Bez ekonomického růstu nedokážeme udržet životní úroveň lidí ani zajistit dostatečné financování veřejně prospěšných věcí (viz např. údržba silnic a spousta dalších oblastí, kde neustále "chybí peníze").

Je tato podmíněnost normálního kvalitního života neustálým růstem přirozená? Opravdu funguje příroda stejně? Podívejme se, co nám říká následující obrázek o jednotlivých typech růstu:

A) PŘIROZENÝ růst -- tak to funguje v přírodě: živé organismy nejprve prudce rostou, pak dosáhnou dospělosti, tj. kvantitativní růst se zastavuje a přechází postupně ve změnu kvality.

B) LINEÁRNÍ růst -- známý např. z průmyslu: zdvojnásobením výrobní kapacity se zdvojnásobí objem výroby.

C) EXPONENCIÁLNÍ růst -- to, co považujeme v ekonomice a financích za normální, zná příroda prakticky jen v podobě rakoviny: takovýto růst, není-li včas zastaven, končí selháním základních životních funkcí a zánikem mateřského organismu.

Moc bych si přál, aby lidská společnost co nejdříve dospěla a místo honby za kvantitou se konečně začala vážně zabývat kvalitou své existence. Zatím ale jako bychom neznali jinou cestu vpřed, všechny naše hlavní politické strany bez výjimky mají ve svých programech exponenciální hospodářský růst (věřím, že i humanitně zaměření čtenáři chápou, že i pět procent znamená exponenciálu).

Jak dlouho lze (v našem konečném světě s omezenými možnostmi této planety) tímto způsobem ještě růst? Kam až? Příroda nám dává jednoznačnou odpověď, kam takový růst vede, ale my ji nechceme slyšet. Takže zatím jenom registrujeme stále markantnější příznaky naší choroby a marně se je snažíme léčit nějakými mastičkami, přičemž jejich základní příčina nám uniká.

"Finanční moc nadnárodních monopolů a investičních společností už dávno přesáhla moc národních států", píše Milan Valach. Ano, tak to je a přesně tak se chovají i nádorové buňky: ve snaze o vlastní růst a zisk se šíří a prorůstají vším bez jakéhokoliv respektu k funkci a hranicím jednotlivých orgánů.

Co je příčinou toho, že zájmy jednotlivců se dostávají do stále příkřejšího rozporu se zájmy celku? Chamtivost lidí? Hypertrofovaná snaha o vlastní prospěch, mající své kořeny v pudu sebezáchovy jako základním lidském instinktu?

Jak jsem psal už onehdy, jsem přesvědčen, že pud sebezáchovy není prvotním lidským instinktem. Je jistě významný a silný, ale není základní. To, že motiv osobního prospěchu a zisku vystoupil tak výrazně do popředí (na úkor přirozeného vnímání sebe sama jako součásti jednoho celku), má svou příčinu v umělém vyburcování této složky lidské povahy. Ve vyburcování, které má na svědomí jádro kapitalismu -- úrokový peněžní systém.

"Peníze musejí dělat peníze" -- to je ten imperativ, který nás žene do soupeření, neznajíce bratra. Peněžní systém založený na úrocích je skvělým stimulátorem, potřebujeme-li soutěžit, získávat, dobývat a vítězit. Stává se ale kontraproduktivní, chceme-li zastavit znečišťování, spolupracovat, sdílet a žít v harmonii s celkem.

Je na čase začít přemýšlet o jeho náhradě. O tom, jak ze "zlého pána", kterým se dnes peníze staly, udělat zase "dobrého sluhu". V soukromém vlastnictví problém nevidím.