Máme za povinnost odhalovat nebezpečí nových podob války promyšleně vytvářených ke zmaření mírových šancí.

Dvě světové války ve dvacátém století rozšířily mezi lidmi na celém světě hrůzu z války. Je pravda, že se po ukončení druhé světové války vedly války mnoha forem, regionální a občanské, v mnoha částech světa.

Na přelomu 21. století se objevila nová podoba války, jestliže tu starou plně nevytlačila, pak s ní soutěží a je pro ni výzvou. Objevil se nový slovník vojenské terminologie. Válka se stala "operační", "přesná", "hladká", "postmoderní" a dokonce 'abstraktní'. Zabíjení tisíců nevinných civilistů bylo nazváno ' doprovodnými škodami'.

Koncem dvacátého století Michael Ignatieff došel k závěru, že válka se stala "podívanou". Transformovala se v jakýsi druh "sportovní podívané", nabízející dodatečné vzrušení, které je pro někoho skutečné, ale které se "divákovi" nestalo.

Už za války v Zálivu v roce 1991 CNN udělala z války hru, zaměřovala kamery na fotogenické mužné (macho) stíhače a dbala na to, aby špinavé bomby, které zabíjely lidi, na obrazovce nebyly.

Na začátku 21. století přišla jiná, snad daleko hlubší a katastrofálnější změna. Válka se předkládá jako nevyhnutelná. Válka je dobrá, protože je to prostředek k míru. Je to prostřednictvím války, že je zajištěna svoboda. President Bush prohlásil, že ministerstvo obrany USA je největší silou pro svobodu. Válka je prostředkem, kterým bude v mnoha zemích nastolena demokracie.

Válečné zbraně jsou nazývány nástroji míru. Novými mírotvorci jsou výrobci zbraní. President Bush vyjádřil novou definici války, když stál vedle nejmodernějších stíhaček Boeingu. Prohlásil, že "jejich (Boeingovy) bojové letouny jsou hlavním důvodem, proč jsme úspěšní při vytváření světa bezpečnějším místem".

Zatím co v dřívějších dobách byla historie viděna jako "mírové kontinuum přerušované válkou", nyní musíme hledat mírové interregnum ve válečném kontinuu. Ale interegnum/mezivládí mezi válkami není mírem: je to jenom zastavení palby nebo přerušení nepřátelství.

Znovu musíme potvrdit pravý význam míru. Je-li válka nevyhnutelná, je mír postradatelný. Je-li válka permanentní, mír nemá žádný prostor. Válka se stává normální záležitostí. Mír je abnormální. Je to tato normálnost války, která se stala největší hrozbou pro mír.

Zdá se, že dokonce i Spojené národy přijaly redefinici války a míru. Nyní se dává přednost před mírem jiným vztahům. V Afganistánu není žádný mírový sbor OSN, říká se nám, že konflikt je ukončen a konaly se mírové volby. To, co tam je, je Mezinárodní bezpečnostní pomocný sbor (International Security Assistance Force ISAF). Okupační síly v Iráku byly Spojenými národy pokřtěny na mnohonárodnostní síly. V těchto místech nemohou být síly udržující mír (peace keeping forces), protože tam není žádný mír k udržování. Zdá se, že Spojené národy se vzdaly pojmu "budování míru" (peace building). Úlohu "budování míru" převzala nejmocnější vojenská mašinérie na světě.

Povrchní a zjednodušující definice míru jako pouhé nepřítomnosti války je k ničemu. Je to ten druh míru udržovaný "mírem přes sílu", situace, která vedla k závodům ve zbrojení, hromadění nukleárních zbraní a ke konečné hrozbě vzájemně jistého zničení; ano 'mír' studené války. "Mír", který závisí na hrozbě a úmyslu zabít ohromné množství lidských bytostí je sotva pevným nebo ospravedlnitelným mírem hodným toho jména. Je to tento druh "míru", proti kterému se energicky stavěl Károly Tóth a jiní církevní vedoucí Východní a Střední Evropy zvláště v osmdesátých letech, kdy existovalo v Evropě skutečné nukleární ohrožení. Dnes, kdy existují nové nukleární doktriny a nová politika Spojených států a nové rozšiřování nukleárních zbraní, stojí svět tváří v tvář nejvážnější nukleární krizi. Ale naneštěstí je méně hlasů proti nukleárnímu nebezpečí. Jako ten, kdo se mnohému naučil ze svědectví o míru a zvláště o nukleárním odzbrojení od církví Střední a Východní Evropy, smím se ve vší pokoře ptát, kde stojí tyto církve dnes v těchto záležitostech? Nebo je to má neznalost toho, co dnes dělají, která inspiruje tuto otázku?

Mezitím se význam bezpečnosti zúžil. Pojem bezpečnosti už opustil svět lidí. Už nemá co dělat s bezpečností lidí. Ve jménu národní bezpečnosti se stala bezpečností státu a pak se stala bezpečností režimu vedoucí k vojenské bezpečnosti. Nyní to není dokonce ani bezpečnost státu, ale bezpečnost okupujícího nebo bezpečnost ozbrojených sil.

Jiné používané termíny jsou "stabilizace" a "pacifikace". Všeobecně oba v sobě zahrnují značné použití síly. Kvůli skutečnému míru je třeba ukázat na nebezpečí takových pojmů.

