Popularita excentrika a aktivního člena skupiny OBERIU, vlastním jménem Daniila Juvačova, u nás, jak je vidět, neopadá. Dnes už naštěstí nelze říci, že by byla snad dokonce větší než ve spisovatelově vlasti, jak se zdálo na počátku 90. let, kdy bylo v Rusku slyšet hlasy, že Charms je jen okrajovým literátem, především vydařených veršovánek pro děti. Charms psát pro děti musel, ve 30. let pro něj výstupy na dětských představeních znamenaly jeden z mála zdrojů obživy. A děti prý z toho komického, divně oblečeného pána, který přednáší směšné básničky a kouzlí s míčky, řičely nadšením. Mimochodem, ještě v 80. letech v Československu vyšlo leporelo Veselí čížkové a sbírka Všechno lítá, co peří nemá s Charmsovými říkankami. Charmsova tvorba pro dospělé byla z podstatné části za autorova života striktně zakázána. Pro budoucnost se zachránila v rukopisech uložených v kufru, který byl zázrakem dopraven k spisovatelovým přátelům a schován, jak na to vzpomínala Charmsova druhá žena (u nás vyšly v r. 2005 její memoáry pod názvem Marina Durnovo. Můj muž Daniil Charms). To, že máme k dispozici další výběr z tohoto "kufru" s některými do češtiny nově přeloženými texty, je užitečné nejen pro čtenáře, kteří si spisovatele již dříve oblíbili, ale i pro ty, kteří vstupují do jeho bizarního světa poprvé.

V současnosti je Daniil Charms brán již zcela vážně jako zjev dozvuků ruského futurismu, jako umělec, jenž byl velmi blízký dadaismu stejně jako surrealismu, jako autor, jehož poetika se zopakovala v dílech ruské Lianozovské školy či v rámci ruského konceptualismu. V Charmsově tvorbě je přirozeně možné vyčíst i některé pocity pozdější postmoderny, zejména ten, že chaos je výchozím a základním stavem světa a nikdy nevíme, do které z realit se probudíme.

Uspořádání výboru Čtyřnohá vrána a nové taškařice se snaží o rozčlenění vesměs nevelkých textů podle žánrů (povídky, divadelní hry a scénické črty, pro děti, poezie, filozofické úvahy, z dopisů a deníků). To je ovšem hledisko, které nemůže být přesné, neboť rozdíly mezi básní, historkou a jevištní deklamací nebývají u Charmse zřetelné -- ovšem orientace ve spleti textů se tím přece jen trochu zjednodušuje. Charmsovi je dobře v rozvolněném žánru miniatur, skečů, některé jeho výstupy jsou naopak žertovnými variacemi na již zavedené žánry, jako je pohádka, bajka, morytáty nebo dokonce biblické příběhy. Ze známějších textů si můžeme znovu přečíst jednoaktovku Jelizaveta Bam, vynikající exemplář absurdního dramatu, nebo autorovu vrcholnou a nejrozsáhlejší povídku Stařena. Vedle toho průběžně knížku zpestřují Charmsovy básnické, prozaické i dramatické experimenty s nejnemožnějšími kombinacemi slov, s nově utvořenými divokými zvuky a opakujícími se rytmy.

Úvod je věnován krátkým vyprávěním, v dřívějších vydáních označovaných jako "slučaji", tedy "případy, příhody", které se točí nejčastěji kolem zápletky, že někdo někam jde a na místě nebo cestou dojde přičiněním série nešťastných náhod k nějaké úhoně. Charms vytváří bezpočet krkolomných mikrosituací na hraně smyslu a nesmyslu, reality a fantazie, bdění a snu, dění a nedění, banálnosti a osudovosti, všednodennosti a výlučnosti. Vše je možné a vše je tak trochu jinak, než bývá obvyklé: v měkčí variantě jde například o spaní návštěv na horní straně sestěhovaných skříní namísto v posteli, v tvrdší pak o prolétávání much skrz hlavy chodců či o výskyt lidí takové síly, že jsou s to vytlačit si přední zuby jazykem. Charms s gustem vymýšlí svérázné biografie svých loutkovitých hrdinů s kuriózními jmény, jež se však s alarmující frekvencí mění v pouhé konstatování příčiny smrti či popis okolností, za nichž byl člověk naposledy spatřen. Ten se zakuckal polévkou, toho odvlekl Anděl smrti, ten potkal smrt v podobě automobilu, ten byl deportován do blázince, pro toho si přijelo černé auto a odvezlo ho směrem k Admiralitě... Z času jako by vypreparovaná dílka tak mají i svůj varovný politický podtext, přímo z nich cítíme dobovou atmosféru mizení tisíců lidí.

