Novináře bych samozřejmě nepodezíral z flagrantní neznalosti celkové podnikatelské scény ani z úmyslu poškozovat reputaci podnikání v České republice. Jde u nich spíše o špatný návyk, povrchnost a senzacechtivost -- nevíme přesně, co všechno dotyčný podezřelý dělá a z čeho je viněn, nemáme čas to zjišťovat, nazveme ho tedy "podnikatelem" a senzační zprávu pustíme mezi lidi co nejrychleji, jen abychom se neopozdili za konkurencí. To by bylo určitě horší provinění než diskutabilní označení dané osoby, nad nímž se stejně nikdo nepozastaví!

K nepřesnému a zavádějícímu psaní o podnikání vedou však i jiné důvody. Především je to neurčitost samotných termínů "podnikání", "podnikatel" a "podnikavost". Od 18. století, kdy francouzský ekonom Richard Cantillon definoval podnikání jako samozaměstnání a přijímání nejistoty (rizika), se objevily desítky různých definic, z nichž s nejzajímavější přišel zřejmě moravský rodák Josef Schumpeter. Jeho definice klade důraz na novátorství v kombinování zdrojů, prostředků, trhů, materiálů i organizace výroby. Podnikatel je tedy osobním činitelem či nositelem změny a pokroku v hospodářství. Vedle toho existují však četné další takřka bezbřehé pohledy, podle nichž je podnikáním téměř každá samostatná hospodářská činnost za účelem zisku, tedy i finanční a pozemková spekulace, lichva, hazardní hry, obchod s drogami a s lidským masem, pašeráctví a další bohulibé či neřestné zato však značně lukrativní aktivity.

Přijmeme-li takové široce liberální pojetí podnikání a opomineme-li morální stránku, musíme zároveň uznat, že označováním kdejakého policií stíhaného šejdíře za podnikatele se média vlastně z věcného hlediska žádné nesprávnosti nedopouštějí. Je to však přehmat mediálně-politický. Podnikatelský duch a umění podnikat efektivně jsou nesmírně cenné vlastnosti, které ovlivňují konkurenceschopnost každé země. Jako sůl je potřebujeme zejména u mladých lidí, kteří se dnes na podnikání začínají dívat s pohrdáním a odvracejí se od něj. Škola jim nepomáhá a pro podnikání v praktickém životě je naučí málo nebo spíše vůbec nic. V takové situaci mohou média dělat hodně pro vytváření nezaujatého a vyváženého obrazu podnikatelské sféry a pro vzbuzování zájmu o podnikání především mezi mladými lidmi. To by však u nich nesměla stát na prvním místě honba za senzací.

Image podnikání nezáleží ovšem jen na práci médií, nýbrž především na vlastní podnikatelské kultuře země, která se utváří pod vlivem tvořivého úsilí mnoha generací.

V České republice máme své specifické podnikatelské tradice a zkušenosti, které jsou jiné než v ostatních postkomunistických zemích. Československo bylo před nastolením totalitního režimu v roce 1948 průmyslově vyspělou zemí se silným a zkušeným podnikatelským sektorem, jehož kořeny sahají do 19. století. V tomto směru stálo před všemi ostatními zeměmi bývalého komunistického bloku. Naproti tomu po roce 1948 dosáhlo primátu v potlačování soukromého podnikání, které bylo mnohem důslednější a tvrdší než např. ve východním Německu, v Maďarsku nebo v Polsku. Úplného vyhubení českého podnikatelského ducha a tradic totalita však nikdy nedosáhla a možná ani dosáhnout nechtěla. I komunističtí prominenti pochopili, že k uspokojování svých rostoucích potřeb potřebují v reálném socialismu automechaniky, údržbáře a šikovné řemeslníky, a že se nesmějí příliš zajímat o to, zda tito své služby poskytují v rámci oficiálních struktur nebo spíše jako černotu v rámci nepovoleného drobného podnikání. Ani ředitelé státních podniků nemohli být jen pasivními vykonavateli příkazů shora a v konkrétních případech museli často jednat podnikavě, aby se jim podařilo zkompletovat výrobky, splnit plán a uspokojit nadřízené. Snahu docílit iniciativního podnikatelského chování bez soukromého vlastnictví nelze upřít ani různým reformám centrálního plánování, život však ukázal, že tyto snahy byly v totalitním systému iluzorní.

