Když se mluví o štěstí, tak se může rozlišovat mezi štěstím jako osudovou příhodou a štěstím jako subjektivním citem. Ví se, že ten druhý, ten fyziologický jev, kdy má člověk pocit, že je šťastný, má něco společného s serotoninem. Jsou na to potřeba sacharidy, aby tenhle neurotransmitter v těle vznikal, ale bohužel štěstí není jen otázka sacharidů. Proto se i filosofové ptají odjakživa, co vlastně je štěstí, co dělá člověka šťastným a co by se mělo dělat, aby byl člověk šťastnější.

Přišlo se na to, že štěstí je konstrukce, že je spojené s neštěstím a že to je velice individuální věc. Říká se mezi jiným všeobecně, že lidé mají mít přátele, mají být vděčni za to, co mají, že mají věřit, že jim Bůh pomáhá, a že nemají zapomínat na to, že polovina láhve je napůl plná a ne prázdná. To všechno samozřejmě pomáhat může.

Ale o co vlastně jde, když se myslí na rozdíl mezi štěstím a neštěstím? Vlastně individuální rozdíl není jen v tom, že lidé považují za objekty radosti každý něco jiného, ale individuální rozdíly spočívají i v intenzitě pociťovaného. Jeden člověk potřebuje jen málo na to, aby byl šťastný, druhý víc, někdo o málo víc, jiný o mnoho víc.

Někteří lidé se domnívají, že to, že chceme vždy víc a víc, není otázka systému spolužití, ale že je to věc lidských genů. Zda se mi to být jinak, zda se mi, že je to více otázka socializace. A zdá se mi, že zejména v kapitalistickém systému je to věc výchovy a poznávání.

Je pravda, že se lidé nechávají ovlivňovat systémem marketingu a reklamy -- a to nejen v našem hospodářském systému. U nás se lidé zásadně zabývají jen tím, kdo se má "líp", a chtějí se mít taky tak nebo ještě lépe.

Připomíná mi to onu veverku, kterou jsem kdysi viděl v běhacím kolem před jednou mládežnickou noclehárnou v Dánsku. Běhala a běhala a běhala. Měl jsem tehdy dojem, že je to chudák.

Stejný pocit mám, když vidím lidi, kteří se orientují jen na ty, kteří mají víc, umějí víc a myslí si proto, že tito lidé také jsou něčím víc.

Naše nároky rozhodují o tom, jak se cítíme. Není předurčeno, jaké mají být ty objekty a subjekty, s nimiž se srovnáváme. Někteří z nás by se měli někdy podívat kolem sebe a pozorovat všechny ty, kteří nemají víc než my anebo mají míň než my. A když vidí ve svém okolí nebo také ve společnosti ty, kteří mají míň, měli by se těšit z toho, že oni sami jsou na tom líp a z té radosti by měli osobně pomáhat, aby se těm ostatním v budoucnosti taky vedlo líp. U nás v Německu, ale také v České republice.