My, kteří jsme ve věku kolem deseti let četli Štorchovy Lovce mamutů a prožívali osudy chrabrého Mamutíka, jaksi máme v podvědomí, že nepříliš dávno (tedy již za naší existence coby druhu homo sapiens) zde vládlo poněkud jiné klima. Z gymnázia si ještě pamatuji, že žijeme ve čtvrtohorách (období posledních dvou miliónů let), které se vyznačují střídáním dob ledových (glaciály) a dob meziledových (interglaciály). Těch velkých bylo čtyři nebo pět, menších mnohem víc. Žijeme v době meziledové. Dnes se v odborných publikacích pro glaciály ve střední Evropě uvádí průměrná roční teplota okolo 0 stupňů Celsia a pro interglaciály 10-15 stupňů Celsia, přičemž současná průměrná roční teplota je 8-9 stupňů Celsia. Četné klimatické změny v rámci každého glaciálu a interglaciálu jsou pravidlem. Příčiny těchto cyklických změn se dříve příliš nerozebíraly, bralo se to jako prokázané faktum. Dnes se můžeme dovědět o nesmírné složitosti toho všeho (např. Milankovičovy cykly jako astronomická teorie klimatických změn). Raději ale pryč od toho...

Jako by se v posledních letech vracelo něco ze středověkého tmářství, z dogmatu o nezměnitelnosti stavu stvořeného světa. Sice již ve starověku dospěli někteří hloubavci k poznání, že v dávné minulosti zemi obývala jiná zvířata a vládlo na ní jiné podnebí, ale ještě v 18. století se v některých zemích ve vydáních Bible v knize Genesis uváděla poznámka, že akt stvoření Země nastal roku 4004 před Kristem. To však již s postupem vědy představa o neměnnosti žijících druhů a neměnnosti klimatu brala rychle za své.

Bojovník proti klimatickým změnám je v situaci jepice, která vyhlásila boj příchodu nového dne. Buď to je neupřímné nebo naivní. Nemáme, bohužel, uzavřenou pojistku, která by nám navždy zaručovala dnešní stav klimatu.

Oprostit se od auta a nechat se nést ubíhající krajinou vláčkem nebo na turistické značce míjet vesničky, překračovat údolí a kopce, to jsou jistě skvělé zážitky. Jistě jsou také lepší způsoby topení, než každodenní dřina s hnědým uhlím. Je však neslušné sekýrovat lidi výzvami a příkazy k omezování toho či onoho. Zvlášť činí-li to ti, kteří mají vše ve městě na dosah, žádné pracovní povinnosti je k mobilitě nenutí (MHD jezdí pořád a všude) a ekologií se jen tak baví.

Jistě, lidská společnost není zcela bez viny. Nepobíháme nazí po lesích ani si nehloubíme v zemi nory. Žijeme v domech, máme šaty a je nás také mnoho. A také poměrně energeticky náročně komunikujeme. Servis musí nutně něco stát. Každá doba má své třeštění, svůj tanec svatého Víta. Tím dnešním je, zdá se, boj vyhlášený klimatickým změnám.

Je rozumné chovat se uvážlivě, být ohleduplný k prostředí a nespotřebovávat víc, než je nezbytné. U moralizování, které straší odpojením elektrické energie, ukončením dodávek vody apod. jde ale zřejmě o něco jiného. Za moudře se tvářícími radami a úvahami o skromnosti a střídmosti se rýsuje buď fantasmagorická vize společnosti složené ze samozásobitelných komun nešťastníků, kteří se touží vrátit někam do středověku nebo společnost Pol Potových koncentráků. Přát si to může jedině naprostý blázen nebo ten, kdo by v něčem podobném rád dělal kápo. Pokud by se podobné abnormality samy vzájemným bojem nevyhubily, učinila by jim konec právě ona klimatická změna, proti které tak usilovně bojují. Té by bojovníci proti klimatickým změnám nezabránili ani tím, že by se přestalo dýchat. Není proto rozumnější se na něco, co přijde, spíše připravovat?