"Rakovinový" růst průmyslu přinesl jako vedlejší účinky nejen stále se zvyšující koncentraci kapitálu, ale také neobyčejně velký nárůst počtu lidí existenčně závislých pouze na mzdě, obecně tehdy nazývaných dělníky. Konflikty s jejich zaměstnavateli podnítili vznik odborům. A ty se průběhem času staly historicky dosud nejúspěšnější institucí zajišťující ochranu většiny nemajetného lidu před bídou, chudobou, ba dokonce před různými druhy šikany, zneužívání, kořistění a jinými metodami násilí na slabších a bezmocných. Dělnické odbory v nejbohatších zemích světa si dokonce prosadily solidně vypracovaný právní systémem, jímž měli většinoví příslušníci lidu zaručen nejen společenský status, ale především pravidla zajišťující alespoň ucházející životní standard limitovaný především mzdou. Mzda se tak stala nejen stěžejním, ale především sjednocujícím zájmem většiny kolektivních smluv, které navíc legalizovaly dělníkům společnostní vliv, sílu, ba v případě tripartit až mocenské postavení ve struktuře státu. Mocenský vliv kolektivistické síly dělníkům později zajišťoval i určitou úroveň pracovních podmínek v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví ba až některá privilegia umožňující nadstandardní trávení volného času.

Prudký technologický rozvoj, který si vynucuje stále složitější proorganizovanost společnosti způsobil, že do sociální a ekonomické pozice dělníků se dostávaly stále větší skupiny lidí a dokonce i celé jiné sociální vrstvy, což si vynutilo pro popis jejich situace užívání všeobecnějšího pojmu jako například zaměstnanec, či osoba závislá ne mzdě atd. Zaměstnanci jsou dneska prakticky všichni, s výjimkou takových majetkových vlastníků, kteří kdyby nechtěli, tak nemusí pracovat vůbec. Uvedené rozšíření institutu zaměstnance v jakousi zaměstnaneckou metavrstvu způsobilo, že se pro ni jen těžce hledá sjednocující zájem. Což je podle mého soudu prazdrojem současného úpadku společnostního vlivu odborů. Paradoxně vedoucího až k tomu, že některé méně společensky vyspělé odborové organizace u nás vedou sociální střety ne se zaměstnavateli, ale mezi sebou.

Sociální diferenciace v metavrstvě zaměstnanců postupně dosáhla takového stupně, že již existují zaměstnanecké vrstvy, které například samy zaměstnávají jiné zaměstnance. Jde nejen o podnikové manažery, ale i o volené reprezentanty různých institucí, společností a sdružení. A do pozice zaměstnavatelů se dostali rovněž všichni občané států s politickým systémem zvaným zastupitelská demokracie. Jejich zaměstnanci jsou pak všichni zvolení zastupitelé od obecních až po poslance parlamentu.

Zastupitelé lidu na všech stupních státu jsou ale velmi specifickou formou zaměstnanců. Díky tomu, že reprezentují a hlavně vykonávají všelidovou moc, se ve svých nejvyšších patrech mocenské hierarchie dostávají do absurdní situace vztahů zaměstnanců se zaměstnavateli. Na jedné straně je každý poslanec a senátor zaměstnancem všeho lidu, nebo alespoň všech občanů státu, a na druhé straně Sněmovna i Senát jsou mocenskou, tedy vládnoucí ba až nadvládou disponující institucí nad vším lidem, tedy svými zaměstnavateli, občany. Neboť jak se vyjádřil jeden klasik. Demokracie je ještě pořád vládnutím, k čemuž dodávám, že zastupitelská demokracie je dokonce pozůstatkem předešlých forem nadvlády. V praxi i těch nejdemokratičtějších států alespoň časově omezenou nadvládou zákonodárců společenstvím.

Osobně proto skupinu zákonodárců vnímám jako superprivilegované zaměstnance.

Některé prvky superprivilegovanosti

Jejich superprivilegovanost je definována za prvé tím, že jsou jedinou vrstvou zaměstnanců v dějinách ale i v celém současném společenství, která legálně sama sobě navrhuje mzdu (plat), onen historicky sjednocující prvek dělnictva, coby kdysi nejpočetnější zaměstnanecké vrstvy. A jelikož se tak děje globálně, pak jsou zákonodárci v globální vesnici jakýmisi prvními "dělníky", kteří si sami ohodnocují svou práci formou diktátu svých finančních požitků. Ale nejen to, zákonodárci sami sobě formou zákonů zajišťují také pracovní podmínky, jako je souběh jejich zaměstnání s jinou činností, definování svého pojetí pravidel konfliktu zájmů a podobně. Především sami sobě kodifikují podmínku hlavní, privilegium nezodpovědnosti za některé své činy. Určitou nepostižitelnost za důsledky svého působení ve formách různých druhů imunity. Za třetí a vůbec největší privilegium v mých očích je, že sami sobě stanovují dokonce mravní kriteria svého chování, jednání a činnosti ve veřejném prostoru. Ukázkovým příkladem tohoto počínání je snaha současného předsedy Sněmovny vytvořit a prosadit jako závazný etický kodex politického chování poslanců.

