Nechci se v tom dál patlat a dopouštět se dráždění hada bosou nohou. Každý si to může přečíst a udělat si obrázek sám. Nosil bych dříví do lesa, sovy do Atén a samovar do Tuly...

Nicméně jsem se opětovně a hluboce zamyslel nad tím, co že to Václav Havel vlastně provedl, čeho že se to dopustil. A tu jsem si vzpomněl na základní poučku, zvanou "pravidlo schopného muže", které je tak okouzlujícím způsobem vysvětleno v britcomu o ministru a posléze premiérovi Jimu Hackerovi. Rád bych konstatoval, že jsem s ním byl seznámen již za hluboké totality lidmi, kteří se mi snažili vštípit universální pravidla slušného chování a obezřelé postupy v prostředí, kde se necítíme "jistě v kramflecích". Prostě a jednoduše jde o to, že schopný muž (či žena, pozn. JČ) nikdy neřekne jinému schopnému muži nic, o čem je přesvědčen, že by to měl schopný muž (či žena, pozn. JČ) vědět. A prvořadou poučkou je vždy to, že se všude a za všech okolností ve formálních vztazích chováme ke svým protějškům tak, jako by byli schopní.

V tomto ohledu se ovšem Václav Havel dopustil kolosálního faux pas, protože upozornil na něco, co by mělo být samozřejmé a každý schopný muž (či žena, pozn. JČ) by to měli vědět. Je ovšem třeba dodat, že už tenkrát před více než dvaceti lety mi onen velice vzdělaný, scestovalý a všech průšvihů znalý muž řekl: "Ale uvědomte si, mladý příteli, že toto je rada pro vysoce formální prostředí, ve kterém nechceme udělat chybu, anebo rituál pro britskou státní správu". Možná že už tenkrát onen seriál v zahraničí viděl, ale spíše o tom pochybuji. "Jinak je to", pokračoval onen muž vládního protokolu, "ta nejspolehlivější cesta, jak ztratit přátele, protože tento přístup, podle "pravidla schopného muže" je prost jakékoliv upřímnosti. A bez upřímnosti je každé přátelství jen prázdnou frází... Užívejte proto tento postup, mladý muži, jen tam, kde skutečně není zbytí." Nevím jestli s tím narážel na naše přátelství se Sovětským svazem, ale v každém případě neměl pojem upřímnost narušený Standovými hesly z plakátu tak, jak ho dnes má narušen mnohý z nás. Opravdu to myslel o té upřímnosti upřímně...

A tak bych možná zvážil, jestli máme s Polskem opravdu tak přátelské a upřímné vztahy a jestli se nám vyplatí za polské zájmy krvácet na různých summitech, když se nám dostane na základě nevinné poznámky soukromé osoby a navíc neoficiálního hosta reakce oficiálních představitelů polské demokracie bezmála na úrovni diplomatické nóty. Kdyby podobně zareagoval některý můj přítel na takto dobře míněnou tichou poznámku, třeba na téma, že se asi někde opřel o zeď nebo že někde šlápl, s prominutím, do hovna, určitě bych se nad našimi vztahy alespoň zamyslel. Ale nejspíše bych si řekl, že je tak trochu přecitlivělý. Ovšem pokud by se vrhl k nejbližší zdi a nebo k fekálu, aby svou vadu na kráse začal zdůrazňovat, asi bych se snažil buď po anglicku vzdálit a nebo bych volal Bohnice.

Na závěr mi dovolte jednu "gender" poznámku. Pokud se chováme k ženám podle pravidla schopného muže, dáváme jim tím najevo, že je a priori za ženy nepovažujeme. A to si musí každý zvážit sám... Já pocházím ze staré školy a vycházím z toho, že úctu prokazujeme bez výjimky starším, nadřízeným a ženám. Nehodlám se toho vzdát. Tolik o tom, proč si myslím, že "pravidlo schopného člověka", které zní asi více gender, je jen karikaturou pravidla schopného muže. Ale možná by se mi líbilo "pravidlo schopného protějšku..."