českému čtenáři se v krátké době dostává do ruky už druhé zásadní světové dílo odhalující ekologické mýty. Letos na jaře vyšel v pražském nakladatelství Dokořán překlad knihy Bjorna Lomborga The skeptical environmetalist (česky "Skeptický ekolog"). Dánský profesor statistiky v této knize analýzou fascinujícho množství vědeckých prací dokázal, že se světem kolem nás je všechno v pořádku. V úvodu knihy Lomborg přiznává, že inspirací jeho knihy byly právě názory Juliana Simona. Šokovaly ho natolik, že se je rozhodl vyvrátit. Během této práce ale postupně zjišťoval, že Simon má ve všem pravdu.

V kapitole věnované klimatickým změnám Lomborg dokazuje, že globální oteplování opravdu přinese katastrofu. Paradoxně ji však nevyvolá změna klimatu, ale naše naivní snaha s tímto marginálním problémem bojovat. Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu, známý pod zkratkou IPCC, totiž prosadil takzvaný Kjótský protokol, omezující produkci skleníkových plynů. Toto podvázání ekonomického růstu bude stát více než 150 miliard dolarů ročně. Už za polovinu této částky by přitom bylo možno všem obyvatelům Třetího světa zajistit pitnou vodu, zdravotní péči a vzdělání. Podle Lomborga by to každý rok zachránilo několik milionů lidských životů. Bojovníci proti skleníkovým plynům tak mají v důsledku gargantuovského plýtvání zdroji na svědomí humanitární katastrofu. Daleko od pravdy nebude vědecký poradce Vladimira Putina Andrej Illarionov, který před časem přirovnal ideologii kjótismu k marxismu a varoval před návratem gulagů.

Ekologisté a média ale stále dokola opakují mantru o nadcházející katastrofě. V rámci klimatologie prý panuje "vědecký konsenzus" o tom, že lidstvo produkuje skleníkové plyny, které způsobují škodlivé globální oteplování. Podle zpráv, které se na nás každý den valí z novin a televize, je to "zcela nesporné". Shodlo se na tom přece "2500 největších světových odborníků", sdružených v IPCC. Kde se ale představa "vědeckého konsenzu" vlastně vzala? Kdo a s jakým cílem ji vytvořil? Proč je v hysterické mediální kampani jedna z mnoha navzájem soupeřících vědeckých hypotéz vydávána za "prokázanou skutečnost"? Proč jsou umlčovány hlasy odborníků, kteří naopak tuto povrchní představu o globálním oteplování zpochybňují.?

O kriticích IPCC z řad tzv. klimaskeptiků se v českých médiích prakticky nedozvíte. Je to pochopitelné, protože novináři v zájmu prodejnosti preferují katastrofické scénáře.

V českých médicích se proto nedočtete o názorech českého klimatologa Jiřího Svobody, který teorii globálního oteplování označuje za "módní záležitost". Podle Svobody se nacházíme v teplé části přirozeného klimatického výkyvu. Při podobném výkyvu ve středověku bylo například v Česku klima ještě asi o 2 C teplejší než dnes, takže se v Polabí pěstovaly melouny. Dnešní oteplování podle Svobody pomalu končí a bude se ochlazovat.

Z českých médiích se nedozvíte ani o kritice základního dogmatu, z něhož dnes závěry IPCC vycházejí. Je jím proslulý graf hokejky, vytvořený americkým klimatologem M. E. Mannem. Na vodorovné ose je na něm vynesen čas od 10. století, na svislé ose pak odchylka průměrné teploty na severní polokouli od střední teploty 20. století. Graf vypadá po celé délce jako vodorovná tyč, ale ve 20. století se strmě zvedá nahoru jako čepel hokejky. Má dokumentovat údajný nepřirozený skokový vzrůst teplot, k němuž došlo po roce 1900, tedy až v době, kdy lidstvo začalo produkovat skleníkové plyny. Základní logická chyba této úvahy spočívá už v tom, že pouhá korelace dvou jevů je bez důkazů automaticky vydávána za jejich kauzalitu. p>

V roce 2003 ale kanadští autoři S. McIntyre a R. McKitrick práci profesora Manna přezkoumali a zjistili, že obsahuje celou řadu metodických i věcných chyb. Jejich opravená verze grafu má ve středověku vyšší výchylku než dnes. Uctívači skleníkových plynů to nedokážou vysvětlit. Že by snad Přemyslovci pálili ropu a uhlí? V českých médiích se nedočtete ani o tom, že katastrofická tvrzení IPCC jsou založena na podvodu. V červnu 1996 vyšel v americkém deníku Wall Street Journal článek profesora Fredericka Seitze, někdejšího prezidenta Akademie věd. V právě publikované zprávě IPCC, která prošla vědeckou oponenturou, si Seitz všiml skoro čtyřiceti dodatečných změn, které recenzenti neautorizovali.

