Jako bychom pluli neukotveni, nespoutáni nekonečným prostorem. Snem zotročených přirozeně bývá především svoboda, zatímco mnohé kočovné národy nemají ve svém jazyce pro tento pojem odpovídající slovo. Co také se svobodou, když je všude okolo nás! A my, kteří v historické paměti svého srdce chováme staleté sny o svobodě, dnes nevíme, co si s tím prostorem okolo sebe počít. Taková svoboda je nezdravě zbytnělá, asi jako játra vykrmené husy. I když je skoro jisté, že mnozí muslimové své reakce značně přehánějí a problém nepatřičně vyhrocují, samotnou svobodou, tedy tím, že ji máme, nemůžeme vysvětlit vůbec nic. Takové vysvětlení vyvolává spíše pocit směšnosti, ba trapnosti: to se u vás opravdu může žertovat na jakékoliv téma? Anebo si můžete dělat legraci jenom z těch, kteří jsou jiní, kteří nesdílejí vaše hodnoty? Empatie, soudnost a předvídavost patří k civilizaci evropského poloostrova mnohem více než buranská svobodnost, která znamená, že já můžu všechno a komu se to nelíbí, ať si stěžuje u okresního soudu.

Předvídat následky svých činů umí většinou i kočka, tak proč by to neměl umět Evropan? Místo toho nás další a další kroky denně překvapují tím, že taková schopnost je docela vzácná. Čekal snad někdo, že se muslimové budou nad kresbami v hloučcích vesele smát? Zřejmě je to ještě horší: opakováním argumentu o svobodě tisku, do které nám nemá prý právo nikdo zasahovat, si jen léčíme své civilizační komplexy. Svoboda projevu přece nikdy a nikde nebyla bez omezení, a stejně tak nebyla ani odtržena od odpovědnosti právní i morální. Samozřejmý etický závazek psát či říkat pravdu už dávno není z dnešního světa, v němž zájmy, reklama a estetika psané slovo znehodnocuje tak silně, že k němu přistupujeme s hlubokou nedůvěrou, ba s pohrdáním. Svobodu projevu tedy nutně vnímáme obdobně povrchně -- především esteticky a komerčně. Vládl zde po dlouhá poslední desetiletí a předtím obdobně po celá staletí dojem, že válka je jakýsi právní akt, který oficiálně vyhlašuje stát státu předáním příslušné nóty; ostatně aby to bylo možné takto formalizovat, zrodila se diplomatická imunita. Zbrojení se vnímalo jako odstrašující záležitost a vojenská síla se vyjadřovala jako součet všech prostředků vhodných k hubení lidí. Soběstřední jsme, my Evropáši. Nějak jsme si nepovšimli, že v arabské kultuře je pojem státu velmi volný.

Vítr vane, kam chce a přesouvá hory pouštního písku, takže hraničních čar není třeba; mezi některými státy ani nejsou přesně vytyčeny. Spontaneita vzdoru a těkavá zranitelnost dnešního složitého světa mohou způsobit konflikt, který jen eufemista nebude chtít nazvat válkou. Třeba započne tak, že si jí jednoho dne prostě všimneme. Pak budou tytéž zbloudilé duše, které dnes nepatřičně vzývají svobodu slova, říkat, že válka nemůže začít bez papíru s razítkem, takže je zatím možné zachovat klid.

Povýšeneckým postojem k muslimské kultuře si už dlouhá léta zaděláváme na problém, ze kterého si ještě dlouho budeme otírat zpocené čelo. Doufejme, že to všichni společně pochopíme dříve, než bude pozdě.

Text psán pro Literární noviny, které vyšly včera