosvětce". Řeckého Konstantina XI. Pokud bych si měl vybrat, tak mi je opravdu podstatně bližší osoba, jejíž tragický osud byl naplněn statečností, odhodláním, uvědoměním, sebekázní a zodpovědností. Václav, ani z pohledu kronikářského, nic z toho neměl, prostě se jen nechal zapíchnout. Když bychom přistoupili na onu historku kterou nám dnes media stokrát propagují za příběh opravdového člověka, tak byl jen obětí násilného trestného činu. Naproti tomu Konstantin věděl co přijde, odmítl své město i národ opustit, když mohl, do poslední chvíle bojoval a jako jeden z posledních zemřel ve ztracené bitvě u Páté vojenské brány konstantinopolských hradeb.

Konstantin XI. zemřel k ránu 29. května 1453 v průlomu hradeb svého města tváří tvář největší vojenské mašinerii té doby, dobrovolně se vrátil do prostoru bitvy, která nešla vyhrát, a tak se stal řeckým symbolem vzdoru.

Vykonal činy, které musel vykonat (a to se dostáváme až k hinduismu) a jeho národ se odvděčil tím, že na něj nezapomněl, že jej ve svých legendách nechal v posledních okamžicích před smrtí zkamenět a odnést andělem do vod Zlatého rohu, kde má čekat na den, kdy si Řekové přijdou vymoci své hlavní město, aby povstal. Závěr je legenda, stejně tak jako další dobarvení, ale stále tu vidíme odkaz člověka, ne osobnost s imaginárními vlastnostmi a imaginární historií. To je základní kvalitativní rozdíl. Oba jsou výjimečné propagandistické nástroje, ale první z nich je čisté politikum, ten druhý síla osobnosti. A proto nevidím jediný důvod, proč si připomínat 28. září jako den sv. Václava. Existují skutečné lidské osudy, které by nás mohly inspirovat a to jak věřící, tak nevěřící (rozuměno v naší zemi majoritní křesťany).

Poněkud volnější projev ve václavské pasáži jsem zvolil záměrně k tónu obecného "přednesu", není mým cílem se někoho dotknout, spíše nabídnout jiný úhel pohledu.