Kvalita existence Charmsových hrdinů má ale i před svým definitivním koncem zpravidla sestupnou tendenci, neboť ukřičená a nervní společnost, v níž se postavy pohybují, je nemilosrdně stahuje ke své odvrácené straně. Ukazuje jim ošklivost a život v "nevhodném, nejapném projevu", probouzí v nich zlomyslnost a brutalitu, žene je proti sobě do hádek a zápasů. "Malý člověk" je v duchu Gogolově i u Charmse v zajetí vyšších sil: když chce něco nenápadně schovat, hned má za patami strážníka, když chce ale někoho dohonit nebo najít, ocitá se najednou sám a nikdo mu nechce pomoci. Charms ve stručnější formě rozvíjí i četné motivy raného Dostojevského: hrdina žije "v koutě", protože nemá v komunálním bytě žádný vlastní pokoj, nepoznávají ho a odvrhují přátelé, nemá už vůbec kam jít, je shledán jako "hygienicky nevhodný" a vyhozen ve srolovaném koberci do smetí. S oběma spisovateli Daniila Charmse spojoval i život v Petrohradě, ve městě přízračném a dohánějícím člověka k šílenství. V povídkách, které vznikaly za vrcholícího utužení sovětské totality, přidal Charms k tradičním petrohradským motivům hemžení a bloudění ještě narážky na působení různých komisí kontrolujících byty, na zákaz veřejného vystupování či na kasárenskou výchovu.

Knížka slibuje i "nové taškařice", ovšem těch ve skutečnosti není moc, spíše se opakují již publikované texty. Oddíl "nové extrémní taškařice" dokonce vábí na "drsárny, prasárny a erotické fantazie" -- ale pro otrlého čtenáře vlastně kde nic tu nic a toho poučeného spíše zarazí, že je sem zařazena právě Stařena. Ne že by Charms nebyl drsný. Samozřejmě je drsný, velmi drsný, a často je také vypjatě erotický a krajně otevřený -- žena, to je především čichový, hmatový a chuťový vjem a jako jiné poživatiny představuje objekt k drcení, hltání, žvýkání -- ale nikdy není samoúčelně hrubý. Všechny ty známé drobné taškařice a pokusnické kombinace, jakkoli naléhavé a místy půvabné, jsou totiž produktem jen jedné z masek performera Charmse, který často zdůrazňoval umělost svých textů (větami typu "dál psát nebudu, není o čem, navíc mi došel v kalamáři inkoust"), svoji plnou vládu nad nimi. Tento postup autor neohroženě aplikoval i na slavné ruské spisovatele, když je obsadil do svých scének a z celé mytologie kolem nich stvořil kouzelné, přesně vypointované anekdoty, které jsou do knihy také zahrnuty (i když Češi se jim moc nesmějí, protože neznají kontext). Ani ve vznešeném literárním prostředí nevládne duchovno, vše je konkretizované, syrové, tělesné: láska Lva Tolstého k dětem je vyjádřena scénami, kdy se prozaik světové slávy dožaduje dalších a dalších "kousků" dětí, aby je po snídani (francouzsky vybrané) hladil po vláskách. A komu se to nelíbí, dostane od mistra výchovnou ránu holí do hlavy.

Občas však problesknou i obrazy, v nichž je možné rozpoznat jiného, zamilovaného, něžného, vroucného, ba jemného Charmse (kdo by se s takovými texty chtěl seznámit obsáhleji, může sáhnout po výboru poezie Let do nebe). Čteme téměř hymnické velebení přítele malíře Kazimira Maleviče, procítěné dopisy přítelkyním, úvahy o umění a talentu, básně s meditativním pojetím přírody a v nich vyslovenou potřebu ticha, klidu a touhu utéct někam do lesů a tam se ztratit. Někdy z obou Charmsových poloh vznikají scény přímo majestátní: "Řekněte, Marie Aleksejevno, / Je vám známa ta krajina /Tam jitrem procházejí stáda býků na jatka / A večerem pak na opačnou stranu jedou / Vozy naložené masem." A nemůžeme zapomenout ani na samotný čistý a očistný humor -- někdy se lze prostě jen smát, až se za břicho popadat, užít si Charmsovu dovednost dělat si legraci, neškodolibě a bez stínu tragiky (například při líčení peripetií vlastního narození).

