Táta po roce 1948 byl odejit ze školy (později dodělal dálkově) a celkem úspěšně se věnoval stavařině. Pracoval s nadšením na trati mládeže a asi věřil ve spravedlivý svět. V roce 1968 jsme byli na dovolené. A po rozhodnutí se vrátit asi následovalo to, co popisují mnozí -- tatínek musel změnit práci a my život. Od svých prarodičů ani rodičů jsem nikdy popis té doby neslyšel, nikdy. Nikdy nekňourali.

Vyprávěla mi ho maminka, vlastně až po té, co byli všichni mrtví.

Tenkrát jsme se vraceli dost komplikovaně a všichni těžce řešili zda zpátky či ne. Nakonec rozhodl náš psík, co byl doma, a my se vrátili. No asi bych měl ještě dodat jeden svůj velmi silný zážitek. Ve Vídni jsem v té době poprvé viděl žebráky. Lidi, co neměli nic. Na luxusních obchodních třídách. Nikdo mně nic nepřikazoval ani nepřipravil na tuhle skutečnost, ale protože jsme tam v tělocvičně trávili pár týdnů, běhal jsem za nimi a dával zbytky jídla. Asi jsem, ač malý chlapec, cítil, že to tak má být...

Doma trochu začaly problémy a ač mým rodičům řekli, že nemám šanci se dostat na gymnázium ani vysokou školu, bez problémů jsem studoval na gymnáziu i dvou vysokých školách. A z donucení jazyky. Bylo hodně prostoru na kulturu, malá divadla, kapely, filosofické a pseudofilosofické diskuse u pivka.

Pozdějším srovnáním jsem zjistil, že moje vzdělání bylo vynikající. Jak ve smyslu akademickém tak ve smyslu obecného rozhledu. Často zcela nad průměrem vyspělých "západních" zemí.

Cestovat bylo složité. (14x zamítnutý devizový příslib) koupit některé věci nemožné a tak jsme je dělali sami. (V Pamíru jsem nevysvětlil americkému horolezci, proč si cepíny vyrábíme sami ve sklepě u koksových kamen -- myslel, že jsem paranoik nedůvěřující žádné zavedené firmě.)

Ale nikdo mně v té době neokrádal ve velkém. Když se něco stalo na autě, tak zmizely stěrače, maximálně puklice. Pracoval jsem ve svém oboru, a jak jsem zjistil později, nebylo to na podřadné úrovni.

Můj pan profesor mne nutil vstoupit do strany. Jako důvod uvedl, že oddělení musí mít silného šéfa a jako bezpartijní bych byl slabý. Hodně jsem o tom uvažoval a mluvil s maminkou a tehdy ještě živým bratrem. Víceméně si mysleli, že to mám udělat.

Pan profesor mi při mém váhání pohrozil, že nebudu moci u něj pracovat. Nakonec jsem se rozhodl do strany nekandidovat. Ač jsem myslel, že nastane pohroma, nestalo se nic. Dokonce moje jmenování do funkce vedoucího oddělení prosadil tehdejší tajemník strany. Nikdy jsem ho neviděl a nikdy jsem o něm neslyšel nic dobrého.

No a pak přišlo to co přišlo. Nebudu říkat revoluce, osvobození, kapitalismus, prostě protože vlastně nevím, co to bylo.

Velmi hodně se v mém životě změnilo za těch 16 let. Nevím, která doba byla lepší nebo horší, prostě jsem jenom chtěl napsat jak jsem to měl já.