Musíme znovu definovat/redefinovat mír podmínkami lidí tak jako je válka znovu definována/redefinovaná podmínkami vládců světa. Je třeba udělat mnoho koncepční a teologické práce počínaje problematizováním nových podmínek války. Byly změněny nejen válečné doktriny, také cíle války byly změněny. Mír může být znovu získán, navrácen a znovu nalezen jenom demaskováním mocností, jejich náboženství, systémů a institucí, které zvěčňují válku a nespravedlnost.

Víc než kdykoliv jindy je třeba dnes potvrdit nedělitelnost míru a spravedlnosti. Existuje spousta důkazů prokazujících, že ekonomická globalizace produkuje nespravedlnost, nerovnost a chudobu, zvláště v rozvojových oblastech světa. Dokonce i vedoucí zastánci globalizace připouštějí, že v neúspěchu zavést spravedlivější hospodářský pořádek může v sobě globalizace obsahovat zárodky svého vlastního zániku. To, o co by mělo jít, nejsou jen nespravedlivé důsledky globalizace, ale skutečnost, že koncept spravedlnosti je globalizaci cizí. Je třeba podtrhnout, že globalizace je hrozbou míru.

Ekonomická globalizace a integrace v globálním měřítku jsou vůči otázce spravedlnosti stejným způsoben slepé. Důvod je prostý. V globalizaci není žádná "oblast" nebo "prostor" pro spravedlnost. Máme analytický deficit zapříčiněný tím, že ekonomická globalizace zanedbala zhodnotit, jaká hrozba její legitimitě vyplývá z její teoretické a praktické krátkozrakosti vůči záležitostem spravedlnosti. Paradigma rozvoje v globalizaci je jenom o růstu. Nezahrnuje dva důležité komponenty v ekumenickém chápání rozvoje: spravedlnost a účast lidí.

Steven Staples píše: Globalizace a militarismus je třeba vidět jako dvě strany téže mince. Na jedné straně globalizace podporuje podmínky, které vedou k nepokoji, nerovnosti, konfliktu a nakonec k válce. Na druhé straně globalizace podporuje prostředky k vedení války ochraňováním a podporováním vojenského průmyslu potřebného k produkci sofistikované zbrojní techniky. Zbrojní technika je používána - nebo se jejím použitím vyhrožuje - na podporu zájmů mezinárodních korporací.

Spravedlnost je podmínkou míru. Mír nemůže být budován na základech nespravedlnosti. Mír vyžaduje nový mezinárodní řád založený na spravedlnosti pro všechny a uvnitř národů a respekt k lidství a důstojnosti každé osoby. Důsledkem spravedlnosti je mír. Nedávná historie prokazuje, že bez spravedlnosti pro všechny všude nemůže být míru nikde.

Zeď právě proti ústředí OSN v New Yorku je známa jako Izaiášova zeď. Na ní je smělými písmeny napsáno dobře známé proroctví o budoucím společenství míru. "Překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Národ nepozdvihne meč proti národu, nebudou se již cvičit v boji." Ačkoliv se tato slova připisují Izaiášovi - odtud jméno zdi - stejná slova vyslovil prorok Micheáš.

Po slovech proroctví, která se stala symbolem pro sekulární mírová hnutí, ti dva proroci dodávají svá vlastní slova jako kdyby kladli nějaké podmínky. Izaiáš dodává: "Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle." Micheáš dodává: "Každý jiný lid si chodí ve jménu svých bohů, ale my budeme chodit ve jménu Hospodina, našeho Boha, navěky a navždy."

V jistém smyslu žijeme v dobách podobných těm dobám proroků. Hlásá se, že válka je nevyhnutelná. Hovoří se o permanentní válce. Nejmocnější stát na zemi vyhlásil válku, o které se nám říká, že bude pokračovat ještě dlouho v budoucích dobách. Onen stát nahromadil v historii nejmocnější vojenskou sílu a vytvořil doktriny, které učiní válku nevyhnutelnou.

Vyzdvižením překážek míru Micheáš jde k srdci věci. "Každý jiný lid si chodí ve jménu svých bohů. "Chodit ve jménu" znamená, že jim věří, že jsou jimi inspirováni ve svých akcích, poslouchají je. Tito bohové jsou třídní ideologie, úzký nacionalismus, svobodný trh, globalizace, imperiální bezpečnost, národní bezpečnost, národní status a pýcha. Všichni tito bohové jsou bohy války a jejich formou je militarismus. Namlouvají nám, že mír je jejich konečným cílem, ale požadují, abychom věřili hrozbám a násilí.

Podvoluje se prorok Micheáš této beznadějné situaci? Druhá část jeho dodatku zní: "Ale my budeme chodit ve jménu Hospodina, našeho Boha, navěky a navždy". To je náš příspěvek k budoucnosti lidstva - chodit ve jménu Ježíše, jako klíč ke konečnému a vítěznému Božímu záměru.

Uveřejněno v knize "Elmenvén, tegyetek tanítványokká minden népeket..." (Jděte ke všem národům a získávejte mi učedlníky...) vydané k 75. narozeninám biskupa Dr. Károly Tótha, Budapest 2006, ISBN 963 558 058 4. Z angličtiny přeložila Míla Hradečná.