Kdyby se Jirka chtěl věnovat podrobnějšímu rozboru dotyčné metody, bylo by to určitě zajímavé počtení, ušetřím mu ale práci. Žádná taková metoda neexistuje, existuje jen soubor hodnot, zkušeností a návyků, o které se při svém psaní (často nevědomky) opírám; JM má nepochybně obdobný soubor předpokladů. Je tedy lepší mluvit o střetu dvou (a více) hodnotových tradic, které se sváří uvnitř západní kultury. Já v tomto střetu zastávám stanovisko, které by se snad dalo popsat jako liberálně levicové. Pokusím se nyní stručně osvětlit, v čem to stanovisko, alespoň v mojí verzi, spočívá a v čem člověk, který se k němu hlásí, spatřuje smysl svého veřejného počínání.

Často se setkávám s obviněním, že lidé toho typu smýšlení, které reprezentuji, naprosto nechápou podstatu sporu našeho světa se světem islámským. Svou "mnichovanskou" mentalitou prý napomáháme islamistům, kteří si každý akt dobré vůle vyloží jako dílčí vítězství na své cestě k získání světovlády. Musíme proti jejich vydírání bránit naše základní hodnoty, aktuálně zejména svobodu slova. Neustupovat jim a pokud možno je zatlačovat zpátky...

V souvislosti se "střetem kultur" rozdmýchaným zpolitizovanou kauzou karikatur, jsem nikdy neútočil na svobodu slova. Naopak jsem jejím stoupencem, dokonce si myslím, že by měla být rozšířena např. i na tzv. zpochybňování holocaustu (ačkoliv je považuji jak za nemorální, tak za historiograficky neoprávněné).

Islamofobie (či to, o čem jsem psal jako o neo-antisemitismu -- mimochodem, takto se o kauze psalo i v tomto článku v izraelském listě Haaretz, jak mne upozornil jeden čtenář) podle mého názoru do značné míry ztělesňuje evropský strach z negativních dopadů globalizace -- odtud vyplývá její fóbická, démonická podoba, kterou nelze vysvětlit prostým existenčním (ekonomickým, sociálním) ohrožením islámskými imigranty jako takovými.

Muslimům se připisují vlastnosti, které jsou namnoze charakteristické pro globální kapitál: jsou invazivní, roztahovační, mají vůči nám neodbytné požadavky, musíme kvůli nim přehodnocovat svůj způsob života, a -- podobně jako třeba Američané, na které se však smí útočit jen rétoricky -- jsou nezdolně přesvědčeni o tom, že jsou vrcholem civilizace a Bůh je s nimi, ačkoliv jejich světový rozhled je dosti omezený.

Zkrátka a dobře: podobně jako kdysi židé, muslimové jsou dnes ztělesněním sil modernosti, které jsme rozpoutali a ztratili nad nimi kontrolu. Mimoevropský svět, který jsme kdysi kolonizovali, teď spíš hrozí kolonizovat nás -- a to v důsledku právě těch ekonomických mechanismů a technických prostředků, které měly sloužit k jeho podmanění a kontrole.

Oč tedy nám, "mladým, poněkud radikálněji naladěným myslitelům jde"? Nebo oč jde alespoň mně samotnému? Ačkoliv mi JM podsouvá averzi vůči všemu náboženskému, ve skutečnosti se považuji za dědice jedné velmi podstatné složky křesťanské kultury -- (sebe)ironické intelektuální reflexe, jejímž smyslem je důkladné zkoumání vlastní viny na špatném stavu světa a snaha co nejvíc se očistit od vlastností, jež tuto vinu zapříčinily. Neptám se tedy primárně, co je špatné na druhých, chci v prvé řadě vědět, co je špatné na nás. Jestliže mne někdo nenávidí, nehledám vysvětlení v jeho zlé povaze, ale především v tom, že jsem mu možná něčím ublížil, nebo že si navzájem nerozumíme čistě komunikačně.

Mezi nevykořenitelné lidské vlastnosti patří i pocit nadřazenosti vlastní kultury či obecně skupinové příslušnosti nad jiné kultury či skupiny. Je ale rozdíl mezi tím, kdy si to uvědomuji a snažím se neustálou sebereflexí tento nešvar překonávat, a tím, kdy na něm nereflektovaně stavím a chci tento syndrom gorilího samce racionalizovat pomocí klišé o demokracii coby nejlepší formě vlády (kterou naše civilizace uměla nejen vytvořit, ale i nejzásadněji ohrozit; navíc demokracie opravdu není výlučný rys Západu) nebo hájení svobody slova.