"Za šedesát let své vědecké kariéry jsem se nesetkal s více znepokojující korupcí oponentního řízení," psal Seitz. Ukázalo se, že editor zprávy, kterým byl americký klimatolog Benjamin Santer, tajně vypustil klíčové sdělení, podle něhož zatím žádná vědecká studie neprokázala, že za klimatickou změnu může produkce skleníkových plynů. Naopak do zprávy implantoval formulaci se zcela opačným významem: "Studie naznačují, že na globální klima mají vliv lidské aktivity."

Santer se k manipulaci přiznal. Časopis Nature odhalil, že jednal na pokyn sekretáře amerického ministerstva zahraničí Timothy Wirtha, který už v roce 1990 prohlásil: "Musíme se "svézt" na tématu globálního oteplování. I v případě, že je ta teorie špatná, můžeme díky ní udělat dobré věci pro ekonomickou a ekologickou politiku." Tajný zásah do textu, který prošel oponenturou, je porušením základních etických principů vědecké práce. Právě na na základě této zmanipulované zprávy byl přitom později dojednán Kjótský protokol. Tento podvod je podrobně zdokumentován na adrese ZDE.

Česká média nám toho ale zatajují mnohem víc. Nedozvíme se z nich, že když v roce 1992 ekologisté a politici připravovali Summit Země v Rio de Janeiru, padesátka odborníků zveřejnilo tzv. Prohlášení klimatických vědců. Varovali, že se aktivisté pokoušejí zastavit ekonomický růst drastickými opatřeními bez ohledu na vědeckou nejistotu, která o oteplování panuje. Navzdory tomu byla v Riu přijata Rámcová úmluva OSN, požadující stabilizaci skleníkových plynů, která v roce 1997 vyústila v Kjótský protokol. Klimaskeptici na to obratem reagovali tzv. Heidelbergským apelem (1992), protestujícím proti "iracionální ideologii, pseudovědeckým argumentům a falešným datům." Až dodnes ho podepsalo 4000 vědců včetně 72 nositelů Nobelových cen.

V roce 1996 zveřejnila část klimatologů tzv. Lipskou deklaraci, ve které se doslova uvádí: "Navzdory všeobecnému přesvědčení neexistuje vědecký konsenzus o významu oteplování". Podle deklarace je požadavek na omezování produkce skleníkových plynů založen jen na "neprokázaných teoriích a nedokonalých počítačových modelech" a je tudíž "nebezpečně zjednodušený, zcela neefektivní a ekonomicky destruktivní".

V roce 1998 vznikla petice, vyzývající americkou vládu k odmítnutí Kjótského protokolu, vycházejícího z "vadných předpokladů". Pod záštitou Oregonského vědeckého institutu ji zorganizoval už zmíněný profesor Frederick Seitz. "Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že lidské uvolňování skleníkových plynů způsobuje katastrofické oteplování zemského povrchu a změny klimatu," psalo se v tzv. Oregonské petici. Během prvních šesti týdnů ji podepsalo 15 000 vědců, z toho 2100 z oblasti klimatologie a příbuzných oborů. Dnešní počet signatářů přesáhl 20 000.

Význam Oregonské petice byl tak obrovský, že se ji ekologisté pokusili zdiskreditovat. Připisovali do ní jména celebrit typu Spice girls a herců ze seriálu M.A.S.H., která pak s hlasitým křikem "objevovali" jako důkaz, že jde o podvod. Organizátoři proto museli všechny podpisy zpětně ověřovat. Profesor Seitz o petici řekl: ""Mlčící většina" vědecké komunity promluvila proti podvodu politiků a médií o katastrofálním oteplování". Petice odráží jejich frustraci a znechucení ze zneužití vědy k propagaci politické agendy".

