Je možné, že to zpravodajství a jeho zpoždění nejsou náhodné. Krátce poté začaly po světě propukat ony zmíněné hrůzné činy. Z toho lze vyvodit, že už dávno bylo zřejmě na čase stručně a jasně vymezit hrstku zásadních pojmů a také se zamyslet nad tím, co máme právo žádat od zahraniční a bezpečnostní politiky otevřeného a suverénního státu, případně od mezinárodních institucí a společenství, do nichž tento stát z vůle svých občanů dobrovolně vstoupil.

Předně: Různí lidé a různé národy mají různou víru. Různé víry mají různá pravidla. Ta platí pro vyznavače příslušné víry, nikoli pro ty druhé. Pokud pravidla neubližují těm, kdo danou víru nevyznávají, mohou věřící pro svou víru žádat respekt. Nemají právo vnucovat svou víru, či dodržování jejích pravidel těm, kdo vyznávají víru jinou, či nevyznávají žádnou, prostě těm, kdo žijí podle jiných pravidel, jež ale respektují ostatní, aniž by jim škodili.

Je pravda, že v islámu existuje požadavek nezobrazovat proroka Mohameda. Je také pravda, že i mezi muslimy je tento požadavek předmětem diskusí a není všeobecně platný. I kdyby ale byl, platí pro muslimy, nikoli pro ostatní. Stejně tak, jako zákaz pití alkoholu. Stejně tak, jako pobožní Židé dodržují příkazy o košer úpravě pokrmů (a muslimové o halal, což je v podstatě totéž), ale nebouří se proti tomu, že jiní (i jiní Židé) je nedodržují. Katoličtí křesťané přijímají hostii -- věří, že tělo Ježíšovo - a nekoušou ji. Nebouří se proti tomu, že jiní to nedělají. Mohl bych pokračovat téměř do nekonečna. Doufám , že nemusím.

Svoboda je právo svobodných. Je ale omezena. Není to svoboda škodit jiným. Kterýmkoli jiným.

Bránit se a bránit svou víru, která jiným neškodí je také právo. Je také omezeno.

Povinností je dodržovat pravidla národního i nadnárodního společenství, jehož jsme členy a jehož výdobytků nějakým způsobem všichni užívají, využívají a zneužívají. Z obecného hlediska už to využívání je na hranici přijatelného, zneužívání je o kus za ní. Protože je vždy na úkor jiných. Kterýchkoli jiných. Tečka.

Jako svým svobodným občanům nám svrchovaný a demokratický český stát poskytuje - ba zaručuje - určitá práva a jistoty. Alespoň teoreticky. Svobodné volby jsou prvním, ale zdaleka ne jediným právem svobodného občana demokratického státu. K těm dalším a neméně důležitým patří - mimo jiné - úsilí o bezpečnost zdraví, života i majetku. Platné, srozumitelně definované a fungující právní jistoty občanů, včetně jistoty o tom, že občan je považován za nevinného, pokud není na základě důkazů veřejně odsouzen nezávislým a spravedlivým soudem. To platí i o občanovi, jehož konání se třeba nelíbí většině jiných občanů, institucí, politických stran a třeba soudcům - pokud mu nebylo prokázáno provinění proti platnému právu. Svobodné demokratické státy zaručují občanům také například ochranu menšin před útiskem většin. V tom také ochranu před vlivem kterékoli víry, ohrožujícím platná pravidla společnosti. Právě obavy z takových choulostivých vlivů vyvolaly současnou politickou krizi na Slovensku a jsou také mezi příčinami politické nestability současné polské vlády.

K jistotám svobodných občanů svrchovaného demokratického státu by mělo patřit vědomí, že je stát bude chránit a bránit před násilím a nepravostmi, pocházejícími z domova i z ciziny. O ochranu před hrozbami z domova se -- alespoň teoreticky -- mají starat orgány a instituce prosazující a vynucující právo.

Ochranu občanů před hrozbami zvenčí by měla zajišťovat zahraniční a bezpečnostní politika svrchovaného demokratického státu. Tváří v tvář událostem, které jsou údajně reakcí na zveřejnění hrstky karikatur proroka Mohameda v provinčních dánských novinách před téměř pěti měsíci bychom se měli důrazně ptát, zdali takovou účinnou politiku náš stát má a jakou, zda ji účinně uplatňuje a jak. Adresáty těchto našich otázek by měly být státní instituce a orgány, bezprostředně vláda a parlament. Ve vládě za zahraniční a bezpečnostní politiku odpovídá v prvé řadě ministr zahraničí; poslanecká sněmovna má dva výbory -- jeden pro obranu a bezpečnost, jeden pro zahraniční politiku; Senát má jeden výbor pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Vláda zasedá podle potřeby kdykoli, ale nejméně jednou týdně; poslanecká sněmovna i Senát v uplynulých dnech zasedaly. O bezpečnostních hrozbách, zdá se, ani slovo.

Máme také orgány civilního i vojenského zpravodajství (slovo rozvědka, ruského původu a vneseno k nám bolševickým režimem, se mi příčí užívat). Od těchto našich špionáží jsme se v poslední době dozvěděli pouze to, že nám, na rozdíl od jiných zemí, nic nehrozí. Nic asi samy nevypátraly, ani se nic od jiných, spojeneckých, zpravodajských služeb nedozvěděly. Buď tedy nemáme dobrou špionáž, nebo nás spojenci neinformují, nebo platí obojí současně. Alternativou může být, že nás naše služby, z důvodů, které považují za oprávněné, neinformují. To bych, do jisté míry, chápal, ale v demokratické zemi si úřady mají umět najít cestu, jak občany informovat, aniž by přitom riskovaly důležitá odhalení. Opravdu se mi ale nechce věřit že by nás, loajálního člena, NATO neinformovalo, když něco důležitého o nebezpečích, hrozících nám či Severoatlantické alianci, ví. A jestlipak informovali Dánsko, zakládajícího člena organizace? A jsme my, NATO, v dané situaci připraveni Dánsko, či kteréhokoli jiného člena Aliance, podle jejích stanov bránit?

