Co říci o českém školství

19. 9. 2006 / Eduard Zeman

• "Je to opravdu tak, že vysoká škola zaručuje mnohem větší naději na dobré zaměstnání -- a jaká?"
• "Je dobře, nebo špatně, že na některé VŠ se hlásí mnohem více uchazečů než jich mohou přijmout a jiné VŠ jsou nenaplněné?"
• "Mělo by se platit "školné" -- a bude?"
• "Stojí vůbec ten náš vzdělávací systém za něco? Není to přežilý biflovací systém? Je schopen naučit myslet?"

Jde o budoucnost -- naší, našich dětí, naší země, našeho světa (dále doplňte dle vlastní úvahy). Mnoho otázek a málo odpovědí -- a to ještě často jde o reklamu nebo o mediální zprávu (což je dnes útvar nebezpečně blízký horroru).

Dobrá, máme zde bublající kotel s nejistým obsahem, mnoho "kibiců" (se zaručenými radami, co by to chtělo), hromadu kuchařských knih (někdy s recepty dost podezřelými) a plno dobré vůle uvařit ten bájný elixír úspěchu zvaný VZDĚLÁNÍ. Co s tím?

Co takhle začít tím, že my sami jsme (ať chceme nebo ne) na nějakém takovém elixíru vyrostli? Pomůže to? Mělo by. Pokud to byl (alespoň trochu) skutečný elixír, obsahoval určitě zaklínadlo: "Když si nevíš rady, pokládej otázky tak, aby na sebe navazovaly, a chtěj skutečné, jasné odpovědi."

Takže, jak začít? Jde o vzdělání -- první otázkou by mohlo být: "Co je to vzdělání?" Použitelná odpověď by mohla znít: "Všechny znalosti, dovednosti, návyky a názory, které jsme si v průběhu života osvojili."

Z toho logicky plyne otázka druhá: "K čemu mi (nám) to je?" Jediná odpověď, která dává smysl, pak zní: "Abych(-om) co nejúsporněji (pře-) žil (-i)."

No vida, a pak že neberou! A pozor, teď jde do tuhého. Následuje klíčová série propojených otázek: "Kde, jak a za co to mohu získat?"

Dokážeme-li se vypořádat (alespoň trochu rozumně) s těmito základními otázkami, mělo by být mnohem lehčí poradit si se všemi ostatními, protože odpověď je vždy už nějak obsažena v těch hlavních.

Na otázku "KDE?" lze odpovědět: Kdekoliv (a kdykoliv), pokud dokážeme VNÍMAT, PŘEMÝŠLET a HODNOTIT -- samozřejmě také ve školách. Školy nejsou nic jiného než zařízení, která vzdělávání poskytují promyšleným (doufejme) způsobem, dávkovaně a v určitém "balení". V dobrém případě jsou základem toho, čemu říkáme VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM (v tom horším se za něj vydávají).

Otázka "JAK?" už vlastně byla zodpovězena. Pokud vnímáme, myslíme a hodnotíme, tak vždy a všude získáváme vzdělání (vzděláváme se).

Pokud jde o to "ZA CO?", pak logickou odpovědí je, že vždy to něco (obvykle ne málo!) stojí! Ale pozor, jen hlupák má v tomto případě na mysli v prvé řadě peníze. Za vzdělání platíme svým časem, prací, snahou... (jistě, i ty peníze mohou být důležité). A někdy i sebevědomím, zdravím nebo podobně "předraženými" hodnotami. Abychom se k tomu nemuseli vracet -- chcete-li nabýt vzdělání na téma "jaké je to být narkomanem"... Nemusím, doufám, probírat detailně další podobné "vzdělávací" oblasti?

S odpověďmi na úvodní lavinu otázek nám může pomoci třeba i výsledek mnoha evropských i světových zasedání ministrů školství a vzdělávacích expertů. Hledali odpovědi na podobné otázky a nakonec se dohodli na tzv. Lisabonské deklaraci (dále jen LD). Ta říká, že cílem vzdělávání je:

• Naučit se žít sám se sebou.
• Naučit se žít s druhými.
• Naučit se učit se.
• Naučit se chápat své místo ve světě.

Chtěl bych podotknout, že dotyční ministři a experti patřili jak k pravici, tak k levici. Deklarace sama tedy nepředstavuje politický rozdíl mezi nimi. Ten se projevuje až v tom, jakou cestu k společnému cíli ti či oni volí (např. školné).