Svoboda slova je totiž jedinečný a nesmírně mocný nástroj, na jehož zachování je třeba trvat, ale právě proto musíme kritizovat jeho zjevná zneužití (ovšem ne ústy státu, v tom mají kritikové ústupků muslimským radikálům pravdu). Svoboda slova, jejímž smyslem je svoboda kritiky, totiž nikdy není jen možností, jak se -- alespoň rétoricky -- bránit moci. Sama je projevem nějaké moci (tím neříkám, že není ničím více) -- a jako takovou je třeba ji demaskovat. A proto se třeba ptejme: není za tou či onou kritikou toho či onoho nešvaru podvědomý nebo i vědomě skrývaný mocenský zájem toho, kdo kritiku vykonává?

Čili: opravdu v kauze karikatur hájíme svobodu slova jako universální hodnotu? Nehájíme často spíš svůj pocit civilizační nadřazenosti? Oba ty cíle jsou legitimní, je ale třeba je oddělit a ten druhý podrobit další kritice -- např.: není civilizační nadřazenost často jen šifrou pro rasovou nebo jinak rodovou nadřazenost? (Jsem přesvědčen, že v devíti případech z deseti ano --být opravdu kulturocentrický, ne etnocentrický totiž znamená oddělit ony hájené kulturní hodnoty od arogantního MY; brát je jako námi spravovaný dar, ne jako náš pyšný výkon -- a to dělá málokdo.) Není třeba má vlastní schopnost důkladné sebereflexe vlastní viny spojena s pokušením nadřadit se těm, kdo tuto schopnost (údajně) neprokazují? Atd. Možná budeme sami sobě křivdit. Já osobně ale upřednostňuji křivdit sobě před křivdou druhým.

Ostatně s nadřazeností a podřazeností kultur je to zapeklité i s jiného hlediska. Když někdo tvrdí nadřazenost naší civilizace nad jiné, dělá to zpravidla na základě kritérií, která jsou kritérii právě té naší civilizace. Zdá se mi, že je to kruh. Řešení je přitom snadné. Nemusíme si nutně vybírat mezi možností, že civilizace jsou buď rovnocenné, nebo je jedna z nich lepší. V některých kontextech je adekvátnější mluvit prostě o tom, že jsou jiné. A té svojí se asi nikdo dobrovolně nevzdá.

Na druhou stranu bývají lidské kultury daleko spletitější a rozpornější, než se jeví těm či oněm fundamentalistům. Ono "jiné" často nečekaně odhalíme v tom, co je nám bytostně vlastní...

Na závěr poznámku k mým "reálně politickým" úvahám, v nichž podle JM má metoda selhává nejvíce. Nemají samozřejmě s onou metodou, i kdyby existovala, nic moc společného. Je to prostě kalkulace tak trochu mimo (i když ne zcela) popsaný hodnotový rámec. Právě z hlediska kalkulační správnosti mohou být ty úvahy mylné. Stejně jako úvahy mého oponenta. Ve vidění JM je správným reálně politickým aktem letecké zničení iránského jaderného programu, tak jako bylo -- zřejmě -- správným rozhodnutím svrhnout vojensky Saddámův režim v Iráku. Mně se ale naopak zdá, že trosky takovýchto vítězství bývají horší než to, co rozbořily. Na rozdíl od nacistického Německa nemůže totiž vést porážka režimu k tomu, že by se poražená země vrátila ke standardům, které víceméně zastávala již předtím a které, což je hlavní, ji tradičně spojovaly s vítězi. Povede... k čemu vlastně? Víme, kam chceme, aby muslimský svět směřoval, jak má vypadat jeho modernizace? Odhadli jsme dobře své možnosti ho tam přivést? (Obávám se, že odpověď zní v obou případech NE.)

A jako úplnou tečku zdánlivě alibistickou poznámku. Jsem si vědom, že pozice, kterou zastávám, nutně nechává stranou a prakticky vzato možná i podceňuje některé faktory, které se s ohledem na můj hodnotový žebříček prostě nejeví důležité. Kdybych se s tím snažil úporně něco dělat, mé texty by nestály za nic. Považuju za daleko plodnější, když se objeví stanovisko víceméně vyhraněné, které vyvolá protireakci z protějších končin rozporné západní tradice. Je to cosi jako dělba práce. A také dělba moci.

V té souvislosti ve mně ovšem chorobná poznámka JM, že lidé jako já "ovládají média", vyvolává nepříjemné pocity. O tom, že se jim dostává málo sluchu, většinou nemluví ti, kteří se obávají nerovnováhy moci, ale ti, kdo chtějí moc získat. V tom si všichni fundamentalisté vyhovují...