10. 11. 2006
Povolební chronické nemociJsem ráda, že pan Jiří Drašnar bere problematiku s humorem, protože humor je mnohem lepší nežli ustavičné hádání a dohadování. Skutečnost již tak humorná není. Mohu jenom potvrdit kondici naší mládeže, neboť s ní chodím do sportovního oddílu a 2x týdně se v tělocvičně dívám na studenty, kteří sice sportují s elánem, ale jejich ochablé svaly, zkrácené šlachy a neohebná těla vzbuzují spíše lítost nežli smích. Žádný z nich nezvládne ani to nejjednodušší -- kotoul, stojku, hvězdu. Což teprve děti a mládež, která sportovat nehodlá. Rozhodně nechci chválit socialistickou tělovýchovu, ale její Odznaky zdatnosti, branná výchova, sportovní kroužky na školách, spousta hřišť a sportovišť, snadno přístupné přírodní lokality naši generaci přeci jenom jinak vycepovaly. Dnešní školství, nedostatek volně přístupných sportovních ploch, ulice přeplněné auty (a další faktory) rozhodně k dobré fyzické kondici ani pevnému zdraví naší mládeže nepřispívají. Mládež nám opravdu degeneruje. Taková je skutečnost. |
Chápu, že pravda leckoho zaskočí, zvláště přijde-li nečekaně. Nechápu jenom, že je mezi námi tolik lidí, kteří vůbec nevědí, v jakém světě žijí. Jsou uzavření do svých ulit a nechtějí nic vidět ani slyšet. Jsou pak neustále překvapení, když náhodou klopýtnou o skutečnost. Pořád se něčemu diví a zlobí se, že svět není takový, jaký si ho představovali a jaký si ho přejí mít. Chápu, že se moderní svět leckomu nelíbí. Věřte mi, že ani mně všechno netěší a je mnoho věcí, které mě štvou. Kdo četl pozorně a zná mé články o woodcraftu, jistě mi uvěří, že zrovna já na nějaké uměliny a chemikálie nejsem a dávám přednost přírodě. Právě proto se musím často a důrazně bránit sice drobným, ale přece jenom citelným nátlakům společnosti, pro kterou jsem špatná zákaznice a nepřizpůsobivá občanka. Ale bourat mýty a předsudky mě rozhodně baví. A nejenom mě. Když jsem se ve svém věku rozhodla pro sportovní sebeobranu, kroutili někteří očima, jiní rozpačitě mlčeli a mládeži v oddíle trvalo dost dlouho, nežli si na mě zvykla. Horší to měla kamarádka, která začala rybařit. Muži rybáři, mezi které chodila, to nemohli unést a přijali ji, až když se stala partnerkou jednoho z nich a teď s ním chodí na ryby jako jeho doprovod. Takových příkladů znám přehršle. Chápu, že si na náš nový životní styl zvyká společnost velmi těžko, protože od babiček očekávala něco úplně jiného. Popíši své zážitky z posledních dnů, které mají jednu společnou formulaci zvanou chronická nemoc. Nevím, kde se ten termín vzal, a doufám, že v naší společnosti nezdomácní. 1.) Předminulou neděli, těsně po senátních volbách, u nás kdosi zazvonil. Za dveřmi stála cizí paní, trochu mi byla povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud ji znám. Omluvila se, že ruší, a požádala mě o rozhovor. No proč ne, kafe by mi zrovna bodlo a zvědavost mne přinutila pozvat paní dál. Během kávy jsme spíše "mlátily prázdnou slámu" a já jsem čekala na nějakou indicii, která by mi tu paní trochu přiblížila. Mohla jsem se rovnou zeptat, v tom problém nebyl, ale to čekání bylo příjemně napínavé a vzrušující. Cosi viselo ve vzduchu. Teprve po kávě mně paní Pořádještěnevímjaksejmenuje sdělila své přání naučit se životu svobodné ženy. Trochu mne to překvapilo, neboť se už dobrou hodinu chlubila svým majetkem i úspěchy svého manžela. Ale termín "svobodná žena" je prý dnes něco, čemu se bude říkat "BÝT IN" bez ohledu na to, zda je žena nikdy neprovdaná, ovdovělá nebo rozvedená, či pořád ještě vdaná. To jsem tedy vůbec nepochopila. Trochu mě to zaskočilo. Celý život žiji jako outsider, někdy ouvej -- někdy oukej, takový je život, a najednou jsem IN, aniž bych to vůbec tušila. Své ovdovělé a rozvedené kamarádky jsem naučila užívat si svobody a radovat se z krás života a najednou zjišťuji, že jsem je vlastně jenom dobře připravila na tu správnou kapitalistickou společenskou cestu. Musím se přiznat, že jsem z toho byla značně na rozpacích, neboť již téměř všechno, co jsme si v životě outsiderů vydobyli a chránili jako vzácné dary individualistů, už nám stačili vzít a zpeněžit jako módní trend. To mi