Nyní se můžeme vrátit k úvodním otázkám. Tak tedy, mají děti navštěvovat MŠ? Určitě si sami dokážete odpovědět (na základě otázky "co je vzdělání?" a 2. bodu LD), že ano, protože tuto část poznání jim rodina dát nemůže.

Podobné to bude s rozdělováním dětí do různých škol podle nadání. Mohou sice získat více vědomostí, ale za vysokou cenu (na úkor 2. a 4. bodu LD). Proto lisabonské závěry doporučovaly oddělovat co nejpozději. Tím je snad zodpovězena i otázka víceletých gymnázií. Pokud jde o jejich kapacity, nechávám na každém, aby zvážil, zda je matematicky myslitelné, aby nadprůměrných byla většina.

Ano, je pravda, že absolventi VŠ jsou na tom lépe, než ti s nižším vzděláním. Platí to však pouze tehdy, pokud je těch prvních méně než těch druhých. Dá se to dobře doložit na příkladu Kanady, kde výrazně vzrostl počet bakalářů. Na trhu práce o ně není zájem, hledání jsou kvalifikovaní řemeslníci, protože je jich málo. Ostatně nedostatek řemeslníků je dnes velkým problémem už i u nás. I v naší zemi už dost dlouho roste nepoměr mezi tím, co lidé chtějí studovat (gymnázia, humanitní obory VŠ), a tím, co požaduje trh práce (řemeslníky, techniky, inženýry). Jistě, lze to (částečně) řešit "dovozem" Ukrajinců, ale otázkou zůstává, co budou dělat všichni ti filosofové, právníci, sociální pracovníci či ekologové?

Další problém našeho školství -- velká šíře i hloubka znalostí, které školy požadují. Co s tím? V rozsahu jsme v souladu se závěry Lisabonu (čím širší vzdělání, tím větší uplatnitelnost). S hloubkou znalostí už je to trochu složitější. Snad to, že se naši studenti mimořádně dobře uplatňují v cizině, by mluvilo pro. Je zde ovšem cena -- tou je nedostatek samostatnosti a sebevědomí. Jenže, když se člověk podívá na typického studenta z USA (kde je to zcela opačně, váhá.

Jak to tedy je s naším školstvím (a vzděláním vůbec)? Je, nebo není dobré?

Možná by se hodilo pár suchých čísel.

• Máme 1. místo ve světě v počtu absolventů MŠ.
• První jsme i v procentech těch, kteří mají ukončené základní vzdělání.
• Stříbrnou medaili bychom získali za procenta maturantů z celého populačního ročníku -- pokud porovnáme všechny středoškoláky (i ty bez maturity), jsme opět první.
• Slabší jsme v procentech vysokoškoláků, ale je to dost ošidné, protože ta se počítají v různých zemích různě. U nás stále převažují ti, kteří studovali "dlouhé" (magisterské) obory -- v této kategorii jsme dobří. Zaostáváme v počtech bakalářů a už vůbec se nemůžeme světové špičce rovnat v počtech absolventů krátkých kurzů (u nás se za vysokoškolské vzdělání ani nezapočítávají, zatímco třeba USA si tímhle hodně zvedá výsledky).

Tím se dostáváme k vlivu politiky na vzdělávání. Jak už bylo řečeno. Na cílech je shoda -- cesty se liší. LIBERÁLOVÉ věří v domácí vzdělávání, elitní soukromé školy a motivační smysl školného. Věří v potřebu vychovávat elitu. KONZERVATIVCI (pozor, u nás k tomu mají nejblíže lidovci, a ti jsou křesťansko-sociální!) se sice s liberály příliš neshodují, ale protože také chtějí "levný stát", často je úsporný státní rozpočet žene ke stejným závěrům. SOCIALISTÉ věří v to, že vzdělání je veřejný zájem (tedy také má být placen z veřejných peněz) a že umět žít s ostatními je opravdu důležité -- proto chtějí spíše společné a veřejné školy.

O našem současném školství by se toho dalo napsat ještě mnohem více (ale to už by nebyl článek -- snad kniha nebo seriál). Totéž platí i o jeho vyhlídkách. Ty se budou vyvíjet samozřejmě i pod vlivem politiky, ale také je bude ovlivňovat silná tradice, kterou někdy proklínáme za její zkostnatělost, jindy jsme na ni hrdi, pro její výsledky. Bude ji ovlivňovat i to, že jsme národem rebelantů a kacířů, věčně s kdečím nespokojených, ale přemýšlivých.

A -- pamatujete? VNÍMAT -- PŘEMÝŠLET -- HODNOTIT, o tom je vzdělání.

Autor byl (mimo jiné) ministrem školství mládeže a tělovýchovy

Vytisknout