Osobně jsem dlouhodobě většinou kritický ke stanoviskům, která -- a často bez pověření --našim jménem a jménem naší vlády vyjadřuje ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDU-ČSL) i k tomu, že mu předseda vlády či parlament prakticky nikdy neprotiřečí. Když se ale v souvislosti s bouří kolem zveřejněných obrázků vyslovili ministr Svoboda a předseda Parlamentu Zaorálek kriticky k Evropské unii, ale i k politice USA, musím s nimi souhlasit. Oba ovšem dříve schvalovali invazi USA do Iráku i vytvoření orgánů společné zahraniční a bezpečnostní politiky v rámci EU, v prvním případě dokonce aniž by k tomu měli mandát vlády, či Parlamentu. Sám bych dnes rozšířil kritiku na OSN a NATO. Připouštím, že i já jsem před časem přidal své úsilí k tomu, že se suverénní český stát, v zájmu (nejen svém) o svobodu a bezpečnost ve světě a tím i pro své občany a s jejich souhlasem stal členem EU a NATO, které by s účastí českých představitelů měly pomáhat potřebným a prosazovat mír a porozumění. Nejsem si jist, že to v souvislosti s výbuchem vášní a násilí mezi muslimy v nejrůznějších zemích příliš úspěšně dělají . Jako plnoprávní členové máme ovšem právo, ba povinnost o to žádat.

Evropská unie právě účinně prokazuje, že dosud není zralá účinně sjednotit zahraniční politiku svých členských států ani není příliš schopna, či ochotna, na obranu občanů v kterékoli z členských zemí takovou politiku prosazovat. Ze strany OSN, či NATO jsem si nevšiml sebemenší snahu v tomto směru. Současný prezident USA Georg W. Bush vyhlásil celosvětovou válku terorismu, v rozporu s OSN podnikl invazi do Iráku a sesadil tamního diktátora Husajna. Ale pravdou je, že od počátku oné 'války`na světě neubylo terorismu, nýbrž naopak - a to téměř výhradně ze strany těch, kteří jménem fundamentalistických muslimů vystupují. Především výrazně posílili svůj vliv v Iránu, Iráku a na palestinských územích. Mám podezření, že výbuch fundamentalistického násilí kvůli zářijovým obrázkům nenastal spontánně, ale byl vyvolán vlivnými silami v muslimských zemích - a to právě v době, kdy je svět znovu konfrontován s hrozbami iránského, šíitského, fundamentalistického prezidenta, hlavně sunnitských, fundamentalistických teroristů v Iráku a palestinského, fundamentalistického islámského hnutí Hamás. Právě v době, kdy se zdálo, že se začíná schylovat k pomalému vytváření prostředí pro mírové řešení na Blízkém východě a v době, kdy Irán vyvolává podezření ze snahy porušit Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (proč asi?).

Myslím, že je na čase vyžadovat od Evropské unie i od NATO a spojenců v něm, aby se postavily proti vlně násilí, zřejmě promyšleně vyvolané k zamaskování výše zmíněných kroků některými z nejtotalitnějších režimů na světě a pokryteckými islámskými institucemi, považujícími násilí za prostředek jakéhosi politického sjednocování ve jménu víry. Jako plnoprávní členové obou institucí máme řadu možností jak to udělat.

Můžeme například prostřednictvím našich zastupitelských úřadů při EU a NATO intervenovat a žádat o společná opatření přímo v ústředí obou organizací. Totéž mohou udělat příslušní členové naši vlády přímo. Ti také mohou vyvolat konzultace a předkládat návrhy k případným společným krokům a to nejen v Bruselu, ale také jednotlivým vládám jiných členských států, včetně vlády právě předsedající. Podobně lze také postupovat vůči OSN. Vést konzultace, předkládat návrhy i vznášet požadavky postupu, prostě jednat lze také s vládou USA. A určitě bude nutné hledat se spojenci nejlepší možnosti těsné koordinace zpravodajských služeb.

Fundamentalismus není inherentní vlastností islámu. Vyznavači nenásilného, tolerantního a humanistického islámu by se ale měli více snažit nás ostatní o tom svým jednáním ujistit. Spolu pak můžeme dosáhnout více v zájmu těch -- muslimů i jiných -- kdo pomoc potřebují. Jisté je, že žádná víra na světě nemůže vnucovat svá pravidla, či své články víry lidem víry jiné. Násilí ani sebevražedné usmrcování jiných není legitimním prostředkem na vynucování práv, která násilníkům a sebevrahům nepatří. To vše nemá nic společného s karikaturami, zveřejněnými v nějakých novinách, s hrozbami teroru proti jiným a už vůbec ne s Dány a s Dánskem. Bez ohledu na to, zda ti, co jim vládnou zrovna požívají sympatie kohokoliv. Dánsko je svobodná a demokratická země. To bohužel nelze říci o těch, z nichž se po světě šíří teror, který, a to je třeba jasně říci, nelze zlikvidovat válkou proti teroru.

Lze se mu ale účinněji bránit zdravým rozumem a mezinárodní spoluprací.