Klimatolog Fred Singer (bývalý ředitel americké Satelitní služby pro výzkum počasí) zdůrazňuje, že žádný vědecký konsenzus o oteplování neexistuje. Jde o záměrně vytvořený mediální mýtus. Ale dokonce ani obraz sporu mezi dvěma rovnocennými vědeckými tábory neodpovídá realitě. Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu (IPCC) má jen asi 2500 členů. Zastánci teorie oteplování jsou tedy ve výrazné menšině. Početní i odborná převaha klimaskeptiků je mimo jakoukoli pochybnost.

"IPCC vznikl jako skupina environmentálních aktivistů, získal podporu vlád a OSN a ke spolupráci na svých zprávách přizval asi 170 klimatologů," říká Singer. Část vědců ale brzy začala vyjadřovat nespokojenost s politizací celého procesu. Nelíbilo se jim hlavně to, že IPCC varuje před "klimatickou hrozbou", pro kterou ale chybějí důkazy. Výzkum, který Singer provedl v roce 1991 ukázal, že 40 % členů IPCC se závěry panelu nesouhlasí a 20 % je dokonce označuje za "zavádějící signál pro veřejnost".

Jak významný hlas IPCC představuje" Singer spočítal, že má 2100 členů. Zjistil, že většina z nich nejsou klimatologové, ale sociální vědci, ekonomové, političtí experti, vládní funkcionáři a PR specialisté. "Vědecké zprávy" IPCC ve skutečnosti sestavuje jen asi 80 autorů. I mezi samotnými členy IPCC, které lze označit za klimatology je navíc řada těch, kdo nesouhlasí s "konsenzem". Část z nich dokonce v roce 1996 podepsala už zmíněnou Lipskou deklaraci. Celkový počet jejích signatářů dosáhl stovky, což je srovnatelné s počtem odborníků zastoupených v IPCC. Už jen Lipská deklarace sama o sobě tedy vyvrací mýtus o vědeckém konsenzu.

Vedení IPCC se tento mýtus snaží vytvářet i nepříliš čistými metodami. Richard Lindzen, profesor meteorologie na prestižním americkém Massachusets institute of technology, říká, že IPCC na svou podporu cituje i jména vědců, kteří nejsou jeho členy: "Ačkoliv jsem si to výslovně nepřál, zneužili i moje jméno. A teď nám IPCC tvrdí, že 2500 vědců souhlasí se vším, co říkají environmentální advokáti!"

Profesor Lindzen označuje hysterii kolem globálního oteplování za "veřejný cirkus", ve kterém byly hlasy vědců umlčeny emotivními výstupy Meryl Streepové, Roberta Redforda, Barbary Streisandové a dalších celebrit. V souvislosti s "konsenzem" připomíná kýčovitě emotivní výkřik kongresmanky Claudine Schneiderová: "Vědci se na oteplování možná neshodnou, ale my slyšíme, jak Matka Země pláče."

Spisovatel Michael Crichton v lednu 2003 upozornil, že konsenzus ve vědě je už z podstaty věci nesmysl. Vědci se jím zaštiťují jen v případě, že jejich poznatky nemají dostatečně pevný základ. Nikoho například nenapadne tvrdit, že podle "vědeckého konsenzu" je od od nás Slunce vzdáleno 93 milionů kilometrů. "Historicky vzato bylo odvolávání na konsenzus vždy hlavní únikovou cestou pro všelijaké šejdíře, kteří se tak vyhýbali diskusi o problému a kteří tvrdili, že záležitost je vlastně už vyřešena," řekl Crichton. "Kdykoli uslyšíte, že vědci dospěli k nějakému konsenzu, držte si pevně svou peněženku, protože se vás právě někdo chce napálit".

Crichton vysvětluje, že vědecká práce nemá s konsenzem nic společného. Ve vědě totiž neplatí demokracie - přírodní zákony nelze odhlasovat. Konsenzus je záležitostí politiky. Největší vědci v dějinách byli vždy ti, kdo šli proti proudu - právě zpochybnění konsenzu je totiž to, co naše poznání posouvá vpřed. Jako příklad politického zneužití údajného vědeckého konsenzu Crichton uvádí právě causu globálního oteplování.

