Tomuto nenasytnému predátorovi, který dorůstá groteskně obrovských rozměrů, se podařilo zcela zdecimovat dvě stovky živočišných druhů, které v jezeře do té doby žily. Z největšího tropického jezera na světě učinila jediná ryba obyčejnou žumpu.

Okoun však dramaticky nezměnil pouze život pod hladinou, ale i ten nad ní. Stovky tun filet z něj totiž každý den končí na talířích evropských a japonských strávníků. Z pobřeží Viktoriina jezera se tak postupem času stala jedna velká továrna na zpracování ryb a do Tanzanie přišly rozvojové peníze ze Světové banky a Evropské unie. Od majitelů továren se dozvídáme, jak je ryba důležitá pro místní ekonomiku.

Jakmile se však kamera dostává z úhledné kanceláře ředitele továrny, naskýtá se divákovi vhled do každodenní reality pobřežního města. A ta má s ekonomickými úspěchy pramálo společného. Sledujeme rybáře-potápěče, jež při nahánění ryb do sítí mrzačí krokodýli; ženy, které často právě po ztrátě svých mužů musí žít z prostituce a stávají se tak šiřitelkami AIDS, ale také sirotky přespávající na ulici.

Záběry se vrývají bolestně hluboko do paměti. K nejsilnějším momentům filmu patří pohled na to, jak asi desetileté děti inhalují toxické výpary vzniklé spalováním plastových odpadů z továren. Omámeni touto "drogou" pak mohou přespávat úplně kdekoli. Zároveň se ale stávají zranitelnými vůči sexuálnímu zneužívání a samozřejmě ničí svá vyzáblá tělíčka.

Husí kůži po těle vyvolává i sledování jediného, co Afričanům z nilského okouna po vývozu do ciziny zůstává. Tato ryba je totiž pro ně příliš drahá, a tak si k jídlu mohou dovolit pouze její kostry s hlavami (ano, přesně ty, které v západních filmech vytahují kočky z popelnic).

Film ve vás musí nevyhnutelně vyvolat pocity rozhořčení nad nespravedlností světa, kde se jedni utápí v blahobytu, zatímco druzí v bídě. Začínáme chápat, že Darwinovo přežití nejsilnějšího se zdaleka nevztahuje jen k nilskému okounovi v hlubinách Viktoriina jezera.

Přesto to poslední, čemu se Darwinova noční můra podobá, je laciná protiglobalizační agitka.

Režisér Hubert Sauper se důsledně vyhýbá dramatizující podkreslující hudbě, přehnaně efektním záběrům i "expertům" a statistikám, které vše řádně "vysvětlují". Místo toho nechává Sauper jednotlivé příběhy rozvíjet v poklidném tempu a s překvapivou intimitou. Diváka nepohlavkuje kanonáda faktů, ale prosté vyprávění rybáře, prostitutky a nočního hlídače. Úžasného přiblížení ke všem aktérům filmu mohl Sauper dosáhnout jen za cenu nemalých úplatků a předstírání. "Nikdy jsme nemohli vystupovat jako regulérní filmařský štáb. V nákladních letadlech jsme se vydávali za piloty. Ve vesnicích nás považovali za misionáře, v továrnách na zpracování ryb se manažeři báli, že bychom mohli být hygieničtí inspektoři EU. V hotelových barech jsme se museli stát australskými byznysmeny, v buši zase obyčejnými baťůžkáři," píše na internetových stránkách filmu.

I Darwinově noční můře lze samozřejmě vytknout několik drobností. V jednom místě se Sauper uchyluje k oblíbenému zkreslujícímu "démonickému" zachycení afrického venkovského evangelisty a z filmu se také nedozvíte, jak to bude s ekosystémem jezera v budoucnosti. Jinak vynikající dokument ale těžko může takovými záležitostmi ztrácet body.

Díky hodině a půl s nilským okounem totiž člověk prožije známou pravdu "v Africe je zle" zcela novým a intenzivním způsobem. A právě proto stojí za to ji vidět.

Zahraniční recenze ZDE