Za celou dobu se politici jen jednou pokusili riziko rovnosti poslaneckých hlasů mezi vládní koalicí a opozicí řešit. Vybrali si k tomu ale tu nejkomplikovanější cestu. Nový volební zákon. Zkonstruovali jej však v podobě až příliš okatě ku prospěchu velkých stran, faktickému omezení svobodného výběru samotnými voliči a totálnímu zničení aspirací malých stran. A mimochodem by stejně dnešní rovnováze nedokázal jimi předkládaný zákon tak jako tak zabránit. Ba dokonce nesl riziko, že ve složitých sociálních krizích by mohla získat absolutní vládu i KSČM. Při tom již dávno stačilo, při zachování současného volebního zákona, provést jedinou malinkatou změnu v Ústavě. V článku 16 odstavec (1) místo čísla 200 kodifikovat jakékoliv jiné, ale jen liché číslo, jak s geniální prostotou upozornil politolog Oskar Krejčí.

Snahy o stabilitu vládnutí

Volání politiků po volebním zákonu, odstraňujícím vysoký stupeň rovnováhy v poslanecké sněmovně, se ozývá z jejich řad po každých volbách. Je však bohužel motivováno pouze jediným důvodem. Politici v té souvislosti vždy hovoří především o stabilním vládnutí, o stabilní vládě. Nějak prapodivně se i z řad odborníků politologů vždycky při podobných argumentacích zapomíná, že nevládne sněmovna, ale vláda. Což odhaluje velmi zásadní nedostatek naší Ústavy, podle níž se z jediných voleb konstruují všechny tři pilíře vyvažující moc v demokratickém politickém systému. Tento problém se dá ústavními pravidly řešit mnoha způsoby, vyzkoušenými a dlouhodobě ověřenými v jiných zemích. Představují ale vždy zásadní zásah nejen do ústavy, ale do celého státoprávního uspořádání, takže jejich příprava je složitá na vyjednávání, což v našem politickém prostředí znamená naprostou neprůchodnost, pokud sněmovna musí přijímat zákony běžného rozhodování.

Všechny snahy o stabilní vládnutí, založené pouze na několikahlasé převaze ve sněmovně především dokladují faktickou krizi zastupitelské demokracie, která se tím stává praktickou diktaturou většiny. Rozhodnutí, přijímaná sněmovnou proti vůli skoro stejně početné opozici tak vůbec nedávají jistotu stabilního trvání. Což je jedním z mnoha zdrojů neustálých novelizací, ba nešvaru připojování k zákonu s ním vůbec nesouvisejících doplňků jiných norem. Zákony, přijímané proti vůli aktivistické menšiny musí být zákonitě zárodkem polarizace nejen politické veřejnosti, ale celé společnosti. Důkazem tohoto jevu byla mimo jiné i poslední předvolební kampaň. Opravdové stabilní vládnutí tedy může být zajištěno pouze rozhodováním významné většiny, dokonce větší, než jaká je ve sněmovně zapotřebí ke změnám ústavy.

Tyto a podobné úvahy leží již dlouhodobě ve všech návrzích na vytváření velké koalice. Skutečným důvodem politiků ke konstrukci velkých koalic však prvotně není respektování zájmu voličů, ale opět jen a jenom prosazování zájmů příslušníků vrstvy profesních politiků, ba dokonce jenom ústavních činitelů. Hypotéza VELKÉ KOALICE je pak odvozena z principu stranického vlastnictví poslaneckých mandátů. Tedy jen za předpokladu, že poslanec bezvýhradně hlasuje podle rozhodnutí vlivné většiny svého klubu.

Komu patří poslanecký mandát?

Již na počátku konsolidace státoprávního uspořádání republikánského systému ČSR po roce 1918 se řešil mimo jiné i jeden zásadní problém. Komu má vlastně patřit mandát zastupitele voličské vůle. Poslanci samotnému, nebo straně, za kterou kandidoval? Problém tehdy nebyl dostatečně odborně vyřešen, již proto, že nevznikla ani faktická ústava, nýbrž jen jakási Ústavní listina. Vykrystalizoval průběhem času v reálnou partokracii, čili nadvládou stran a to nejen nad vůlí poslanců (podepsal předem závazek ztráty mandátu při vzepření se vůli sněmovní frakce), ale i nad celou společností. O zásadních věcech pak rozhodovala různá nepočetná grémia zástupců stran. Ne nadarmo politicky praktikující výborný sociolog dr. Eduard Beneš, velice nízce hodnotil po rozpadu ČSR demokratičnost jejího tehdejšího systému. Ale hlavně -- princip stranického vlastnění poslaneckého mandátu se zle vymstil v celém dalším vývoji naší země.

