Jsem realista a plně si uvědomuji, že ke všem výše uvedeným ideálům se lze vždy jen přibližovat (mělo by to však být cílem). Politici často apelují na naši zodpovědnost a říkají nám, že kde není práce, musíme vzít jakoukoli práci, a že všechno je lepší než nepracovat vůbec. Co nám říkají politikové, má svoji logiku, ale žádná pravda nikdy neplatí univerzálně. Ono jde totiž asi i o to, aby se z člověka třeba nestal rukojmí nebo otrok svého zaměstnavatele. Je jasné, že pokud má trh práce pracovat správně, musí si moci vybírat jak zaměstnavatel své zaměstnance (aby nějakou práci dělal vždy ten nejlepší), ale i potenciální zaměstnanec svého zaměstnavatele (aby vysoce kvalifikovaný zaměstnanec nedělal práci, kterou za něho může zastat někdo mnohem méně kvalifikovaný a tento zaměstnanec byl volný pro práci, odpovídající jeho kvalifikaci, do které musel i nemálo investovat).

Bohužel se situace u nás možná začíná rýsovat tím způsobem, že se zaměstnanci bojí o práci a ve snaze uspokojit požadavky svého zaměstnavatele jsou nuceni přistupovat na stále horší pracovní podmínky. Každý zaměstnanec se snaží zastat i práci druhého zaměstnance, přistupuje na horší odměnu za práci, chodí na noční směny, poškozuje si třeba i zdraví a známý proces technického pokroku bere práci dalším zaměstnancům.

Jestli se tedy nepletu, výsledkem tohoto procesu je více nezaměstnaných, horší pracovní podmínky těch šťastnějších s alespoň nějakou prací, bohatnoucí jedině zaměstnavatelé a nakonec je tu i případná nadprodukce zboží (která se již řeší vnucováním výrobků rodinám na dluh). Levná nadprodukce velmi omezuje možnost začít nezaměstnaným podnikat (trh je nasycený), nehledě na malou kupní sílu v takové oblasti. Řada lidí tak končí bez perspektivy na okraji společnosti a stát se o ně nemůže postarat (zaměstnavatelé platí malé daně, protože stát se bojí o jejich přesun dále na Východ). Jak tohle skončí, to je ve hvězdách (bude se historie opakovat?).

Na problém lze nahlížet i z pohledu rovných šancí pro všechny. Receptem 'modrých ptáků' je, že za vzdělání si každý musí zaplatit (prozatím padly návrhy hlavně k diskriminaci vysokoškoláků). No situace je taková, že vzdělání vzhledem k hrazení školních pomůcek, později studentského ubytování, dojíždění nebo i stravy, si každý podle svých schopností dovolit nemůže.

Někdo studuje v pohodě, protože náklady plně hradí rodiče, jiní chodí po nočních na brigády a musejí se zadlužovat - to každého nepřitahuje, takže tito nastoupí raději hned do zaměstnání, byť pro společnost by bylo mnohem výhodnější, kdyby studovali oni a ne především ti z bohatých rodin. Tím ale rozdíly šancí nekončí. Po škole je zapotřebí najít zaměstnání, které odpovídá nejlépe získané kvalifikaci. Tady zase ten z bohatší rodiny má velmi pravděpodobněji cestu prošlápnutou od rodičů se svými známostmi, zatímco ten z chudší rodiny marně žehlí kliky, o možnosti získání úvěru na podnikání (které je z jeho pohledu mnohem více rizikové) nebo na bydlení nemluvě. A tak zatímco dříve měli výhodu ti s komunistickými rodiči, dnes mají výhodu ti s kapitalistickými rodiči, bez ohledu na jejich (ne)schopnosti, na které doplácí společnost.

A konečně se lze na problém koukat z pohledu profesí. Technický pokrok obecně bere lidem práci. Co dřív dělalo 10 lidí se soustruhy, dnes dělá plně automatický stroj obsluhovaný člověkem jedním, na co dříve byla třeba celá vesnice na poli, to dnes zvládne jeden kombajn, a co dřív dělalo 10 vědců, dnes s moderními databázemi zvládne vědec jeden a nakonec i výuku učitelů s křídou v ruce by mohly alespoň částečně nahradit elektronická média. Perspektivní pro mnoho lidí proto dnes není již žádná profese.