Dospělejší čtenář možná více než šokantnost cítí i existenciální ladění Charmsových textů. Svá duševní hnutí spisovatel nejvíce odhaluje v dopisech a v nijak nestylizovaných deníkových zápiscích. Ty se s krátícími se materiálními prostředky, zmenšujícími se příděly jídla na den a snižujícími se možnostmi, jak zítra něco sehnat, stávají stále fragmentárnějšími a chmurnějšími. Mají ale svou katarzi: vyplývá z nich, že poslední víra, kromě víry ve Všemohoucího, je víra v to, že je nezbytné stále myslet a tvořit, a to i ve stavu totální vyčerpanosti a z ní povstalé neurastenie a pak apatie. Ne nadarmo měl Charms ve zvyku psávat si na stěny svých pokojů různá hesla a citáty -- důvěřoval slovu a připisoval mu magickou moc.

Nejen zápisky soukromé, ale i vymyšlené historky, přestože zčásti se určitě jedná jen o hru na "proč ne" nebo "jen tak", lze rovněž chápat jako průchod nesmírně bolestné tísně hypersenzitivního člověka prahnoucího po harmonii a svobodě. Charmsovy texty nejsou cíleně symbolické či alegorické, ovšem například postava stařeny ze stejnojmenné povídky, jež se samovolně objevuje u hrdiny doma, umírá tam a leží na podlaze s vypadlým umělým chrupem zakousnutým do nosu, není jen výrazem toho, že se Charmsovi hnusily stařeny, což obsedantně deklaroval, nýbrž i projevem ryzího zoufalství: Proč mi až domů leze samo od sebe něco, co nenávidím, proč je tak obtížné se toho zbavit? Když se dívka Jelizaveta Bam dotazuje policistů, kteří ji hodlají zadržet a odvést pryč z jí neznámého a nesděleného důvodu, zda jim takové jednání dovoluje jejich svědomí, odpovídají, že tak učiní v souladu se svým svědomím. Takový svět s absencí morálních kategorií je strašný. Charms konstatuje situaci všeobecné nepohody, neporozumění, totální intolerance a nakonec osamění. Nikdo nikoho neposlouchá, nikdo nikomu nevyhoví. Jak si posteskne žena z jednéepizody, když žádá o trošku ohledu, o zastavení nějakého nepříjemného zvuku vyluzovaného mužem, který ji tím týrá: "Dospělý člověk v pokročilém věku není schopen pochopit prostou lidskou prosbu."

Charmsovi je nejvlastnějším uměleckým výrazem groteska. Ta podle Kayserova výkladu odráží svět, který pozbyl spolehlivosti, selhaly v něm všechny kategorie lidské orientace, zdeformovaly se přirozené proporce, zhroutil se pojem osobnosti. Příčina takového odcizení není známa a démoni vpadávají v neidentifikovatelné podobě do všedního dne. Charmsovy redukované postavičky čelí ve svém skoro neobyvatelném světě démonům na každém rohu, včetně démonů v zákoutích vlastní duše.

Protože pro Daniila Charmse se kakofonní rytmus světa stával čím dál tím úpornějším a realita se v každém příštím kole boje měnila v o něco nesnesitelnějšího a silnějšího protihráče, rostlo ve spisovateli i tušení blížící se vlastní zkázy. Podařilo se mu sice pomocí simulace duševní choroby vyhnout se narukování do války, ale zatčení a krutým podmínkám ve stalinských věznicích uniknout už nemohl. Jak si povzdechla devadesátiletá Marina Durnovo ve Venezuele, kam se po válce uchýlila: Za nic na světě se nevrátím do Ruska, nikdy jim nezapomenu, že nás s Daňou nenechali normálně žít.

www.RuskoDnes.cz