Zde se sice připouštějí výjimky, kdy boháč může přijít na buben a pilný pracovitý chudák se stane milionářem, ale to vše jen proto, že to bůh již předem takto rozhodl.

Jestliže feudalismu klade důraz na podřízenost a poslušnost neurozených vůči bohem posvěcené vládě urozených, kapitalismus klade na důraz na hierarchii majetku a posvátnost vlastnictví. I tu se zpočátku snaží ideologicky zaštítit boží vůlí, ale obejde se i bez ní. V moderní době přijímá raději darwinismus překroucený do podoby sociálního darwinismu, podle nějž je základem utváření společenské hierarchie boj o úspěch. V tomto boji slabší, línější a neschopní podléhají, zůstávají chudými, zatímco ti pracovití a schopní se stávají společenskou smetánkou. Odtud byl již jen krůček k přesvědčení, že ti schopní jsou takovými proto, že mají lepší geny. Oklikou se nám takto vrací stará feudální písnička o jiné přirozenosti aristokratů, kteří díky své jinakosti mají právo vládnout těm s jinakostí horší. Pak chybí již jen malý krok k likvidaci těch, kteří svou přirozeností nevyhovují. Chybí jen málo k rasismu a nacismu.

Sociální darwinismus také skutečně byl jedním z ideových zdrojů nacistické ideologie, a to vedle řady zdrojů dalších, přicházejících z řad různých aristokratických a mystických spolků.

Pokud bychom však darwinismus brali vážně, byli by nejúspěšnější skupinou lidé chudí. V evoluci jde totiž o to, kdo zanechá co nejvíce potomků a jak známo, v tomto závodě vítězili právě chudí lidé s velkým počtem dětí. I přes jejich vysokou úmrtnost představovali chudí v západní společnosti vždy velkou většinu, a to až do doby po druhé světové válce.

Pak nastává prudký ekonomický růst, růst blahobytu a středních vrstev, početně mizí klasický proletariát a roste střední třída. Díky tomuto vývoji klesá třídní napětí ve společnosti a z revolučních levicových stran se stávají strany reformní, hledající kompromis s kapitalistickým systémem. To vše platilo až do dnešní doby, kdy konkurence levné pracovní síly z dosud zaostalých zemí a další vlivy vystavují sociální stát enormnímu tlaku a znovu otevírají sociální nůžky mezi nyní relativně chudými a bohatými. Znovu se tedy objevuje potřeba přesvědčit tyto chudé, že si za svou chudobu mohou sami a že soukromý majetek je nedotknutelný. Kapitalismus tak opět potřebuje nějaké náboženské či pseudovědecké posvěcení své podstaty.

Posvátnost vlastnictví

Soukromé vlastnictví je základní modlou kapitalismu. Pochopitelně, nikoliv soukromé vlastnictví zubního kartáčku, o to se nikdo nezajímá. Soukromé vlastnictví, o němž nyní mluvíme, je jiné, má zázračnou moc, a proto po něm kapitalisté touží a oslavují jej jako svou modlu. Moc tohoto vlastnictví spočívá v tom, že je schopno se samo množit. Jako byste si koupili auto a zítra jste měli v garáží dvě za další den tři a tak dále. Kdo by takové auto nechtěl? Ještě si blíže všimneme této zázračné vlastnosti vlastnictví, nyní se však podívejme na nevěrnou víru kapitalistů v jeho posvátnost.

Nedotknutelnost vlastnictví je zakotvena v platných zákonech a střežena mocenskými nástroji státu. Pokud se někomu pokusíte ukrást fabriku či banku, bude proti vám uplatněno násilí a půjdete do vězení. S tím všichni obhájci kapitalismu souhlasí. Takže svoboda končí tam, kde začíná vlastnictví.

Ale je tomu tak skutečně? Základy kapitalismu tvoří i další princip, a tím je vzájemná konkurence kapitalistů na trhu. To platí od jeho počátku a nic na tom nemění ani přechod ke globalizaci a mizení individuálního kapitalisty v akciových a investičních společnostech, ani různé vzájemné dohody o cenách apod. Konkurence není ovšem jen bojem o místo na trhu ve jménu maximalizace zisku, a to bojem vedeným často velmi nečestnými prostředky (korupce, nátlak, podvody atd. -- viz situace ve stavebnictví, regálné vymáhané od dodavatelů zboží obchodními řetězci atd.). Jejím důsledkem je také neustálé přelévání majetku mezi kapitalisty samotnými. Ekonomická realita se pak rozchází s právní. Podle práva ještě kapitalista (či společnost) vlastní tuto firmu, ale fakticky jim již nic nepatří a vyhlásí bankrot (Philips je asi nejznámější případ z poslední doby). Samotná podstata kapitalismu je tak založena na tom, že soukromé vlastnictví vůbec není posvátné a kapitalisté o ně neustále navzájem bojují. Kdo prohraje, nemá nic, přišel o svůj vlastnický svatý grál. Všichni kapitalisté jsou tak vlastně sektáři ve své vlastnické církvi. Veřejně se modlí k nedotknutelnosti vlastnictví, aby jej ve svém skutečném životě neustále popírali.