Sametová revoluce politické a právní bariéry soukromého podnikání smetla. Ihned toho využili ti, kteří na to byli nějak připraveni a měli k tomu zdroje už z minulého režimu (např. veksláci a pašeráci). Mnoho jich nebylo. Podnikatelská euforie se však rychle zmocnila celého národa, téměř každý dostal chuť nějak podnikat, statisíce si obstaraly povolení a začaly podnikat aspoň v malém měřítku jako fyzické osoby. Renesance podnikání byla nastartována -- chyběly však prostředky a zdroje. Ty zájemcům o podnikání poskytla privatizace, nejprve malá, po ní velká.

O rozhodující úloze privatizace v renesanci soukromého podnikání v Česku není pochyb. Hovoříme-li však o současných problémech podnikání a o jeho image u veřejnosti a zejména u mladých lidí, nesmíme opomíjet ani vliv podmínek a způsobů provádění privatizace na nově se utvářející podnikatelský sektor. Jde přitom o vliv dlouhodobý a výrazný, který se v českém podnikání projevil nikoli jen bezprostředně po privatizaci jako krátkodobý efekt. S jeho důsledky se budeme setkávat i za mnoho let.

Nechceme zde hodnotit, zda se při masové privatizaci mohlo a mělo postupovat jinak a kterým chybám a ztrátám se dalo zabránit. Takové objektivní a nezávislé hodnocení bude jednou nutné, zatím ho však nejsme schopni. Na jedné straně slyšíme opakovanou sebechválu hlavních protagonistů české privatizační cesty a na druhé straně stále stejné kritiky z nejrůznějších pozic. Je však nesporné, že zvolený způsob privatizace (bez ohledu na hodnocení správnosti jeho volby, tempa apod.) a skutečná privatizační praxe výrazně formovaly novou podnikatelskou kulturu České republiky. Tento vliv byl pravděpodobně silnější než vliv českých podnikatelských tradic, které sice zůstaly důležitou složkou národního povědomí a sebevědomí, v současné podnikatelské kultuře však už nepatří k prvkům nejsilnějším.

Podnikatelská scéna je složitá a mnohotvárná, proto neočekávejme jednoduché a jednoznačné odpovědi. Bez spolehlivých dat nezkreslených propagandou lze hovořit jen o názorech, dojmech, pravděpodobných tendencích nebo jevech, které si zaslouží pozornosti. Měli bychom však začít kladením patřičných otázek.

Jaké hodnoty a návyky se v českém podnikání zakořenily pod vlivem zvoleného způsobu privatizace a transformace naší ekonomiky? Co převládá a co je okrajové? Co je pro současnou podnikatelskou kulturu typické a co jsou jen izolované případy zveličené mediální horlivostí? Je dnes výhodnější ctít nebo obcházet podnikatelskou etiku a právo? A co vlastně máme považovat za etické a neetické? Co je do českého podnikání vnášeno zvenčí a malá země to v podmínkách globalizace nemůže sama nikterak ovlivnit? Jak ovlivnil kulturu podnikání v Česku vstup do EU? Má se v liberální ekonomice vůbec někdo zajímat o podnikatelskou kulturu a snažit se ji ovlivňovat? Co si o tom myslí sami podnikatelé a jejich svazy? Jak se na to dívají a co v tom chtějí dělat politici, jimž leží národní zájmy přece tolik na srdci? Jaké podnikání je vhodné podporovat a jaké potírat? Má smysl vychovávat mladou generaci k podnikání? Jak se to dá dělat?

Tyto a podobné otázky čekají na odpovědi a i zde budeme potřebovat objektivní a pragmatické závěry, nikoli jen ideologicky nebo moralisticky motivané soudy. Stojí to však za to -- kdyby podnikání mělo zůstat dlouhodobě diskreditováné v očích většiny obyvatel naší země, jak se obává pan Hošek, bylo by to ke škodě nás všech.