Nejen na úkor té druhé, ale především na úkor nás -- občanů a naší společnosti a právního státu... Patří nám to, neměli jsme si posílat na Hrad čestného předsedu politické strany. Pak jsme dostali do čela vlády ctižádostivého nepředsedu jiné strany a na občasné tahanice bylo a je zaděláno.

Skutečnost, že ruský prezident je bývalý soudruh a ještě k tomu vlivný komunistický špion (také ovšem bývalý), vadí dnes mezi osobnostmi světové politiky málokomu, tím spíše, že nyní je hlavně mocný - a zbožný? - pravoslavný křesťan. Nevadí to snad ani oběma zmíněným českým ústavním činitelům, pro změnu členům husitské, křesťanské církve. Byť věří různým ideologiím, náboženskou víru sdílejí. Bez ohledu na víru by sedmnáct let po rozpadu komunistického mocenského systému sotva bylo rozumné chtít ruského prezidenta Putina lustrovat, byť v cizině a jenom teoreticky. Tím spíše, že jeho minulost tak moc nevadí ani jiným a mocnějším. Na světě vždy nejvíc platilo, že především vadí to, co škodí vlastním zájmům, či alespoň, co si myslí ti, kdo za občany svého státu říkají, co oněm zájmům (jejich, či občanským) údajně škodí.

V případě představitelů českého státu je zájmů v předvolebním čase víc než zdrávo -- občan se v tom často ani nevyzná, samotní politici někdy také ne. České tahanice kolem návštěvy ruského prezidenta se soustředily hlavně na místo u stolu. Ať už šlo o večeři, či o délku a obsah jednání s Putinem a samozřejmě -- o příští místo u jiného stolu, toho kolem nějž bude sedět naše příští vláda. O místo u stolu s ruským prezidentem -- a u domácího stolu vládního -- jde nejen v Česku -- tím spíš, že volebními a předvolebními časy to kolem nás přímo vře -- navíc i čerstvě povolebními, jako třebas v Polsku, Německu, či Bělorusku. V neposlední řadě se současné vztahy s Ruskem soustřeďují kolem zdrojů energie a na vině není jen, ani především, letošní tuhá zima. Povolební zájmy se nejednou od předvolebních dost liší, ale vtahy s Ruskem v každé zemi ovlivňují a ovlivní před- i povolební politiku, zahraniční i domácí. Z jmenovaných noví polští představitelé mají k ruskému sousedovi chladnější vztahy než jejich předchůdci a doufají -- možná marně - v hlubší porozumění s novou německou vládou, vedenou konzervativní kancléřkou, od které také očekávají víc pochopení pro polskou pravici, když má za sebou celoživotní zkušenost z NDR. Předchozí německý levicový kancléř ještě před odchodem z  politiky podepsal s 'přítelem` Putinem smlouvu o budování nového plynovodu do Evropy, míjejícího Polsko -- a hned po prohraných volbách se stal jedním z nejvyšších šéfů firmy, která ho bude stavět. S ohledem na to, jaké má pan Schröder styky v podnikatelských kruzích po celém světě, to nepochybně byl od Putina dobrý tah.

Běloruský prezident Lukašenko se v těchto dnech nechal potřetí zvolit prezidentem, za tím účelem si předtím dal změnit ústavu, která původně vznikla z jeho vůle, ale chtěl bych se vsadit, že by dnes byl sotva u moci, nebýt shovívavosti ruské vlády. Ta zručně manipuluje se svou mocí -- dnes jde víc o účinnou strategii energetickou, než jako dříve o nákladnou a nepříliš úspěšnou vojenskou - v zahraničí blízkém i dalekém. V případě Běloruska krátce před prezidentskými volbami shovívavě nabídla nadále zvýhodněnou cenu plynu, v případě Ukrajiny, o Moldavsku ani nemluvě, naopak ukázala svou moc tvrdým zvýšením ceny, aby poté, alespoň zdánlivě, částečně ustoupila. Na Ukrajině byly také volby a Putin bude jistě chtít dokázat, že oranžového prezidenta Ukrajiny, který svého soupeře a ruského favorita Janukoviče loni porazil, dostane nakonec na kolena i z Moskvy. Zatím se mu to celkem daří.

Hospodářské výsledky Ukrajiny jsou horší než se očekávalo a domácí i zahraniční odborníci varují před recesí. To vše ruskému prezidentovi nahrává. Nepochybné je, že i kdyby si Juščenko vytvořil nějakou většinovou vládu, jeho pravomoci se zmenší. Jak na příští vývoj bude reagovat ukrajinská veřejnost a s jakým výsledkem, se málokdo odváží odhadnout.