Výjimkou může být několik zaměstnání, o která klesl v určitém období zájem, nebo neexistovala vůbec a najednou po nich začala být poptávka (viz automechanici, programátoři, ekonomové apod.). Hlad po těchto pracovnících bývá ale obvykle do několika let naprosto ukojen, nehledě na možnou kumulaci v určité oblasti, která se může stát později mrtvou (ukončení těžby uhlí v severních Čechách, kumulace číšníků v Praze apod.). I neperspektivní obory musí někdo vykonávat a pak co je to za apel na naši zodpovědnost, aby jsme si vybírali jen profese perspektivní (lze vytýkat lidem v severních Čechách, že si vybrali neperspektivní oblast pro budoucnost?).

A je východiskem práci uměle vytvářet? No plnit sklady zbožím na dluh, vymýšlet donekonečna obecně prospěšné práce, dávat lidem 'funkce', to už tu bylo a nikam to samo o sobě nevede. Řízení této společnosti vyžaduje redistribuci práce mezi lid, kdy bude dělána práce potřebná a bude ji vykonávat co nejvíce lidí. Vůbec se přitom nelze omezovat na dobrovůli podnikatelů, i stát dokázal, že dovede v konkurenčním prostředí vydělávat, zajišťovat nejrůznější služby a oživit nejrůznější oblasti (viz Telecom, ČEZ, Lesy ČR - přináší/-šeli jistý zisk státu, který navíc nemusí vyplácet sociální dávky apod.).

Velmi nevhodná je privatizace státních podniků velkými zahraničními investory, protože ti nakonec své zisky přesouvají do zahraničí a kapitál, který tak na naší společnosti vydělávají (mnohonásobně převyšující původní kapitálovou investici) následně chybí v oběhu naší ekonomiky (vlastně tak dochází k vývozu vlastních peněz do zahraničí). Samozřejmě požadavky na takové sponzorství neziskových organizací se u zahraničních investorů míjejí účinkem. Opět tedy je možno narazit na sliby 'Modré šance' (bohužel realizované 'povadlými růžemi') a jejich nereálnost, kterou již nyní naše ekonomika začíná silně pociťovat.

Pakliže platí, že s časem je díky pokroku stále méně práce, lze zkracovat pracovní dobu, zavést více dnů pracovního klidu, odcházet dříve do důchodů, prodlužovat dobu studií (ne zbytečného biflování, ale odborného růstu) apod. (všechny tyto trendy se během staletích prosadily - srovnejte třeba 18. a 20. století). Samozřejmě nelze opomíjet fakt, že stále více lidí se může uplatnit ve službách a zdravotnictví a lze zvyšovat výrobu a výstavbu zaměstnáváním více lidí (ti si budou moci za co koupit, co vyrobí - zvýšená výroba v ruku v ruce se zvýšenou spotřebou). Očividně se neosvědčily cesty v zavádění školného (prosazování méněschopných), vytváření umělé zaměstnanosti nebo propouštění zaměstnanců nekompenzované jejich zaměstnáváním (vedoucího ke zhoršujícím se pracovním podmínkám, celkovému zhoršování životní úrovně a sociálnímu napětí).

Zkrátka práci, kterou může stěží zvládnout jeden člověk, mohou dělat lidé dva, zejména když by se jinak jeden člověk bez práce nudil nebo dělal práci zbytečnou. Peníze z oběhu nemohou vychytávat jen ti 'schopní', kteří je nejsou schopni nijak rozumě utratit (například jejich kaviár vede k ohrožení jeseterů, v prestižních restauracích se neplatí za práci mnoha lidí, ale pouze za značku majiteli restaurace a peníze v bankách jenom leží bez společenského užitku), ale peníze se musejí dostat mezi co nejvíce lidí za odpovídající práci. Perspektivu také musí mít čerství absolventi škol stejně jako lidé před důchodem (jedni nemají zkušenosti a druhým již chybí výkonnost). Samozřejmě je nutné zachovat motivaci na dělání práce náročné, rizikové, zodpovědné, kvalitní apod. Nikdo na 'teplém místečku' jen díky známostem nemůže druhým říkat, že musí práci hledat.