Krásné chvíle na nečekaném místě

Art Buchwald

Milí čtenáři,

píšu tento článek z hospicu. Ale v hospicu mi to nevyšlo tak, jak jsem si představoval. Podle všeho měl můj pobyt tady skončit před pěti nebo šesti týdny - což je doba, po kterou ho hradí pojišťovna.

To bylo tak, jel jsem výtahem na oddělení akutní péče, které je v sousedních dveřích, a všiml jsem si cedulky, že v budově je také hospic. Vydal jsem se na prohlídku a všechno se mi tam zalíbilo.

Mluvil jsem o tom pak se svým doktorem, Mikem Newmanem. Řekl mi: "Je to na vás. Jste ten jediný, kdo může rozhodnout, co byste měl dělat." Pomyslel jsem si, že to je správná odpověď. Tehdy jsem se rozhodl skončit s dialýzou.

Jedním z důvodů mého rozhodnutí bylo, že jsem v nemocnici v Georgetownu přišel o nohu. Nohu postrádám, a když mi řekli, že bych navíc měl být do konce života na dialýze, rozhodl jsem se - to už je příliš.

Pak se odehrálo několik věcí. Mé rozhodnutí přišlo v době, kdy jsem měl být hostem rozhlasové talk show Diany Rehmové. Mluvili jsme o mém rozhodnutí nepodstupovat dialýzu. Reakce byla velmi přívětivá. Dostal jsem více než 150 dopisů, a ve většině z nich stálo, že jsem se rozhodl dobře. Pochopitelně mě to potěšilo.

Jedna věc je být v hospicu, jiná je oznámit to v éteru úplně každému.

Když jsem do hospicu nastoupil, žil jsem v domnění, že půjde o dvou- či třítýdenní pobyt. Uplynulo šest týdnů, já tu pořád jsem, a cítím se tak dobře, že za mě pojišťovna už nechce dál platit.

V hospicu to vypadá takhle: Sedím v nádherném obýváku, kde mohu mít, co se mi zlíbí, a dokonce si můžu nechat poslat do McDonaldu pro koktejl a hamburgery. Většina lidí, kteří v hospicu nejsou, si musí hlídat diety. Nemohou uvěřit, že já si mohu jíst, co chci.

Chodí za mnou pořád nějaké návštěvy. Spousta z nich má slavná jména, tak slavná, že moje rodina žasne, kdo to přišel. (Kdybych byl na dialýze, nikdo by si mě tak nevšímal.) Jsem středem pozornosti ve velkém obýváku. Sedíme tam, hodiny rozebíráme minulost, a protože je to má show, mluvíme o tom, o čem chci já. Je to krásné místo, a kdyby mě někdo velkou náhodou zapomněl navštívit, vždycky tu je televize a filmy na DVD.

Pořád se ptám sestřiček a doktorů, kdy to asi zabalím. Nikdo pro mě nemá odpověď. Jeden doktor řekl: "To je na vás." A já na to: "To je typická odpověď doktora."

Dostávám talíře a koše s lahodným jídlem - domácí jídla od syna a snachy, nakládané delikatesy a mražený jogurt značky Haagen-Dazs.

Každý mě chce potěšit. Jídlo se zdá být důležité nejen pro mě, ale i pro mé hosty. Jednoho dne jsem kamarádovi řekl, že mám chuť na hovězí sendvič. Další den jsem jich dostal deset.

Také jsem dostal spoustu kytic, o které bych přišel, být na dialýze.

Nevím, jestli je to pravda, ale myslím si, že někteří lidé, ne moc, se začínají divit, jaktože tu ještě jsem. Dokonce mi pár z nich poslalo přání brzkého uzdravení. Špatně se na ně odpovídá.

Až doteď šlo všechno podle plánu. V hospicu jsem známý jako Muž, Který Neumře. Další problém je, jak dlouho mi ještě dovolí tu zůstat. Nemám tušení, kam bych šel, ani zda by mě lidi ještě chtěli vidět mimo hospic. Ale kdyby vás to zajímalo, užívám si krásné chvíle - nejkrásnější v mém životě.