15. 11. 2006
Nejen o americkosti rozsudkuRozsudek na Saddámem Husajnem je hned mnohonásobně americký. V prvé řadě již proto, že mnoho zločinů, z nichž byl soudem obviněn, prováděl Husajn jako produkt, ba až spolupracovník politiky USA a především jejich CIA. Byl mimo jiné prakticky zneužit k sedmileté válce s Íránem, který jediné globální supervelmoci počechral tuto ješitnost. |
Z čehož pak rezultovaly i některé další Husajnovy odpudivé činy. Za druhé je rozsudek dokonce ryze americkým již proto, že soud byl v prosinci 2003 založen tehdejším okupačním administrátorem Iráku Paulem Bremerem, navíc proti názoru některých mezinárodních institucí a odborníků žádajících legálnost soudu zajištěnou záštitou OSN. Šlo tedy o soud vojenských vítězů, agresorů, okupantů a výhradní důsledek militární invaze. Za třetí tribunál nejenže nebyl nestranný, ale probíhal pod stálým tlakem a především za finanční i administrativní asistence USA. A konečně sám rozsudek je americkým proto, že rozhodující počet zemí demokratického systému si zakázal využívání trestu smrti. Ačkoliv nejsem příslušníkem římskokatolické církve, stejně jako její klér nezastávám názor o absolutním zákazu trestu smrti. Inklinuji k náhledu, že svět k tomu ještě mravně nevyspěl. Naopak jsem přesvědčen, že by absolutní trest měl existovat přinejmenším pro jednu společenskou vrstvu, vrstvu profesionálních politiků. A to nejen pro takové, kteří bude cizí mocí označeni za diktátory, či soudy vítězů za realizátory genocidy. Trestem smrti bych sankcionoval každého politika, který svůj národ zavlekl do války s následkem smrti stovek nevinných lidí na kterékoliv straně konfliktu. Tento můj pohled je logickým výsledkem názoru že politik, který se neumí vyhnout válečnému konfliktu, se apriori provinil zločinem proti lidskosti, z čehož by se měl před nezávislým mezinárodním soudem vyvinit. Z výše uvedeného vyplývá, že nejsem proti rozsudku smrti nad Husajnem. Jsem ale proti tomu, že byl vynesen nelegálním soudem, jehož pochybná legitimita je opřena pouze, ba jedině o vojenskou sílu. Necítil bych morální nutkání vyjadřovat se veřejně k celému problému, pokud bych nebyl doslova otřesen chováním většiny našich předních politiků. Jeden náš nedávno zemřelý politik a politolog dlouho žijící v emigraci učil, že zkušený politik se nevyjadřuje k otázkám života a smrti, když k tomu nebyl donucen. Pokud se naši vrcholní politici považují za skutečné Evropany, bylo jejich jednoznačnou povinností k rozsudku se buďto nevyjadřovat, nebo jej odmítnout na základě nadřazenosti evropského pojetí lidských práv nad chováním reprezentace USA. Jelikož se ale naši politici a jejich mediální opory v široké míře vyslovili pro jmenovaný trest smrti, pak jsem to přivítal, a to hned ze dvou zásadních důvodů. Každý, kdo se z Evropanů vyslovil pro tento konkrétní rozsudek, automaticky tím souhlasil s principem odlišnosti kultur. Uznal, že existují výjimky i z těch nejortodoxnějších pravidel naší kultury, pyšně námi povyšované na civilizaci. Dostal se tím morálně do situace, že bude i v jiných konkrétnostech proto zavázán respektovat zásadu, že ve světě platí i jiné hodnoty než ty, které my považujeme za univerzální, jež drze chceme vnucovat jiným. Což velice vítám. Za druhé každý, kdo schválil trest smrti pro diktátora dneška, nemá žádné morální právo kritizovat jakékoliv popravy kteréhokoliv panovníka minulosti, který prolil krev nevinných lidí. Neplatí-li naše současné nejposvátnější hodnoty dosud ani v celém dnešním světě, tím méně mohou platit pro hodnocení časů minulých kdekoliv a v jakékoliv oblasti. Což považuji za velký přínos pro všechny ty současné tendence po vyrovnávání se s minulostí. |