Ruský prezident mezitím stihl navštívit i Čínu. Tam volby nejsou, ale i Číňané chtěli dohodu o potrubí. Zatím dostali alespoň sliby.

Jak je energetická strategie důležitá, vidíme, i když zvedneme oči od zahraničí Rusku blízkého k zahraničí, Rusku poněkud vzálenějšímu. Ani "sjednocená" Evropa právě teď nepůsobí příliš jednotným dojmem. Českému prezidentovi a straně, jíž čestně předsedá, jejichž vizí je evropská jednota hospodářská, v žádném případě ale ne politická, by se nemuselo líbit, že v EU převládají nesrovnalosti hospodářské a sociální, které hrozí zastínit a ovlivnit vnitřní evropskou politiku, tedy vztahy mezi členskými zeměmi. V popředí šarvátek je obrana hospodářských národních zájmů a mezi hlavními matadory v aréně jsou Španělsko, Francie, Itálie a také Polsko - tedy státy, patřící k největším a tudíž k nejvlivnějším. Polákům vadí, jak už jsem zmínil, hlavně stavba potrubí z Ruska do západní Evropy mimo polské území. Navíc jsou ve sporu s italskou bankou Unicredito, jež vlastní dvě velké polské banky, které by chtěla spojit. Tím by v Polsku vlastnili Italové největší soukromou banku a to si nová polská vláda nepřeje. Brusel ovšem spojení schválil, což Poláci, nejspíš marně, zatím odmítají.

Spojování velkých hospodářských -- především energetických -- celků se brání také Španělsko, ale nejvíc Francie, jejíž současný předseda vlády de Villepin si pro svůj postoj vymyslel termín 'hospodářské vlastenectví`. To v rámci vnitřních vztahů členských zemí EU zní dost absurdně. Absurdní také je, že kdysi právě francouzští politici vymysleli Evropské společenství uhlí a oceli, které se stalo základem pro vznik postupně Evropského hospodářského společenství, Evropského společenství až nakonec Evropské unie. Nyní, když EU říká, že důraz spojenectví má být na politické integraci, právě Francie na bránění v přeshraničním, ale vnitřním evropském spojování -- především, ale nikoli pouze - energetiky a ocelářství staví jakýsi zastydlý patrotismus. K věci patří, že podle nedávno zveřejněného průzkumu, integraci velkých francouzských podniků -- v daném případě s italskými a s lucemburskými - odmítá 69% Francouzů. Otevřený trh, čtyři evropské svobody pohybu a společný přístup k rozvoji strategických hospodářských sektorů poněkud ustupují do říše snů. Mé dlouholeté zkušenosti s Evropskými společenstvími všeho druhu říkají, že to vše nakonec asi povede k dalšímu upevnění integrace, nebude to ale zítra. EU je teď navíc nestabilní po nedávném rozšíření a před nadcházejícím dalším; Ani minulé, ani to budoucí nebylo podle mého názoru příliš promyšleně a důkladně připraveno. A jako vždy, když ve Francii a v Německu vládla současně pravice, tyto dvě tahounské země evropského sjednocování příliš nespolupracují. Jarní vrcholná schůzka představitelů členských zemí EU, se marně pokoušela alepoň část problémů vyřešit. Někteří vysocí představitelé nejvlivnějších evropských států a také předseda Evropské komise Barroso se s ruským prezidentem nedávno jednotlivě setkali. Mají tedy snad o ruských záměrech jakousi představu. Jestli jsou jejich představy správné a jestli je budou umět úspěšně využít, je otázka. Kremlologie už nefunguje jako v dobách bipolárního světa. Jediná vzdálená supervelmoc, USA, své zájmy soustředila poněkud jinde, než Evropa a Rusko. A americký prezident - ač ruského kolegu také nazývá svým přítelem Vladimírem -- společné energeticko-strategické zájmy s Evropou nevyjádřil. Ve vztahu k Rusku se EU pokouší dohodnout otevření plynovodů pro nezávislé výrobce -- Rusko má pod kontrolou téměř 90% všech světových plynovodů a tudíž také obchod s plynem, který třeba mohou vyprodukovat jiné země, mimo jiné Kazachstán.Od ruského postoje v otázce plynu závisí stanovisko případných investorů ze zahraničí. Rusko potřebuje investice, investoři potřebují vědomí jistoty pro své investice. Putinova vláda svými kroky - například kolem nyní prakticky zlikvidovaného Jukosu a lednovým náhlým zvýšením cen plynu a pozdějším zastavením dodávek Ukrajině, zahraničním investorům určitě jistotu nedodala.

Vrcholná schůzka EU byla jen jedním z mezistupínků pro petrohradský summit skupiny nejvlivnějších zemí světa G8, jíž Rusko právě předsedá.