Současná Ústava ČR nejenže vlastnění mandátu neujasnila, ale ještě ho zkomplikovala. Na jedné straně vyhlásila náš politický systém za výhradní soutěž jen mezi politickými stranami a na druhé ve svém článku 26 naprosto jasně říká, cituji: "Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně a v souladu se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy", konec citace. Podle článku 23 pak poslanci slibují že mandát budou vykonávat "...podle svého nejlepšího vědomí a svědomí". A článek 27 jim dokonce zaručuje takovou svobodu při hlasování ve sněmovně, že jej "...nelze postihnout pro hlasování...".

Ústavní absurditou kandidátku pro volby sestavují politické strany, jejich sekretariáty vesměs určují i pořadí kandidátů na hlasovacím lístku, ale poslanec má při tom právo hlasovat podle svého vědomí a svědomí, dokonce toho "nejlepšího", jak říká Ústava. Což nelze přetlumočit do laického jazyka nijak jinak, než že se musí rozhodnout mezi tím, zda jeho osobní názor je natolik závažný, že mu obětuje zájem své politické strany. Což znamená politickou kariéru, pokud je poslanec morálně na výši. Příklad poslance Jozefa Wagnera je v tom směru více než výmluvný. Příklad Teplíka konec konců také, ale v tom mravně negativním slova smyslu. V očích veřejnosti tak je Ústava doslova učitelkou pokrytectví.

Znám mnoho výkladů této nekonzistence Ústavy, ale při vší úctě k odbornosti jejich tvůrců to u mne nikdy nezabránilo mít pocity rozpolcenosti. Dokonce při svém kratinkém působení ve funkci poslance jsem při jednom hlasování v intencích strany naprosto zásadně porušil své celoživotní přesvědčení. Jedno z takových hlasování považuji dodnes za svou největší životní chybu a způsobilo to ve mně tak silný duchovní zlom, že bylo prvotním důvodem odchodu z aktivní politiky. Je to tragické, ale musím konstatovat, že je to přímo náš nejvyšší zákon, co vytváří podhoubí všeobecně odsuzované korupce. Tentokrát té nejnebezpečnější, realizované přímo v politické části veřejného prostoru.

Nástin možného řešení

Současná vyrovnanost hlasů ve sněmovně nám nabízí ojedinělou možnost. Možnost prohloubení skutečné svobody poslanců. Měli by ji proto s jásotem přijmout především až ortodoxní zastánci individuálních svobod. Vyzvěme je tedy ať se v praxi zbaví diktátu stranických vedení či svých sekretariátů. Ať si reálně uvolní ruce, aby je konečně při hlasování zvedali podle vlastního svědomí a ne pouze podle stranického diktátu. Nebude tak potřebí žádné institucionalizované velké koalice. Každý zákon bude filtrován vědomím, přesvědčením a svědomím každého z našich zastupitelů. I vláda bude reálně více vládnout pouze v intencích které určí sněmovna, a ne mnohdy jen podle svého pocitu nadvlády nad jí dodnes podřízenou sněmovní většinou.

A co hlavně. Konečně poslanci vystoupí ze své anonymity. Veřejnost se bude zajímat o každého z nich a ne jen o několik hlavních reprezentantů. Nikdo z poslanců již nebude komparsem. Konečně dostane každý ryze osobní a dokonce tu nejvyšší možnou odpovědnost za své činy. Alespoň trochu si tak zaslouží tu svou imunitu.

