Podle několika těchto misionářů cestovala skupina autobusem v Afghánistánu, když Taliban autobus zastavil, jeho příslušníci začali vyhrožovat a zmlátili řidiče. Korejci byli odvezeni na opuštěné místo. Taliban skupinu rozdělil na menší skupinky a každý druhý nebo třetí den je odvážel někam jinam.

Podle některých mezinárodních médií požádal údajně Taliban o výkupné ve výši 20 milionů amerických dolarů, ale korejská vláda to popírá. Většina rukojmích odcestovala do Afghánistánu 13. července a vrátila se po jednapadesáti dnech.

Misionáři se po návratu domů omluvili korejské veřejnosti, za to, že jí způsobili starost. Avšak jihokorejská veřejnost stále ještě zuří, protože skoro všichni jsou přesvědčeni, že jihokorejská vláda rukojmí zachránila tím, že Talibanu dala to výkupné (peníze od korejských daňových poplatníků). Takže veřejnost chce ty peníze zpět a požaduje spravedlivý a řádný trest pro ty misionáře. Jiným důvodem, proč veřejnost zuří, je to, že misionáři údajně v rozhovorech pro média lžou. Jedna rukojmí si prý psala dovnitř bílých kalhot, které na sobě měla v Afghánistánu, svůj deník, avšak veřejnost je přesvědčena, že to udělala až při návratu do Jižní Koreje. Tvrdí se, že chce těch kalhot využít pro veřejnou podporu své víry. Misionáři také mění svá veřejná prohlášení.

Největším problémem je, že to jsou protestanti. Protestanti jsou v Jižní Koreji známi svými násilnými misionářskými metodami. Jsou v Koreji všude na ulicích, pronásledují náhodné chodce a vnucují jim, že musejí uvěřit v Ježíše Krista, jinak přijdou do pekla. Jejich motto je JEŽÍŠ JE NEBE, JINAK PEKLO. Obtěžují spoluobčany a občas berou děti, které si hrají na ulici bez dozoru rodičů, do svého kostela a vymývají jim tam mozky.

Vyskytlo se mnoho případů, kdy protestantští duchovní otevřeně kritizovali lidi, kteří nejsou příslušníky jejich víry, kteří se octli v těžké situaci. Podle těchto duchovních takoví lidé trpí nebo zemřeli prostě proto, že se nestali protestanty. Protestantská církev v Jižní Koreji je také nechvalně známá svými skandály a úplatkářstvím.

Hlavním terčem hněvu korejské veřejnosti je hlavní představitel této protestantské církve, do níž misionáři patří. Veřejnost tvrdí, že je to jeho vina, že je právě on vyslal do Afghánistánu, aby tam hlásali svou víru.

Veřejnost se dělí na pět skupin: 1. Protestanti, podporující misionáře. 2. Občané, kteří mají doktrinářských protestantských misionářů opravdu plné zuby. 3. Občané, kteří chtějí své peníze zpět. 4. Lidé, kteří požadují, aby byl hlavní představitel protestantské církve uvězněn a byl od něj pokoj, 5. Lidé, kteří se chtějí jednou provždy zbavit náboženských fanatiků.

Zajímavé je, že v jihokorejských sdělovacích prostředcích se už skoro nic v úterním zpravodajství neobjevilo. Lidé si myslí, že to zařídila buď vláda, anebo protestantská církev. Avšak jeden další oficiální rozhovor s misionáři publikován byl a údajně to byly všechno výmysly.

Nejvíce šokující zpráva je to, že před propuštěním misionářů prohlásila matka jedné misionářky při vyhlášení víry, že celá krize ohledně rukojmích je "zábavná a vzrušující". Dodala také, že to, co se stalo s misionáři, s ní nemá nic společného, a že je zvědavá, co Bůh udělá dál.

Jihokorejští uživatelé internetu debatují o této věci na několika internetových serverech. Na jednom tomto fóru se šíří nepodložené zprávy, že se bude prý konat nějaká veřejná akce, kde se budou trhat bible, pro lidi, kteří nemají rádi protestanty.

Rozhovory s propuštěnými rukojmími budou pokračovat a lidé si myslí, že budou rukojmí dál měnit své výpovědi, aby to odpovídalo tomu, co se zrovna hodí. Jeden pisatel uvedl na internetu, že by si měla korejská vláda dávat na protestantskou církev dobrý pozor, protože misionáři ze země dříve nebo později uprchnou.

Nejzajímavější věcí je samozřejmě chování jihokorejské vlády. Ta je velmi zticha, od té doby, do byli misionáři uneseni, a veřejnost očekává, že se její názory projeví v rozhodnutí vlády o tom, co se má s těmi misionáři v budoucnu stát.