Klimatolog Fred Singer k tomu dodává, že ve vědě na rozdíl od politiky není důležitá vůle většiny, ale jen fakta, která se dají ověřit. Rozhoduje tu pozorování, které teorii buď potvrdí, nebo vyvrátí. A přesná satelitní měření podle Singera nepotvrzují výsledky počítačových modelů klimatu, které IPCC uvádí jako údajný důkaz budoucího katastrofického oteplování. O výsledky klimatologických studií se dnes vedou vášnivé polemiky. Proč se nikdo nehádá třeba v případě matematiky, chemie nebo biologie" Protože oficiální proud klimatologie se v posledním čtvrtstoletí radikálně zpolitizoval. Věcná debata tím skončila. Odborníci, kteří nezastávají "správné" názory, dnes musejí čelit osobním útokům. Proroci katastrofy je označují za "malou hlučnou skupinku".

Přicházejí s paranoidní teorií, podle níž v pozadí Bushova odmítnutí Kjótského protokolu nebyla absence vědeckých důkazů o oteplování, ale spiknutí ropných koncernů.

"Představa, že lidé významně přispívají ke globálnímu oteplování, je nejmasivnějším zneužitím vědy jaké jsem kdy viděl", říká prezident Americké mineralogické společnosti Malcolm Ross. V souvislosti s oteplováním varuje před "politicky korektní vědou", na jejímž základě se přijímají politická opatření. Ty pak houževnatě přežívají i poté, co nové studie ukážou, že teorie, na kterých opatření stála, jsou chybné. Od chvíle, kdy politici prohlásili hypotézu za skutečnost, je už totiž jakákoliv kritika zbytečná. Politicky korektní věda některé otázky přímo zakazuje klást. Dokládá to výrok Bruce Babbita, někdejšího sekretáře hlavního propagátora "vědeckého konsenzu" Billa Clintona: "Skepticismus k prezidentovým návrhům týkajícím se globálního oteplování je neamerický."

Proč je mýtus vědeckého konsenzu tak tvrdošíjně udržován" Do propagace teorie oteplování se už investovalo příliš mnoho a spousta lidí z ní žije. Podle Bjorna Lomborga jsou kromě politiků v pozadí ještě tři další zájmové skupiny: zelení, oficiální proud klimatologie a výrobci větrných elektráren. "Ekologické organizace jako je Greenpeace zjistily, že apokalyptické scénáře jsou nejlepším fundraisingovým nástrojem od dob tuleních mláďat", komentuje to kanadský publicista Guy Crittenden.

Oficiální proud klimatologie dostává na výzkum oteplování obrovské sumy peněz. Jen americká vláda do něj každý rok pumpuje dvě miliardy dolarů. Kdyby se ukázalo, že žádná katastrofa nehrozí, zdroje by vyschly. Vládní klimatologové proto musejí "držet basu" a prezentací patřičně doladěných "politicky korektních" výsledků pomáhat šířit strach. Kapři si rybník sami nevypustí.

Výrobci větrných elektráren pak ve snaze odvrátit neexistující problém našli zlatý důl. V České republice prolobovali záklon na podporu obnovitelných zdrojů, který nás nutí kupovat energii z jejich monster za několikanásobně předraženou cenu. Každého českého občana to stojí 800 korun ročně navíc. Nespolehlivé větrníky obtěžují své okolí hlukem, zabíjejí ptáky, snižují ceny nemovitostí a nejkrásnější oblasti české krajiny mění v obludnou průmyslovou zónu.

Masívní státní dotace na obnovitelné zdroje navíc různé podnikavce lákají k obcházejí legislativy. Příkladem může být třeba mediálně známý starosta Jindřichovic pod Smrkem Petr Pávek, který u svých větrníků v rozporu se zákonem nenechal vypracovat studii o vlivu na životní prostředí (EIA). Zákon porušuje také tím, že odmítá zveřejnit nákladové položky rozpočtu a vyvrátit tak podezření, že se na předražené výstavbě větrníků podílela jeho firma.

Politici a aktivisté, kteří prosadili Kjótský protokol, teď hrají o čas. Jakmile se totiž obrovský byrokratický aparát dostane do obrátek, nikdo už nebude zkoumat, proč vůbec existuje. Až se za pár let třeba ukáže, že se příliš neotepluje, dá se to vždycky označit za vítězství: "Vidíte, navzdory skeptikům nás Kjóto zachránilo!"