Soudcovský stát přede dveřmi aneb přeslechnuté varování prezidenta?

20. 9. 2006 / Stanislav Křeček

V poslední době se k této problematice kriticky vyslovil v Právu Petr Uhl (cituji: Ústavní soud "vnucuje státu elitářské pojetí justice") a soudce M. Čapek ( "Obejití vůle zákonodárce tím, že se k...cíli budu snažit dostat přes další soudní rozhodnutí, byť ÚS, není dobré..."). Odborník na ústavní právo J. Kuba v Britských listech se ptá: "...neextremizuje se tak nezávislé postavení soudní moci do podoby, která nese jisté prvky nebezpečí jakési "soudcokracie?").

To bych řekl, že ano! Ztráta vlivu státu na výkon práva naprostým oddělením justice od státu pod záminkou její nezávislosti, doprovázené zřetelnými výzvami k nahrazení platného práva soudcovským uvážením, jsou neblahými symptomy tohoto vývoje u nás. Samozřejmě, že soudcovská nezávislost, pokud jde o vlastní rozhodování, je zásadní podmínkou právního státu, ale píše-li v polemice s Petrem Uhlem K. Havlíček (Soudcovský stát není na obzoru, Právo 24.7.) "čím více bude společnost dbát na to, aby její soudci byli nezávislí, tedy aby kromě nezávislého rozhodování odpovídali také za organizaci podmínek, ve kterých rozhodují, tím větší nároky na výkon justice může klást", je třeba se ptát: komu budou soudci "odpovídat" a jak bude "společnost" klást "nároky na výkon justice", pokud orgány státu jsou ze své ústavní odpovědnosti za její stav vyřazeny, když jsou pro  Ústavním soudem zformulovanou nemožnost prezidenta a ministra spravedlnosti odvolávat jmenované funkcionáře soudů, vykonávající jedině a pouze státní správu soudů?

Právě nad nedávným nálezem Ústavního soudu, týkajícího se práva prezidenta a funkcionářů státu odvolávat předsedy a místopředsedy soudů, se prezident vyjádřil tak, že názor zde vyjádřený je symptomem problémů daleko hlubších. Jde totiž, podle prezidenta, již o přímo "posun od polistopadového vývoje" u nás, a to zejména tím, že rozhodování Ústavního soudu ve svých důsledcích směřuje ke korporativnímu soudcovskému státu, tedy ke státu, kde funkce a moc demokratických institutů je potlačena ve prospěch moci jediné.

Výtka ohledně ohrožování ( posunu od...) polistopadového vývoje (ať již je tím míněno cokoliv) směřovala až do nedávná zpravidla proti KSČM. Pokud však z ohrožování polistopadového vývoje obvinil nejvyšší ústavní činitel země -- prezident republiky -- Ústavní soud, velmi nedoporučuji bráti - jak se ve zprávách a komentářích většinou stalo -- tato slova na lehkou váhu, považovat je za zdařilý bonmot nebo jen za další součást prezidentova sporu o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. Věc je, podle mého názoru mnohem vážnější.

Prezident totiž má i nemá pravdu. Prezident nemá pravdu v tom, že by jen náš Ústavní soud ohrožoval jen náš "polistopadový vývoj ". Ale spíše je pravdou -- a zde jsou varováni prezidenta podle mého soudu zcela na místě - a že judikatura našeho Ústavního soudu je jen součástí a viditelným projevem stále sílící snahy o nahrazení třech pilířů demokracie -- mocí soudní, zákonodárné a výkonné -- mocí jedinou, a to právě jen onou mocí soudní. Přičemž dělba mocí má pro zachování demokratického uspořádání státu zásadní význam. Jak píše V. Bělohradský: "dělba moci staví proti naší moci moc jinou, která zkoumá naše cíle z jiného hlediska..." Pokud bude, jak k  tomu rozhodování našich soudů směřuje, jinak, o demokratickém státu bude obtížné, ne-li nemožné hovořit a v tomto smyslu je, alespoň podle mého názoru, třeba rozumět varování a výrokům prezidenta.

Bylo by jistě možné poukázat na varovné hlasy řady předních sociologů upozorňujících na téměř nevyhnutelné přezkoumávání jakéhokoliv rozhodnutí výkonné moci soudnímu přezkumu, jehož výsledky jsou stále méně předvídatelné, což vzbuzuje dojem, že stát a jeho orgány postrádají vliv a schopnost řídit stát. Stačí jen vzít v úvahu rozhodování soudů z poslední doby: soudy rozhodují o výsledcích výběrových řízení, které bezpochyby patří do pravomoci moci výkonné. Rozhodly ve věci přidělení licencí na digitální vysílání televize, což podle platného zákona patří do pravomoci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (soudce odůvodnil zrušující výrok tím, že rozhodnutí Rady je nesrozumitelné: nedivím se, neboť která právnická fakulta vychovává soudce rozumějící digitálnímu vysílání?).