Na druhé straně by se s vysokou pravděpodobností zvýšil i zájem voličů o dění ve sněmovně a o hlasování každého z jedinců sněmovny i senátu. Což bych považoval vůbec za největší přínos celé změny fungování jakési neoficiální nestranické vládnoucí koalice. Zájem veřejnosti o výkon funkce každého ze zastupitelů je posílením veřejné kontroly a v současných poměrech s vysokou pravděpodobností nejdokonalejší možnou, prozatím technicky dosažitelnou, formou demokratizace zastupitelské demokracie. Podstatně by rozšířila politicky aktivní veřejnost a demokratizovala stále silněji se politizující celkový veřejný prostor.

Voliči dali v těchto volbách politické vrstvě jasně na srozuměnou, že mají před sebou jedinou možnou cestu. Cestu permanentní diskuse, neustálého uzavírání dohod, hledání společných témat a jejich řešení. A především přijímání dlouhodobých rozhodnutí ne pouze jako kompromisů mezi zájmy vlivových skupin, ale už konečně jako nezbytně nutných opatření pro slušný život všech. Politici dostali podle mého chápání mandát sdělující jim, že v naší společnosti je doslova hlavním principem vládnutí hledání dlouhodobé rovnováhy mezi lidmi přirozeně nestejnými při působení mezilidských vztahů neustále generujících nerovnost mezi lidmi.

Kladu si však zásadní otázku. Nakolik je současná politická scéna schopná přijmout tak zásadní změnu fungování sněmovny? Jelikož jsem realista, tak vím, že skoro nulová.

Změna Ústavy

Politici i odborníci ví, jak narychlo byla sestavena současná Ústava. Všichni občané si jsou navíc vědomi, že k ní nemohli říci ani slovo. Byla jim tedy vyloženě vnucena. Za skoro patnáct let fungování se mnohokrát ukázala její nedokonalost. Na její jednu rozpornost upozorňuji i v tomto textu. Pokud tedy se ukáže, že politici jako vrstva, tedy bez ohledu na svou stranickou příslušnost, nebudou ochotni bez změny ústavních principů vládnout v intencích voličského mandátu, čili v široké shodě, pak bychom měli nekompromisně žádat změnu Ústavy.

Ať nám nalijí čistého vína. Ať mimo jiné víme, že poslanci budou hlasovat podle svého svědomí, či naopak dle diktátu vlivnější části svého klubu. Ať například víme, že poslanec nesmí přestoupit z jedné frakce do druhé. A nebo naopak, ať se konečně posiluje princip osobní svobody poslance jako jeden z prvků přímé demokracie, té naděje na zvýšení vlivu lidí na rozhodování o svých věcech.

Pokud dostane nová vláda důvěru, pak se proto zaměřme na její reálnou schopnost vládnout. Sledujme průchodnost vládních návrhů sněmovnou, z čehož budou vyplývat různé praktiky taktizování s jejich senátními úpravami, či dokonce s prezidentovým vetem, za jejichž využití se vládnutí změní na nadvládu minimální většiny. Sledujme zda jsou návrhy vyloženě prospěšné zásadní většině občanů zamítány abnormálně nízkou většinou jen proto, že jejich autorem je "soupeřící" frakce. Sledujme ale především vývoj přijímání reforem o nichž všechny strany ve svých programech hovořily. Nemělo by nám uniknout, zda byly schváleny širokým konsensem, nebo autoritářsky, ba až diktátorsky.

Pokud žádná vláda nedostane důvěru, pak žádejme nejen nové volby, ale především novou ústavu. Proto tato sněmovna ať nečeká na hrátky s důvěrou vládě, ale ihned po zahájení svého zasedání, tedy na nejbližší pracovní schůzi se usnese na tvorbě ústavy, kterou by stačila ještě před svým eventuálním rozpuštěním schválit a při nových volbách navrhnout k referendu. Sněmovna vzešlá z mimořádných voleb by pak mohla ústavu definitivně schválit, čímž by alespoň opožděně byl napraven deficit demokratičnosti, kterého se v euforii rozpadu federace dopustila ČNR, když sama sebe vyhlásila za parlament nového státu.

Tyto volby tedy daly naší politické vrstvě jedinečnou příležitost. Jednak možnost bezprostředně zvýšit demokratičnost sněmovny převedením mandátu do absolutního vlastnictví jednotlivých poslanců, nebo konečně po dlouhé době zkušeností z nedokonalostí Ústavy ji možná i zásadně vylepšit, podle zkušeností státoprávních odborníků.