Ve své praxi skutečně žádnou nedotknutelnost vlastnictví neuznávají. Dějiny kolonialismu nás o tom přesvědčují více než dostatečně. Celé Spojené státy a Kanada, země zakládané již podnikateli, byly zeměmi někoho jiného, než je kapitalistické národy získaly pro sebe, a to podvody a brutálním vyvražďováním původních obyvatel. Stejný obrázek poskytuje i britské panství v Indii a Africe, francouzské kolonie v Indočíně a rovněž v Africe a takto bychom mohli pokračovat. Snad stojí za připomenutí jako symbol alespoň Opiové války Británie s Čínou. Ale oproti očekávání nechtěli Číňané vyvážet opium do Británie, ale britští obchodníci do Číny. K prosazeni tohoto svého zájmu neváhali použít státní aparát a vojenskou sílu.

Někdy se stát, jak se zdá, hodí, a nějaké daně je tedy nutné platit, alespoň na vydržování armády a policie.

Zde je však nutné učinit jednu poznámku. Krutost není vlastní až kapitalistické formě kolonizace. Hluboce ve feudalismu žijící Portugalci a Španělé byli v tomto oboru skutečnými mistry. O španělských dobyvatelích Nového světa se často píše jako o lidech, kteří nacházeli vnitřní potěšení v krutosti a vraždění Indiánů. Dávno před holocaustem je tak evropská historie zatížená genocidou, tj. skutečným vyvražděním celých etnik, a to jak v případě Indiánů, tak i Afričanů, kteří rovněž jako otroci nahrazovali umírající indiánskou pracovní sílu v dolech a na plantážích. Srovnatelná nejsou tato masová vraždění jen co do jejich krutosti, ale i z hlediska počtu jejich obětí, který jde ve všech těchto případech do milionů.

Vraťme se k onomu nejlepšímu ze všech možných světů, v němž nyní žijeme, ke společnosti kapitalistické. V čem je ona zázračná moc vlastnictví, že jsou lidé ochotni pro ně vraždit a vést války? Vždyť by snad stačilo, aby každý pracoval ve své dílně, ve svém obchůdku a na svém poli. Bude-li pilný, bude se mu dařit a bude žít šťastně až do smrti. K čemu jsou nám obrovské nadnárodní monopoly a investiční společnosti, jejichž finanční moc již dávno přesáhla moc národních států?

O něco později než se v dějinách objevil výše zmíněný typ protestantského myšlení, vzniká osvícenská filozofie, která přijímá tezi o přirozených a nezadatelných lidských právech, mezi něž počítá i právo na vlastnictví. S malou výhradou, že tato práva jsou přiznávána jen lidem, tedy bohatým bílým mužům, nikoliv například černým otrokům (což byl majetek, nikoliv lidské bytosti) a samozřejmě nikoliv chudým bílým mužům (ti na tom byli o něco lépe, než otroci), bychom to mohli akceptovat. Filozofové to ve velké části udělali, a proč ne, když většina z nich sama patřila mezi tyto majetkem vyvolené. Kdo by rád nevěřil tomu, co se mu hodí.

Avšak každá idylka má svůj konec. I mezi osvícenskými filozofy se objevil disident, J. J. Rousseau. Na základě fikce o přirozeném životě v dávné minulosti, kdy žádné soukromé vlastnictví neexistovalo, se mu podařilo vytvořit velmi přesvědčivý model, objasňující jeho společenský význam. Především je však nutné říci o vlastnictví čeho se zde jedná. To, co nás všechny zajímá, je vlastnictví základních zdrojů životních potřeb. Tak např. bude-li půda soukromě vlastněna a jak víme z historické skutečnosti, těchto vlastníků je vždy malá menšina ze všech členů společnosti, co zbude oné velké většině? Podle Rousseau mají dvě možnosti -- první, k níž dosud neměli dost odvahy, je revoluce, druhá, neboť hlad je věc neodbytná, je podřídit se vlastníkovi půdy, prodat mu svou svobodu a podřídit se jeho vůli, pracovat pro něj. Soukromé vlastnictví základních zdrojů života se tak stává zdrojem politické moci a vlády člověka nad člověkem. Uvědomíme-li si že jediným zdrojem ekonomického bohatství je lidská práce (materiálně je to ovšem příroda), uvidíme podstatu kouzelné moci tohoto vlastnictví. I v případě, že vlastník vůbec nepracuje, jeho bohatství roste. Roste díky tomu, že z hodnot vytvořených jeho otroky, nevolníky a nyní tedy zaměstnanci si může část ponechat, a to zadarmo. Máte-li nad lidmi moc a sledujete-li cíl v podobě maximalizace osobního prospěchu, kdo by to neudělal? Část hodnoty musí ovšem ponechat zaměstnancům, čím silnější odbory, tím větší část zůstává zaměstnancům. Však také naši neoliberálové odbory pěkně nenávidí. Ale i když vlastník sám pracuje, na tomto vztahu se nic nemění. Ledaže bychom skutečně věřili, že platy manažerů a příjmy velkých akcionářů skutečně vyjadřují jejich stonásobné, tisícinásobné atd. pracovní nasazení ve srovnání s průměrným zaměstnancem.