moc směšné nepřipadá. Ale pak jsem se uklidnila. Po zjištění, že se paní Pořádještěnevímjaksejmenuje rozvádět nehodlá, natož aby opustila honosnou vilu a tučné konto manželovo, jsem ji oznámila, že já pomáhám jenom skutečně potřebným, takže je mi líto, ale doporučila jsem ji sledovat stranická usnesení ODS nebo odebírání nějakého ženského časopisu. Dozvěděla jsem se za to, že už jdu zase proti proudu jako za socialismu a po revoluci znovu. Panebože, já už vím, odkud ji znám -- to je ta soudružka, co mě udala, že jsem se nezúčastnila branného Sokolského závodu, a po revoluci mi vyčítala, že nechodím s ostatními na náměstí cinkat klíči. Že už zase stojím stranou a dělám potíže. A dneska taky ? No to se podívejme. "To je snad nějaká chronická nemoc!", zahřměla na mě, až jsem překvapením vykulila oči a nevěděla jsem, co mám na to říci. Vyhodila jsem ji z bytu ihned po té, co mě nazvala nepřítelem, a slibovala, že toho budu litovat. Na její jméno jsem si dodnes nevzpomněla, takže ani nevím, čí jsem to vlastně nepřítel, ale je mi to úplně jedno. Stačí si občas přečíst Mladou frontu Dnes a její pondělní přílohu pro ženy, aby každý pochopil, kudy se bude ubírat další společenská cesta. Ekonomický význam "singl života" čiší i z mnoha jiných periodik. Stačí se občas zúčastnit nějakého konkurzu na nové zaměstnání nebo si přečíst personální a firemní rubriky našich největších deníků, aby každý pochopil, že pro dobrou práci se musí něco obětovat a hlavně se musí podřídit diktátu módních trendů. Konečně i tom byla slova ředitelky Úřadu práce v pořadu na ČT 1. Kdo se nepodřídí a nebude poslušný, čeká na něho pouze podřadná a hlavně mizerně placená práce. Podívejme se na naše kulturní celebrity, čeho všeho jsou schopné, aby se udržely na výsluní. Nová forma totality a společenského teroru se nám nenápadně vplížila do života a zůstane v něm. Dávejme pozor, aby nás ten smích brzy nepřešel. 2.) V nedělní podvečer jsem díky šetřílkům na radnici šlapala 3 km pěšky z nádraží domů. Pršelo, ale doprovodil mě známý skorosoused ze sídliště, takže nám cesta v družném hovoru pěkně ubíhala. Až do té doby, nežli si sundal bundu, aby mu černá barva nepustila na bílou košili. Při pohledu na jeho originální malířskou paletu pod bundou jsme si sice pomyslela, že ta bunda snad už ani nemohla nic pokazit, ale nakonec zvítězily moje ženské pečovatelské sklony a chtěla jsem poradit. Bohužel jsem správně neodhadla vhodnost situace. Uznávám, že je blbá leckterá pračka, zvláště když člověk ztratí návod s programovou tabulkou, to by dělalo potíže i zkušené pradleně. Uznávám, že jsou blbé i některé prací prášky, zvláště zahraniční výrobky, které v české vodě dokáží s čínským prádlem udělat divy. Ale že jsem blbá i já, to mě překvapilo. A přece. Po několika pádných důvodech, které jsem v tom vodopádu slov nestačila ukládat do paměti, jsem přeci jenom postřehla, že to právě kvůli mně mu utekla 53-letá manželka se 44-letým milencem, kterého potkala na spinningu a se kterým randila místo bowlingu. To já jsem ji blbě poradila, že na menstruační bolesti je sport lepší nežli prášky. Kdyby šla k doktorovi, tak by teď seděla doma a spořádaně prala a vařila. To, jak já se chovám na veřejnosti, už prý není zastydlá puberta, ale chronická nemoc, jejíž infekci nekontrolovatelně šířím po svém okolí. Mám si dát pozor, abych špatně nedopadla. Už zase ty socialistické výhrůžky ? Tak nevím, já si myslím, že každý je svého štěstí strůjcem, a žádnou vinu za krach jejich manželství rozhodně necítím. Skorosousedovi nejspíše chybí humor pana Drašnara, možná mu novou verzi básničky vytisknu a hodím do schránky. Ale ani humor nikoho nezachrání před vlnou pitomostí nové doby. Mimochodem, umíte si představit, jak je to osvobozující dělat pitominy po všech těch letech vyžadované odpovědnosti a puntičkářství kladené na pořád dokola špatné matky a mizerné milenky? Nezáviďte nám to a zvykejte si. Takový "Robertek" si nikdy nestěžuje. Na koho si, vy muži, budete stěžovat, až vás všechny mizerné milenky a ještě mizernější manželky vymění za techniku nebo lesbickou lásku ? Leda tak na sebe. Ale berte to i potom s humorem. |