Z hlediska věcného obsahu je rozdíl mezi těmito dvojicemi v tom, že zatímco vážná hudba odpovídá artificiální, potom nonartificiální zahrnuje vedle populární hudby (tradiční i moderní) též oblast hudby lidové či hudebního folklóru jako "historické dimenze populární hudby". (Paradoxně i označení pro tuto hudbu lze přeložit jako populární hudba, neboť populus je "lid", folk lore je "nauka lidu".) I když vezmeme v potaz, že se nejedná o kategorie disjunktivní (buď-anebo), ale o kontinuum na ose (více-méně), stále zůstává problém objektivního vymezení artificiálnosti hudby, a to jak na "languové" rovině hudebního paradigmatu (se vztahy asociace), tak na "parolové" rovině hudebního syntagmatu (se vztahy zřetězení).

Navíc vymezení dichotomie artificiální-nonartificiální komplikuje též historická (vývojová) dimenze těchto oblastí "hudebního univerza", a to zvláště při vědomí změn v jejich sociálních funkcích zvláště za posledních 100 let. Jinak řečeno, můžeme společně s Milošem Schniererem konstatovat (viz jeho spis Společenské funkce hudby), že populární hudba dnes přejímá řadu rolí a funkcí, které byly dříve vyhrazeny vážné hudbě, z čehož vyplývá, že vážná hudba tyto některé role a funkce ztrácí.

Srovnejme např. nezastupitelnou roli hudebního divadla, včetně opery, v době národního obrození 19. století, kde tato tvorba byla u nás součástí "národní emancipace protiněmecké" (řečeno slovy T.G. Masaryka), případně i v jiných zemích aktuálně reagovala na tehdejší často virulentní politické události (byť v různě zastřené, ale snadno identifikovatelné podobě historických či exotických témat a prostředí). Tak např. uvedení Auberovy opery Němá z Portici souviselo s odtržením Belgie od Holandska v revolučním roce 1830.

Je evidentní, že srovnatelnou roli dnes hudební divadlo nemá (snad s určitou výjimkou některých muzikálů a souvisejících hudebních filmů), nositelem současné globalizace (či mondializace, tj. de facto do značné míry amerikanizace) jsou spíše mainstreamové oblasti populární hudby a jejich písničková torba: pop, rock, folk, country, techno, world music apod., šířená často v multimediální podobě.

A právě tato tvorba má také potenciál reagovat na dobové dění (z 60. let je příkladem u nás tvorba Karla Kryla, ze současnosti např. reaguje na dění kolem umístění amerického radaru skupina Dragoni písní Kuš Mr Bush (protiradarově), ale také remake hitu poněkud staršího data (Dobrý den, majore Gagarine) paní ministryně obrany Parkanové a Jana Vyčítala Dobrý den, radare (proradarově).

Další věcí je, že ještě v 60. letech minulého století byl určitý druh populární hudby spojován s nástupem určité generace a byl s ní jasně identifikován (samozřejmě nikdy ne u všech jejích příslušníků). Tak můžeme např. slyšet ve forbínách Voskovce a Wericha ze 30. let o "saxofonové generaci", která se projevuje "stále cynickým úšklebkem nad skutečnými hodnotami".

Dnes lze těžko identifikovat generace (včetně té nejmladší) s nějakým jediným hudebním stylem jednak pro velkou diferencovanost až roztříštěnost hudební scény na straně jedné a velkou mediální setrvačnost až zakonzervovanost umělců ze 60. a 70. let (Gott, Zagorová, Vondráčková, Černoch, Matuška, Bartošová, Janda a skupina Olympic, Mládek, Urbanová, Rottrová, Pilarová, Kubišová, atd.).

To neznamená, že by mladší generace neměla svoje hudební idoly (viz např. Aneta Langerová, Ewa Farná, skupina Lunetic, skupina Holki, možná ještě i Lucie Bílá, Radůza), ale tyto nepředstavují souhrnně nějaký vyhraněný hudební styl.

Rovněž se také může stát (aniž říkám, že je to apriorně špatně), že rodiče a děti vlastně poslouchají stejnou populární hudbu (např. Gotta), protože jinou hudbu by si spíše museli sami vyhledávat (nemá tak masivní přístup do médií). Na druhé straně ovšem klesá v ČR sledovanost TV, jakož i zisky gramofonových firem, naopak se začíná rozmáhat šíření hudby po internetu (včetně toho legálního) a zavádí se digitalizace TV, což může tuto oblast značně proměnit (je otázka, jakým směrem).

Jeden z Platónových dialogů se týká otázky, co je to krása. Přes mnohá vymezení -- a jak se postupně ukazuje jen podmíněně platná -- Platón dialog uzavírá konstatováním: Co je krásné, není snadné. Proto i já mohu uzavřít tento článek o vymezení či nevymezení artificiální a nonartificiální hudby (bylo možno se dotknout jen několika aspektů z mnoha) tezí podobnou: co je (a co není) artificiální, není snadné.