Vždyť si to vemte: ještě v 19 století se z přírody dokázalo radovat jen pár romantiků a jejich snobských následovníků (dokud je nesklátila cholera, TBC, syfilis atd.) S mohutným rozvojem chemie přišla také např. antibiotika, ale i hnojiva, ale i pesticidy, atd., zkrátka z továren se od té doby valí jedy všeho druhu (různého stupně nebezpečnosti, ale jed činí jedem jen dávka.)

Věda, chemie, průmysl jsou fundamenty zlatého věku pohodlí, ve kterém dnes ještě mnoho lidí Západní civilizace žije -- někteří už ne, někteří už ho nikdy nezakusí. Ale v této situaci, kdy nás Příroda bezprostředně neohrožuje, můžeme si dovolit "mít ji rádi."

Zatímco dřív nás deptaly neznámé mocnosti přírody, nevypočitatelné rány Boží, dnes jsme adaptováni na situaci, kdy "nevíme co jíme, co pijeme, co dýcháme." Podobně jako je k identifikaci a cílené likvidaci mikroba zapotřebí vyvinout nemalé intelektuální úsilí, je k "poznání jídla" nebo třeba stolní vody nutná odborná analýza. Život ovšem nezbývá než žít (=konzumovat), a nikoli jej ad libitum analyzovat. Je výsadou nemnohých akademiků trávit život analýzou .

Takže proti enormně rostoucí složitosti "lepšího" (umělého) lidského světa, který už neřídí Bůh, ale musí jej neustále programovat a záplatovat vysoce intelektuálně vytížený Člověk, se tyčí a roste halda entropické hlušiny elementární, nepříliš myslící lidské existence živé z uspokojování základních potřeb (jíst, pít, bydlet, hrát si ... -- za každou cenu.) Co jsme zapomněli? Obávám se, že je nabíledni, co jsme nezapomněli a to se nejlépe pozná, když jde opravdu o život v jeho ubohé podstatě. Když se válčí nebo jsou živly zase jednou silnější než obvykle.

Tehdy, např. touhle dobou v Bejrútu, když neteče voda, nejde proud, není co jíst, odkudsi znova leze Příroda, ta mrcha, ve své nejohavnější podobě -- ne Matka, ale Nepřítel. Strom už zase není strom, ale dříví, zvěř v ZOO není vzácnost, ale maso, brouci jsou havěť a řeka ... už není stokou (?), ale zdrojem vody.

Co si počít?