U snědeného krámu

20. 9. 2006 / Michael Kroh

Na obranu obou diskutérů musím ale říci, že na rozdíl od našich žurnalistických všeználků jednoduchá a okamžitá řešení nevidím ani já. Rostoucí schodek státního rozpočtu je dán rostoucími mandatorními výdaji, které vyplývají ze současné legislativy a nelze je krátit. Kromě sociálního zabezpečení a některých dalších tradičních položek do nich nově vstoupilo povinné kofinancování schválených dotací ze strukturálních fondů Evropské unie.

Mudrlanti všeho druhu včetně členů vedení České národní banky hlasitě volají po škrtech v zájmu dodržení tzv. Maastrichtských kritérií pro vstup do Eurozóny. Nevím jak hluboce studovali jednotlivé rozpočtové kapitoly, ale zoufalé výkřiky procitnuvšího bývalého nulově tolerantního opozičního demagoga by je snad mohly přesvědčit, že odvrátit rostoucí zadlužení státu není krátkodobá záležitost. Vlastimil Tlustý už to také "zabalil", rozhodl se obětovat plánovaný vstup do Eurozóny a předložit rozpočet s rekordním schodkem. Díry se pak bude snažit zalátat alespoň dočasně výprodejem (i podle ekonomů nevýhodným) posledních významnějších státních účastí v prosperujících podnicích ČEZ a Letiště Praha.

Moc tady nevyřeší ani "rada moudrých", kterou nový ministr narychlo sestavil z odborníků různých politických odstínů. Důchodová reforma bez ohledu na zvolený způsob bude v prvních letech příjmy státního důchodového účtu spíše snižovat, aniž by se na objemu vyplácených penzí něco změnilo. Zaměstnaní mladí lidé budou přispívat méně a těch, kterým budou vypláceny penze "postaru", bude ještě pár let přibývat. Nový ministr zdravotnictví v zájmu svých farmaceutických sponzorů a privátní sféry (verbálně ovšem v zájmu pacientů) zase uvolní disciplínu ve financování zdravotnictví, protože bez neustálé expanze nemá kapitalistické soukromé podnikání smysl. A o úsporách ve státní sféře si můžeme jenom zdát. Ministr vnitra už ohlásil investiční expanzi v policii a proklamovaný e-stát si také nejdříve vyžádá mohutné investice do komunikačních technologií a jejich zabezpečení. Ministr dopravy bude jistě zuby nehty bránit výstavbu dálnic a železničních koridorů -- také jistě v zájmu budoucích úspor. Se svou troškou do mlýna přispěje nepochybně i ministryně zemědělství lobovaná agrární komorou a asociací soukromých zemědělců, bažících po zvýšení dotací. A nesmíme zapomenout ani na potřebné zvýšení výdajů na školství a vědu a na naše spojenecké závazky v rámci NATO. Ve výčtu nezbytných výdajů bychom mohli pokračovat ještě dlouho, ale pro ilustraci to snad stačí.

Existuje za této situace řešení? Jistěže ano. Stačilo by, kdyby se obě největší partaje shodly na tom, že snižování daní v posledních letech bylo populistické, překotné a neúměrné možnostem státního rozpočtu. Namísto hysterických výkřiků před televizními kamerami by měla nastoupit kalkulačka a příslušná, byť nepopulární opatření. Spoléhat jen na kuřáky je riskantní, co když podlehnou propagandě a omezí kouření? Podobně postupovala i velká koalice v Německu, která se nebála zvednout v zájmu naplnění státní kasy o tři procenta jednotnou sazbu DPH a uspěla.

I u nás existuje prostor pro zvýšení snížené sazby DPH o dva, tři procentní body. I když to bohužel nejvíce dopadne na příjmově nejchudší občany, kterým to bude stát muset kompenzovat. Zvyšovat zpětně přímé daně není naproti tomu politicky únosné, stejně je nepřijatelné školné nebo poplatky u lékaře.

Ale co místo toho zamýšlí ministr financí? Zdá se, že si stále ještě neuvědomuje, že sám sobě nalíčil past, když spojil svoji politickou budoucnost s radikálním, pravicově populistickým konceptem rovné daně. V současné situaci má totiž pouze dvě rozumná východiska -- připustit nereálnost dalšího snižování daní nebo podat demisi. Tu ovšem nemá v plánu, pokud ho k ní nedonutí absence důvěry sněmovny. A i v tom případě by se zarputilostí fanatika alespoň využil těch pár zbývajících týdnů ve funkci, předložil zákon o rovné dani a zatloukl tak poslední hřebík do rakve se jménem Maastrichtská kritéria. Když už veřejně velebí Miloše Zemana, měl by si uvědomit, že právě on byl (a snad stále je) největším odpůrcem snižování přímých daní. Rovněž by se neměl moc divit, když se s ním nejsilnější opoziční strana zdráhá jednat, protože nikdo netouží po finančním harakiri, které ostentativně v rozporu se zdravým rozumem nadále prosazuje.

Nicméně ani bývalý ministr nevychází ve světle kritického přístupu bez šrámu. Ve funkci byl dost dlouho na to, aby alespoň předložil občanům k posouzení nějaký reálný střednědobý výhled veřejných financí. Místo toho manévroval (přiznejme, že poměrně úspěšně) mezi různými lobbyistickými tlaky a flikoval rozpočet tak, aby alespoň formálně vyhovoval požadavkům EU. Nezískal si však takovou autoritu, aby dokázal prosadit koncepční řešení. Jako čerstvý třicátník na to asi neměl dost zkušeností a odvahy.

Vlastimil Tlustý i Bohuslav Sobotka se však jednání nevyhnou. Tlustý má ostatně pravdu, když otázku veřejných financí vidí jako prioritní a naléhavější než jiné problémy. Aby ale k dohodě došlo, je třeba hodit za hlavu ideologickou předpojatost a odložit spolu některými předvolebními poslaneckými dárečky i nereálné představy o okamžitém skokovém snížení daní. Budou-li se muset uskrovnit občané, pak bude muset silně zabrzdit i podnikatelská lobby a přestat předstírat, že při úrokové sazbě do čtyř procent p.a. a daňové sazbě 24 % se jí daří podstatně hůře než při úroku 20 % p.a. a daňové sazbě přes třicet procent. Udržet zdivočelé lobbyisty na uzdě může jen silná vláda a té se bez dohody ODS a ČSSD nedočkáme ani v možných předčasných volbách. Průzkumy veřejného mínění totiž předpovídají stejný výsledek jako v červnu. Důchodový systém ještě pár let vydrží, ale i tak je v sázce příliš mnoho. Nejen všemi pády skloňované EURO, ale především hrozí zastavení čerpání podpor ze strukturálních fondů EU a neplnění záměrů Lisabonského procesu. Takže, pánové, do lodi teče, všichni k pumpám!

Vytisknout