Toto magické číslo toho ujednání předpověděl profesor Erich H. Witte z hamburské university ve své přednášce o hospodářské psychologii už předtím, než se jednající strany vůbec setkaly, předpověděl nejen oněch 4,5%, ale také, že k uzavření dohody bude zapotřebí dlouhého velice vysilujícího nočního zasedání.

Že je tentokrát situace pro Deutsche Bahn neobvykle obtížná, to je spojeno s tím, že existuje třetí odborová organizace, která zastupuje strojvůdce. Na tenhle problém ale nechci dnes ve své poznámce brát zřetel.

Tu obecnou věc s těmi nočními zasedáními známe všichni, možná ne právě z německých jednání o zvýšení platů, ale z evropské politiky. Zdá se někdy, že bez nedospavosti účastníků nemůže být docíleno snad žádného důležitého rozhodnutí. Věřím, že se pro nezasvěceného pozorovatele zdá být tenhle rituál nesmyslný, zejména, pokud jde o člověka, který se často účastnil hospodářských jednání na různých úrovních.

Jednoduché, alespoň z povrchního pohledu, to bylo s předpověďmi výsledků tohoto jednání. Witte poukázal na to, že je to vlastně víceméně při jednáních o zvýšení platů v Německu pořád stejné. Obě strany se obyčejně shodnou na aritmetické střední hodnotě, v tomhle případě například podle tohoto vzoru: 7-2 :2=2,5, 2,5+2=4,5; při tom, jak jsem už uvedl, 7 bylo základním požadavkem odborů a 2 procenta odpovídají první nabídce firmy Deutsche Bahn AG.

Tak je to ale jen na první pohled, protože existují vedlejší podmínky, které ani docílit minimálně €150 a splatnost dohody na 12 měsíců, a zaměstnavatel chtěl poskytnout jednorázové zvýšení o €300, ale pod podmínkou, že ta smlouva bude platit nejen na 12, ale 30 měsíců.

Když známe tyto vedlejší podmínky a celou tu dohodu, zjistí pozorovatel, že jednání opravdu nebylo jen taktické a jednoduché -- celkově bylo nepředvídatelné, protože obě strany se dohodly nejen na těch 4,5%, ale také na jednorázové platbě ve výši €600 a na trvání dohody po dobu 19 měsíců. Že jednací proces je a podle mého mínění by vlastně měl být ritualizován, to se možná dá pochopit, když se nezapomene na to, že obě strany musejí myslet na to, že výsledek nemá jen ekonomický význam pro zaměstnavatele a zaměstnance, nejen pro kariéru jednajících osob, ale také pro německý systém autonomie tarifního rozhodování mezi zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců bez jediného zásahu politiků a že se to všechno děje před očima veřejnosti...