Server Aktuálně.cz objevil tuto vycházející hvězdu politických komentářů, dal jí prostor a ona hned napoprvé předvedla svůj bystrý úsudek i to, jak skvěle si rozumí s formátem sloupku. Ačkoli to bylo zároveň naposled, autorka by si zasloužila Pulitzerovu cenu za ryzí upřímnost a odvahu a server Aktuálně.cz snahu za objevování dalších komentátorských talentů.

Kdo jiný by měl tedy upozorňovat veřejnost na nebezpečí komunismu?

Až někoho napadne vysvětlovat nesmyslnost komunismu racionálně a s potřebou odhalovat principiální, ale přitom pochopitelné aspekty této nesmyslnosti (např. velká náchylnost ke zneužití centrálního řízení, neefektivita jeho hospodaření, snaha změnit evolučně danou strukturu společnosti "ze dne na den" nepochopitelně přeceňovanými kulturními prostředky atd.), nikoliv pomocí volavek vycpaných cukrovou vatou ze showbizu nebo omíláním a hnětením politických hesel, měli by mu postavit pomník.

Měli by postavit pomník i těm středoškolským učitelům dějepisu a základů společenských věd, kteří konečně přestanou chtít po studentech memorování přesných dat válek mezi Peršany a Řeky nebo podobná zaklínadla zbytečnosti z filosofické historiografie, a začnou se studenty brát moderní dějiny s vazbou na přítomnost, jejich vnímání a odhalování kořenů, které z historie do přítomnosti vedou. Porovnáme-li důležitost těchto dvou přístupů, z nichž jeden si můžeme pracovně označit jako spoluúčinnost Anety Langerové a dat ze starověkých válek a druhý jako méně viditelnou, ale o to pracnější a náročnější pedagogická snahu říct studentům něco důležitého, první z nich by preferoval pouze idiot.

Jak je ale možné, že česká společnost (neházejme všechno na ubohé školství) stále preferuje ten první přístup? Je snad tato společnost idiotská (v dobrém slova smyslu)? Nebo nejsou středoškolští učitelé schopni o době, do které se jejich studenti narodili, která utvářela jejich osobnosti a která nevzniká, ale vyvíjí se, říct něco podstatného?

Odpor ke komunismu vyvolaný jako hysterie pomocí samých emotivních impulsů je pro společnost asi tak stejně cenný jako placebo na mrtvici. Studenti středních škol přitom tráví stovky hodin tím, že jim moudrý středoškolský profesor vykládá o tom, kdy se válčilo u Thermopyl a kolik že tam kleslo ke dnu lodí, případně o tom, že Platón napsal tyto a tyto knihy. Uznejte, není to bláznivé?