Móda etických kodexů se rozmohla ke konci 20. století především v nadnárodních obchodních korporacích. Ty jimi tehdy odpovídaly na sílící kritiku a živelné protesty veřejnosti proti jejich až katastrofálně rozdílnému chování v různých částech planety. Především pak doslovném vydírání celých států tak zvaného třetího, čili rozvojového světa a vyždímávání surovinových a dalších zdrojů z globálně mocensky slabších zemí. Světová veřejnost etické kodexy nadnárodních společností dodnes chápe jako projev nadřazenosti až pohrdání právními řády jednotlivých států. Vnímá je jako snahu korporací určovat sama sobě pravidla nadřazená zákonům.

Nejinak si já vysvětluji i současný způsob tvorby etického kodexu zákonodárců. V mých očích jde o důsledek pocitu mocenské nadřazenosti nad občany a pozůstatek forem zastupitelské demokracie, fungujících jako praktická nadvláda nad těmi, jejichž zájmy má zastupovat. Reálně tak napomáhá konstituovat specifickou zaměstnaneckou vrstvu trvale volených politických profesionálů.

Současná krize zastupitelské demokracie

O jevu, který mnozí odborníci, ale i občané především coby voliči, vnímají jako kritický stav současné formy vlády lidu, naprosto dostatečně vypovídají již dva jevy. Prvním je redukce zastupitelské demokracie na "svobodné" - čti pouze mediální manipulací ovlivňované -- volby, jejímž nepřímým důsledkem je malá volební účast, delgitimizující fakticky zvolené zastupitele především tehdy, když nedosahuje ani poloviny stavu zapsaných voličů.

Druhým a již krizovým projevem v současné formě lidovlády, je neustále se zužující manévrovací prostor pro rozhodování zastupitelů, způsobovaný hypertrofovanou hospodářskou silou nejbohatších podnikatelů, kteří se stali až prakticky nezávislými na vůli politické i zákonodárné moci. A co je nejhorší, že díky trendům k absolutizaci svobody mezinárodního obchodu se dostávají nejvyšší podnikatelské kruhy do pozice nadvlády nejen vůči státům, ale dokonce i vůči všelidovým mezinárodním organizacím počínaje OSN a Mezinárodní organizací práce konče.

Pokud je demokracie pořád ještě vládou, pak lze spekulovat, že by mohl existovat politický systém, který již vládou vůbec nebude. Může jít o jakousi sebevládou, či samoorganizací, atd. I když si reálné formy takového systému dneska vůbec nedovedeme představit. Dokonce ani vytvořit jeho utopický myšlenkový model. Prakticky si ale dneska umíme představit různé formy lepší lidovlády, než jsou i ty nejúspěšnější zastupitelské demokracie současnosti a minulosti. Je známa poměrně široká plejáda prvků a metod tak zvané přímé demokracie, čili vlády vykonávané všemi, bez prostředníků, ale i se zprostředkovateli vládnutí ve funkcích zastupitelů až zákonodárců. Jde vesměs zatím o návrhy, než reálně existující systémy. Jejich protagonisté je někdy nazývají česky zkreslujícím termínem polopřímá demokracie. Snad proto, že zatím systémově jde o formy v nichž sice navrhuje k rozhodnutí, či dokonce rozhoduje všechno občanstvo, ale jeho rozhodnutí zatím vždy musí kodifikovat zákonodárští zastupitelé.

Já ale vidím již dneska alespoň jeden prvek skutečné lidovlády, projev opravdové přímé demokracie. A tím je například určení zaměstnaneckých podmínek zákonodárců a ostatních zastupitelů vůle lidu.