Opět je nutné učinit malou odbočku. Mate nás vlastní minulost, především tedy záměna jejího pochopení za účelové fráze. Mnozí proto věří, že komunisté zrušili soukromé vlastnictví výrobních prostředků. A to byla dost hrůza. Ale kdyby to byla pravda, komu pak ty továrny a vůbec všechno patřilo? Všemu pracujícímu lidu! Této frázi může věřit jen blázen. Vlastníkem je ten, kdo má moc o vlastnictví rozhodovat a užívat jeho plody. Pracující lid to rozhodně nebyl. Ten neměl právo mluvit vůbec do ničeho. To, co jsme zde měli, bylo ve skutečnosti opět soukromé vlastnictví privilegované kasty. Ta jediná měla tuto moc a ona jediná užívala výhod z vlastnictví plynoucích. Nevýhodou této formy vlastnictví oproti klasickému kapitalistickému byla chybějící konkurence a praktický monopol, který se již vůbec nemusí snažit, aby vyhověl zákazníkům. Rousseauův příklad vlády vlastníka nad jemu podřízenými zaměstnanci byl zde předveden v čisté formě.

Na tom nic nemění ani současné špatné zkušenosti zaměstnanců se zacházením ze strany jejich šéfů. Do značné míry je to naše chyba, že se nedokážeme spojit a bojovat za své zájmy. To je možnost, kterou jsme v onom komunistické supermonopolním kapitalismu vůbec neměli. Mohli bychom říci, že nyní ve zrychlené podobě opakujeme vývoj, kterým jsme již prošli v 19. století. Tehdy se s dělníky zacházelo ještě hůře. Až dokážeme za své zájmy např. stávkovat, jako je tomu nyní zrovna v Bádensku- Wurttembersku, dosáhneme i postavení zaměstnanců, jaké mají lidé na západ od našich hranic. Vraťme se nyní hlavnímu tématu, kterým je soukromé vlastnictví.

Kouzlo soukromého vlastnictví je tedy v tom, že ve své rozhodující části vzniká na základě přisvojení si vlastnictví zaměstnanců (jejich práce a části výsledku jejich práce), a to bez náhrady.

Přirozené základy kapitalismu

V současné době jsou hodně populární příklady z evoluční biologie a s jejich pomocí se někteří obhájci kapitalismu snaží dokázat jeho přirozenost. Je ovšem poněkud záhadné, proč se tato "přirozená" forma uspořádání lidské společnosti projevila až tak pozdě a trvá tak krátce. Rod homo sapiens sapiens je starý asi 140 000 let, možná i 200 000 let. Po rozhodující část této doby jsme žili ve společnostech lovců a sběračů, které o kapitalismu a trhu nevěděli vůbec nic. Feudální řád trval v našich podmínkách velmi zhruba asi 2 000 let, kapitalismus něco přes 2 00 let, v některých zemích o 100 až 200 let více, tedy maximálně 400 let. Je to tedy docela záhadná přirozenost, která na sebe nechá tak dlouho čekat, než se konečně projeví před zraky našich neoliberálních ideologů, a v souladu s níž žijeme necelé 0,3% lidských dějin.

Avšak jak je to tedy s onou lidskou přirozeností a z ní vyplývajících lidských právech na vlastnictví, války, vykořisťování a kolonialismus?

Oblíbeným východiskem úvah těchto myslitelů je jedinec. Ostatně proč ne, když kapitalismus vznikal, stál jeden majitel proti druhému. Individuum se proto zdálo být přirozeným východiskem odpovídajícím životním zkušenosti. Jenže již tehdy si anglický filozof Hobbes všiml, že v tomto stavu je to s vlastnictvím na pováženou. Pokud máme jen jednotlivé lidi, mizí všechny morální hodnoty a právní zákony, zůstává jen soukromý zájem těchto individuí. A samozřejmě v tomto stavu nejsou žádná práva, kde by se vzala. Pokud někdo něco má a jinému se to líbí, tak to onomu prvnímu vezme, pokud je silnější či lstivější, případně obojí. Žádné právo na vlastnictví, dokonce ani na život nelze v tomto světě odvodit. Jsem-li jen já sám pro sebe, není žádný důvod k tomu, abych uznával právo kohokoliv na cokoliv.