Poslední nález Ústavního soudu ohledně zrušení prezidentova rozhodnutí o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu je nejen chybný z hlediska pravomoci soudů, ale především signifikantní. Činí nejen předsedkyni Nejvyššího soudu, ale i všechny ostatní předsedy a místopředsedy soudů neodvolatelnými, což nemá obdoby v celém civilizovaném světě. Mnohem závažnější, ne-li pro právní stát téměř zničující, je odůvodnění o "neústavnosti" prezidentova rozhodnutí, učiněného podle zákona, který sice byl Ústavním soudem shledán protiústavním, ale až mnohem později, než k rozhodnutí prezidenta došlo. Jinými slovy Ústavní soud považuje za možné rušit legální, dle platného práva činěná rozhodnutí výkonné moci jen proto, že zákon, na základě kterého byla rozhodnutí učiněna, shledal Ústavní soud později neústavními. Čímž je ovšem zasazena téměř smrtelná rána jakémukoliv legitimnímu a legálnímu rozhodování výkonné moci, neboť dle tohoto postupu může být kdykoliv a cokoliv prohlášeno za neústavní, i když bylo činěno zcela v souladu s právem platným v době, kdy je rozhodováno. To nemá v žádném právním státě obdoby! Sama skutečnost, že proti těmto většinově přijatým nálezům zdrcujícím způsobem protestují významní soudci Ústavního soudu (Rychetský, Kůrka, Janů), zachovává malou, ale přece jenom naději...

Jakoby to nestačilo, stojí za povšimnutí, jakým způsobem ústavní soudkyně Lastovecká odůvodňovala tato rozhodnutí: několikrát opakovala, že předseda, resp. jakýkoliv funkcionář soudu může být odvolán "jen na základě kárné žaloby". Zní to jako zjevný pokyn moci zákonodárné, jak má budoucí právní úprava tohoto problému vypadat, což je ovšem sice zcela v rozporu s kompetencí jakéhokoliv soudu včetně Ústavního, ale zcela v souladu se zjevnou snahou soudů moc zákonodárnou nahradit. Je to ovšem spíše jasným dokladem o nepochopení celého problému: funkce předsedy soudu, jak bylo již několikrát, ale zjevně ne dost, zdůrazněno, nemá nic společného se soudcovskou nezávislostí, kterou Ústavní soud chtěl hájit. A je proto zcela absurdní, aby dobrý, všechny své zákonné i etické povinnosti plnící soudce, stál před kárným senátem jen proto, že jako předseda soudu nezvládl řízení jeho správy, nezajistil např. opravu soudní budovy, dostatek uklízeček, řádný rozvrh práce a desítky dalších správních a řídících funkcí, které předseda soudu dělat a rozhodovat musí. O takových manažerských pochybeních kárné senáty vůbec rozhodovat nemohou a soudci Ústavního soudu by to měli vědět.

Některé komentáře k rozhodnutí Ústavního soudu ve věci "Brožová" vyjádřily radost nad schopností soudů zachovat si svoji nezávislost. Ale o to zde vůbec nejde! Pravý opak je totiž zjevnou pravdou. O snaze evropských soudů obecně, a našeho Ústavního soudu zvláště, nahradit svými rozhodnutími moc zákonodárnou, svědčí např. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci I ÚS 47/05 ze dne 13. 7. 2006, ve kterém soud konstatuje: Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů, bylo na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním státu vyplnily, tj. aby vytvořili právo, které by bylo možné považovat za zákon v materiálním smyslu." Tedy nikoliv volené zákonodárné sbory, nikoliv zákonodárce jako jeden z pilířů demokratického uspořádání státu, ale soudy mají nejen soudit podle zákonů, ale i zákony " v materiálním smyslu" vytvářet. A právě z těchto důvodů jsou varování prezidenta zcela na místě a neměly by být přehlédnuta, neboť jde o skutečnou hrozbu nejen polistopadovému vývoji, ale demokratickému vývoji státu obecně. Skutečnost, že se Ústavní soud odvolává na judikaturu evropských soudů, nečiní toto nebezpečí menší, spíše právě naopak.. .

A jak v této souvislosti nepřipomenout rozhodnutí Ústavního soudu ve věci nájemného, ve kterých je zřetelná jak snaha soudu o přebírání role zákonodárce ("Ústavní soud dodává, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářen objektivní právo"), tak o formulování nevídané odpovědnost státu ("v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy" )? Ústavní soud má samozřejmě vždy pravdu (" i když se mýlí", jak dodává jeho předseda P.Rychetský ) a jeho rozhodnutí musí být všemi bezpodmínečně respektována, což ovšem neznamená a znamenati nemůže nezbytnost naléhavého upozornění na skutečnost, že náš Ústavní soud ve svém doslova deregulačním šílenství zcela ignoruje skutečnost, že v právním státě musí být respektovány nejen nálezy Ústavního soudu, ale především platný zákon sám. Svými nálezy v této věci však Ústavní soud přímo vyzývá a dokonce zavazuje soudy, aby nerespektovaly platný zákon č. 107/2006 Sb. týkající se výše a deregulace nájemného a požaduje, aby obecné soudy rozhodovaly o výši nájemného bez ohledu na ustanovení zákona, což je ovšem jen další krok k destrukci právního státu založeného na zásadním oddělní -- nikoliv nahrazením a vystřídáním - moci soudní a zákonodárné...

Jisté pochybnosti vyjadřuje i odborná akademická veřejnost. JUDr. M. Selucká z  Masarykovy university v Brně v časopise Jurisprudence 4/2006 píše: "Názor vyslovený již v nálezu Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., a dále stvrzený a zdůrazněný v rámci tohoto nálezu (Pl. ÚS 20/05) dává velký prostor soudní moci přímo "nalézat právo" v soukromoprávních vztazích tam, kde zákonná úprava absentuje pro nečinnost zákonodárce. Tento názor může být chápán jako určitý posun v chápání moci soudní v kontinentálním právu". Sotva však jako posun směrem k chápání obecné odpovědnosti demokratického státu za správu věcí veřejných a k vyváženému vztahu moci zákonodárné a soudní.

Autor je advokát, předseda Sdružení nájemníků a poslanec za ČSSD

Vytisknout