Zákony skutečně lidovlády

Považuji za naprostou svévoli zákonodárců moci která vystřídala nadvládu KSČ již to, že Ústavu ČR nekodifikoval "zdroj vší moci", tedy lid. Bylo nejvyšší mravní povinností poslanců ČNR po rozpadu státu schválit návrh ústavy a vyhlásit nové volby společně s referendem o ústavě. V návrhu samém mělo být zakotveno, že ústava bude platné tehdy a jen tehdy, když ji schválí nadpoloviční většina všech voličů a zvolená sněmovna ji pak jen oficiálně vyhlásí. To by v mých očích byl prazáklad skutečné vlády lidu, reálné přímé domokracie. A to nemluvím o tom, že celá transformace, především pak privatizace a restituce, měly být principiálně schváleny všelidovým plebiscitem; vždyť přece šlo o majetek "všeholidu". Zvláště když tehdy již existovaly postkomunistická země, kde referendum o ekonomické transformaci bylo provedeno, i když samozřejmě nedokonale. Považuji proto Ústavu ČR za diktát tehdejších poslanců ČNR, navíc zvolených v jiném státě a především s jinými ústavními kompetencemi. V mých očích jde pouze o jakousi "novodobou oktrojírku" a nikoliv vůli občanů. Zrovna tak považuji celou ekonomickou, sociální a kulturní transformaci za čistý projev nadvlády mocenských struktur, navíc, jak se ukazuje, naprosto odborně nekompetentních k tak významnému činu. Dokonce jsem slyšel hodnocení odborníků ze Slovenska, kteří ještě dneska označují ekonomickou transformaci v režii federální vlády ČSFR za hospodářskou genocidu a privatizaci za "privatizační šílenství". Nerad používám tak velkých slov, ale myslím si bohužel totéž. Především jsem ale přesvědčen, že šlo o činy zneužívající principy zastupitelské demokracie. O jednání, jež v očích velké části voličů zpochybnilo celou demokracii jako systém vládnutí.

A tak si také myslím:

Že měl nejpozději prezident ČR, pokud to neudělal již jako prezident ČSFR, zvláště když jím byla persóna s nimbem celosvětové morální veličiny, jako jeden ze svých prvních státnických činů ustavit komisi odborníků, jejímž úkolem by bylo sestavit kodex práce zákonodárců. Jakýsi zákoník práce pro onu specifickou a naprosto výjimečnou vrstvu zaměstnanců, jejichž zásadním střetem zájmů je na jedné straně vládnout nad svými zaměstnavateli a na druhé zachovat si jejich oblibu natolik, aby byli znova zvoleni. Ale především být opravdovými ochránci zájmů všech voličů a ne jen pouhými zastánci užších zájmů skupin svého původu, působení, či sociálního postavení.

I kdyby se na výsledek práce odborníků čekalo několik let a veřejná diskuse o kodexu poslance pak trvala další roky, dneska již dávno mohl platit. Všeobčanské referendum, při některých volbách již před mnoha a mnoha lety mohlo kodifikovat pravidla pro chování poslanců ve veřejném prostoru dokonce i určit pravidla pro stanovení jejich platů a dalších náhrad. Ale také třeba pro financování politických stran, aby si ty parlamentní nemohly vytvářet neoprávněné konkurenční výhody pro ústavou zaručenou rovnoprávnou politickou soutěž všech. Kodex poslanců na základě projevu většinové vůle voličů by pak mohl vyhlásit například prezident.

Rovněž zásadní pravidla hospodářské transformace měly být předmětem všeobčanského referenda. Přinejmenším dneska by byl alespoň menší prostor pro její totální odsuzování ba až volání po nápravě.

V mém pohledu by zmíněné tři zákony (Ústava, Kodex zastupitele a Metoda transformace) vytvořené reálnou lidovládou, byly kodifikovaným projevem zákonů té nejvyšší síly. Skutečnými zákony ustavujícími stát, principy chování jeho zákonodárné moci a zásadními pravidly změny jeho politického systému. Při svém omezeném rozhledu si ani nedovedu představit dokonalejší typ demokracie. Ať již je nazývána přímou či polopřímou.

Aby můj příspěvek nevypadal jako pláč nad rozlitým mlékem, dovoluji si tvrdit, že co se nestalo, to se ještě pořád může stát. Ústava ČR byla šita velmi horkou jehlou, nejeden profesionální politik i legislativní odborník ji již kritizoval a obrovská spousta občanů se o ní vyjadřovala až velice nelichotivě, což jsou dostatečné důvody na její kardinální revizi. Což by mohl být zásadní úkol pro budoucí sněmovnu. A současný prezident ještě pořád může odborníkům, i když intelektuály nemá v oblibě, zadat úkol na zpracování Kodexu zastupitelů vůle lidu. Obojí pak může referendum schválit coby nejvyšší zákon našeho státečku uvnitř břehů EU. "Rozborku" bývalého všelidového vlastnictví tím sice již nezastavíme, nadtož napravíme. I když ... i pan Fukuyama již pochopil, že dějiny nekončí.