Mantra slábne, když uhýbáme z míst určených k o(h)lupování turistů a míříme do odlehlejších koutů. Bloudíme starými městy, jež jsou stavebně stále v pohybu, končinami, kde vládne špína. V zaplivaných křivolakých uličkách si mezi loužemi podezřelého obsahu hrají odbarvené děti, na hromadě, tělo na tělo, leží zanedbané ženy středního věku. Popíjejí ještě před pár lety obtížně sehnatelný alkohol a k němu apaticky přikusují bagety. Živý výjev objasňující minulost evropských sídel, jejichž městské rady nařizovaly zvolat před vylitím nočníku z okna varovný eufemismus: "Pozor, voda!" Po kupách se tu povalují balíky odpadků a náš nos dostává -- na rozdíl od smečky vyhublých koček, co si dávají do čenichu -- vážně "záhul". Jiříkovo vidění výkřiku špatnou angličtinou na zdi, jíž jsou Spojené státy posílány do horoucích pekel.

Slunné Tunisko plné hotelů a pláží, závislé na valutách cizozemců, kterých si místní policie valně nevšímá, patří v podstatě mezi policejní státy. Příslušníci bezpečnostních složek v naleštěných vysokých botách lemují každou křižovatku a vidí za všecky rohy. Projíždějící spoluobčany důsledně kontrolují způsobem, na nějž si my pamatujeme z dětství. Je zakázáno fotografovat vládní budovy, což nicméně s rozkoší příležitostně porušujeme... Od vyhlášení neodvislosti (1956) vládne teprve druhý prezident. Uctíván je zakladatel tuniské republiky Habib Bourguiba, nejdříve premiér, mezi roky 1975 -- 1987 hlava státu. Obratný politik mísící nacionalismus a socialismus. Náleží do řady domorodých národoveckých elit vychovaných v "mateřské" Francii. Bývalá koloniální mocnost je stále blízko. Úřední řečí, vyučovacím jazykem, systémem edukace v řadě škol a kulturou vůbec. Místní rybář, který nám do vln z ničeho nic podává silný čaj a zve nás na palubu posedět na sítích, hrdě upozorňuje, že zrovinka támhle bydlí redaktor France 24. Vstřícnou debatu s ním ukončují uniformovaní úředníci na rychlém motorovém člunu, neboť plavidlo není turistické povahy, takže tam nemáme co dělat a basta fidli. Tečka. Odchod. Poroučíme se do moře a posléze uleháme lehce znechuceni na břeh, kde nápadný chlapík s liščí tlamičkou šeptem nabízí haš...

Hodně putujeme na vlastní pěst, projíždíme řadu míst: Sousse, Hammamet, Nabeul, Tunis, Kartágo, Bizerte, těsně nám uniká čtvrté nejsvatější město islámu Kairouan... Delegátka projevuje nad naší iniciativou zjevnou nelibost; nabízí pěkně "mastný", ale organizovaný výlet koráby pouště. Leda uchem jehly!

Nádherné jsou nekonečné procházky šerem a nocí, která vůbec není šeredná; průmyslová zaostalost země minaretů a voňavého koření odhaluje rozechvělé nebe: nikdy jsme nespatřili půlnoční oblohu tolik posetou dávno zaniklými stálicemi. Poezii nadhlavníku bez světelného smogu. Hvězdné nebe nad námi... a stará dobrá Evropa na dosah ruky.

Rozloučení před odletem do vlasti skončilo stylově. Na pláži, pár kroků od starého města, mediny, jsme jedli sladké datle, slunili se a naposledy cachtali nohy ve slané vodě zátoky. V okamžiku, kdy se přítelkyně vydává ochutnat plody opuncií, přiklátí se mladý Arab a francouzsky zvídá jméno, hotel a jedním dechem také sexuální a drogovou preferenci. Jiný kraj, stejný mrav. Ne, díky, bylo to pěkné a bylo toho dost. Slunce je za zenitem. Odlétáme.

Že ne všechny cesty vedou do Prahy, dokazuje zpáteční let přes Středozemní moře. Očekávání relativně krátké cesty podkopává steward hned po startu, neboť letadlo nás unáší do Asie, což zapíjíme mimořádně nechutným air-sektem. Dosedáme v jihotureckém letovisku Antalya, kde na palubu přibíráme hrstku uondaných krajanů, jimž se poštěstilo na vlastní kůži zažít krach cestovky. Afrika, Asie a... hurá domů? Poutnická horečka kapitánova byla horší horečky omladnic či dýmějového moru, jelikož v mžiku přeskočila i na nás. Až nám přišlo líto, že slamáčkový světák na sedadle za námi netrefil do černého, když prorokoval: "To je v pr....! Ještě to snad vezmeme přes Státy..." A potom již místo amerického pekla mrakodrapů uzřeli jsme stověžatou matičku Prahu...