Jenže toto celé je jen myšlenková hra. Lidé a ani naší velmi vzdálení předkové před miliony let, takto nežili. Vždy jsme žili ve skupině, a to proto, že jsme se před oněmi dávnými časy vyvinuli jako skupinový živočich, který mimo společenství s druhými, bez vzájemné spolupráce není schopen přežít. A až ve společenství s druhými, které nemůžeme opustit bez rizika vlastní smrti, vznikají pravidla vzájemných vztahů, včetně pravidel morálních a právních. Tato pravidla se pak vždy mění, podle toho, jak se mění struktura vztahů ve skupině. To ovšem není libovolná záležitost a my si nemůžeme volit stejná pravidla, jakými se řídilo soužití např. Eskymáků před 100 lety.

Podrobná pozorování našich nejbližších žijících příbuzných šimpanzů učenlivých pak ukázala to, co stejně všichni víme. Vůdcem se nestává ten nejagresivnější samec, ale ten, který získá podporu největší části tlupy. On totiž, jak poznamenal kdysi jeden filozof, je každý proti ostatním slabý. A tak v případě jedné studie šimpanzů byl vysoce agresivní samec zahnán ostatními na strom a tam naříkal a volal, dokud za ním nevylezla samice, hrající ve skupině roli smiřovatelky a nepřivedla jej mezi ostatní dolů na zem.

Počítačové simulace trvale udržitelných modelů soužití pak ukázaly, že skupina složená ze samých egoistů se rychle rozpadá, stejně ovšem jako se jejich obětí snadno stává skupina složená ze samých naivních dobráků. Vítězí však ta skupina, která je tvořena jedinci hrajícími tzv. velkorysou půjčku za oplátku. Ti se řídí pravidlem: ty pomůžeš dnes mě, zítra já pomohu tobě. Porušení této vzájemné reciprocity trestají. Egoista je pak rychle rozpoznán a za své chování trestán. Všichni asi známe ono pověstné vyhnání z kmene. Velkorysí jsou proto, že občas tolerují jednotlivá porušení tohoto pravidla, ale jen výjimečně. Skupina chovající se tímto způsobem pak prosperuje a snadno likviduje všechny pokusy egoistů, kteří by se chtěli na ostatních přiživit.

Její potíž je pouze v tom, že pod jejich ochranou se mohou vynořit opět oni naivní dobráci a ti zase dávají šanci vypočítavým egoistům. A tak nezbývá než za udržení pravidel soužití stále bojovat, vyvracet naivní sentimentalismus dobráků a potírat egoistické příživníky. To jsou ovšem zcela jiné přirozené základy lidské společnosti, než jaké by rádi viděli příznivci trhu bez přívlastků. Ty přívlastky jsou naopak velmi potřeba a lidská společnost by se bez nich rozpadla. Což by pro nás pro všechny mělo smrtelné následky.

Kapitalismus se takto z hlediska lidské přirozenosti jeví jako systém, který je s ní v rozporu a který proto plodí mnoho morálně negativních jevů. Avšak je nutno říci, že je s naší přirozeností v mnohem menším rozporu než feudalismus, nebo dokonce různé formy totality.

Lidskou přirozeností je tedy život ve společenství s ostatními, za podmínek spravedlivé spolupráce. Po většinu své historie jsme takto žili, nyní, po relativně krátké období, žijeme v jiném uspořádání a v mnohem méně spravedlivém světě. Já doufám, že toto období rychle pomine.

Naše potíž je v tom, že toto všechno musíme dělat my sami. Nikdo to neudělá za nás. Ale k tomu zatím nemáme dost odvahy. Ponecháváme proto utváření a hlídání pravidel našeho soužití na ty "nahoře", jak jsme byli vždy zvyklí, a uniklo nám, že každá moc korumpuje. Čím více pak z naší společné starosti necháme na ty nahoře, tím více jsou a budou oni korumpováni. Tím více se budou stávat parazitickými egoisty žijícími z nás samotných.

Starost o naše vlastní společenství je výhradně naší společnou starostí a nemůže ji z nás sejmout žádný politik, ani žádná nová a zázračná politická strana, to můžeme udělat jen my sami. Dokud si to neuvědomíme, dotud budeme žít ve státě, v němž všichni nadávají, ale nic se nemění.

Ale když nás nezachrání ani král Ječmínek, ani blaničtí rytíři, co tedy máme dělat? To je ovšem již námět na jiný článek. O jedné z možností jsem nedávno psal ...