Jeden zahraniční novinář nedávno citoval ze staršího článku, zveřejněného v nepříliš známém odborném časopise v Rusku. Přírodní zdroje, podle pisatele, nabízejí Rusku klíč k znovuzískání dřívějšího vlivu. 'Potenciál přírodních zdrojů definuje mimořádné místo Ruska mezi průmyslovými zeměmi`, píše autor. Jeho, tehdy nic neříkající, jméno je - Vladimír Putin. To už pak možná lépe porozumíme i postupu současné ruské moci vůči Jukosu. Několik let poté, co se stal prezidentem, je dnes Putinova země předsedajícím členem skupiny G8. Tomu se říká rychlý postup. V červenci v Petrohradě se hlavní jednání bude točit kolem Gazpromu, státem kontrolovaného, ač podle Rusů údajně soukromého, největšího producenta zemního plynu na světě. Britský ministr obchodu a průmyslu Johnson, který svému předsedovi vlády do Petrohradu jistě připraví podklady, vyjádřil naději, že Rusové budou ratifikovat dohodu o energii (která, zdá se, zatím ani v návrhu textu neexistuje) a že poskytnou více informací o svých zásobách plynu a plynovodech. Zmíněná dohoda by měla zaručit možnost arbitráže v případě sporu o ceny mezi dodavatelskými a odběratelskými státy a tak zabránit jednostranému ruskému zastavení dodávek partnerské zemi. Půjde také o možnost využívat Rusy kontrolované plynovody například pro přepravu plynu třetích zemí. EU by chtěla výměnou za takový přístup nabídnout Gazpromu šanci využívat evropské distribuční trhy. To jsou samozřejmě choulostivé otázky. Rakouský ministr hospodářství Bartenstein je dává do souvislosti s 'hospodářským patriotismem` Francouzů a Španělů a ptá se, jak může Evropa chtít, aby Moskva otevřela své trhy a skoncovala s monopolem Gazpromu, když Putin a jeho lidé mohou sledovat energetický protekcionismus Francie a Španělska?

Ještě jeden názor musím citovat - tím spíše, že jde o kvalifikovaný hlas z Ruska. Poté, co se nedávno ukázalo, že - údajně pro ohrožení národní bezpečnosti - nebyl už čtyři měsíce vpuštěn do Ruska William Browder, generální ředitel Hermitage Capital, firmy, která v Rusku vlastní akciový fond s hodnotou přes 4 miliardy dolarů, se s novináři sešel Arkadij Illarionov, donedávna ekonomický poradce prezidenta Putina. Ilarionov byl i jako poradce vždy velmi kritický a z funkce loni sám odstoupil. Nyní řekl, že západní země vůbec neměly přizvat Rusko do skupiny G7, protože pro jeho členství nejsou hospodářské ani politické předpoklady. 'Tím, že z Ruska udělali předsedu skupiny a umožnili tak pořádání vrcholné světové schůzky v Petrohradě, akceptovali představitelé světových mocností politiku znárodňování soukromého majetku, likvidace právního státu, znásilňování lidských práv a pošlapávání demokracie.` Schůzka v Petrohradě bude, podle Illarionova, triumfem diktátorů na celém světě a signálem pro ně, že nezáleží na tom, co dělají svým vlastním občanům a svým sousedům. Dodám, že současná oběť ruské politiky, pan Browder patřil k nadšeným zastáncům prezidenta Putina a Kreml dokonce vydal jeho publikace na podporu investování v Rusku.

Představitelé nejvlivnějších světových zemí už mezi sebe Putina přijali a teď jim asi nezbývá, než tuto nepříjemnou situaci nějak zvládnout. Pokud pak jde o to zmíněné místo u stolu, podle zákulisních drbů by se mohli pokusit ukázat svou nespokojenost při zahajovací večeři v Petrohradě: Prezident Bush, nejvlivnější z nich, by na ni, třeba, vůbec nemusel přijít. Ostatní, poněkud opatrnější, kteří ale přesto chtějí ukázat, co si myslí, by mohli odejít před moučníkem. Dokonce by taková režie i symbolizovala současné vnitřní vztahy v staré G7. Ale komentátor londýnských Finantial Times Philip Stevens navrhuje lepší řešení: Ať si jen všichni pochutnají na večeři, včetně moučníku. A pak ať Putinovi řeknou, co si oni myslí o tom, jak on zachází s ruskou demokrací. Třeba je vyslechne.

Bylo by to ostatně téměř totéž, co nedávno předvedli český prezident a český předseda vlády. Nejdřív se v průběhu ruské státní návštěvy veřejně pohádali. Pak se nakonec u večeře sešli. Pochybuji ovšem, že by Putinovi řekli, co si o jeho manýrech myslí. Jestli si o nich vůbec něco myslí.