1. 12. 2005
Právo na dostupné bydlení neohrozímePočátkem sedmdesátých letech byl ve Švýcarsku přijat zákon, podle kterého se nájemné volně sjednávalo dohodou mezi nájemcem bytu a pronajímatelem bez jakéhokoliv zákonného omezení. Ale již za necelé dva roky musela švýcarská vláda na základě referenda zákon zrušit, neboť se v důsledku chování pronajímatelů ceny bydlení vymkly sociální únosnosti většiny obyvatel. Od té doby je nájemné ve Švýcarsku - podobně jako je tomu v celé řadě jiných zemí - regulováno zákonem a soudní praxí. |
Uvádím příklad tohoto vývoje zákonných úprav nájemného proto, abych zdůraznil, že zákon o jednostranném zvyšování nájemného, o jehož schválení se již popáté Poslanecká sněmovna pokouší, není definitivní úpravou jednou provždy a že nic nebrání a nebude bránit těm politickým stranám, které skutečně, a nejen předvolebními slovy, hájí práva obyčejných lidí, aby se třeba po úspěšných volbách k této problematice znovu vrátily, nebo se k výši nájemného vrátily okamžitě, jakmile by se ukázalo, že jeho výše se stává pro mnoho lidí neřešitelným sociálním problémem. Přesně v duchu nálezu našeho Ústavního sodu, který vyslovil, že stát má právo činit kroky k tomu, aby bydlení bylo zaplatitelné a nájemci byli chráněni před excesivním zvyšováním nájmů... V této chvíli je nejdůležitější přijmout zákonnou úpravu dalšího vývoje nájemného, která bude počítat s určitým časovým obdobím, ve kterém se bude nájemné postupně zvyšovat, zabránit tak snahám některých pronajímatelů o nesmyslné požadavky na jeho výši, zabránit voluntaristickému rozhodování některých soudů o výši nájemného a současně se pokusit přijmout zákon o hmotné nouzi a zákon o sociálních dávkách, tedy zákony které umožní státu a obcím, aby náklady na bydlení hradily těm, kteří by je jinak ze svých příjmů platit nemohli. Znovu zdůrazňuji: nejde o žádné definitivní a jednou navěky platné řešení této složité problematiky. Jde o vytvoření časového prostoru pro povolební přijatelné řešení, které bude vycházet z nabytých zkušeností s praktickým fungováním zákona i s účinností sociálních dávek. Mnohem důležitější než okamžitá dohoda o výši nájemného, které budou nájemci bytů platit až za mnoho měsíců, a která bude významně dotčena novými zákony, které by měly každé rodině zaručit, že nebude na bydlení platit více než jen 30 - 35% ze svých příjmů, je zabránit tomu, aby pod záminkou přijetí zákona o nájemném nebyly provedeny takové změny v občanském zákoníku, které by práva nájemců bytu významně a okamžitě omezily. Také není žádný důvod proto, abychom nesouhlasili s tím, že pronajímatel může dát výpověď i bez zdlouhavého soudního jednání o přivolení k výpovědi z nájmů tomu, kdo hrubě povinnosti nájemce porušuje (a často terorizuje celý dům a "otravuje" život ostatním obyvatelům), nebo těm, kteří neplatí nájemné, ač jim v tom jejich sociální situace nebrání. V těchto případech je možné souhlasit s výpovědí bez soudu, ovšem s tou nepřekročitelnou podmínkou, že každý nájemce musí mít právo po doručení výpovědi obrátit se na soud, aby ten přezkoumal, zda důvody výpovědi tvrzené pronajímatelem jsou pravdivé. Bez této možnosti nájemce bránit se proti nepravdivým tvrzením pronajímatele by taková výpověď bez soudního přezkoumání byla zcela vyloučena. Můžeme rovněž souhlasit s jistým omezením přechodu nájmu na jiné osoby, než jsou přímí příbuzní nájemce, neboť přechod nájmu na někoho jiného, než příslušníky rodiny nájemce, je v Evropě spíše výjimkou. Jako předseda občanského sdružení samozřejmě mohu bez překážet vyslovovat jakékoliv požadavky bez ohledu na reálnou možnost jejich prosazení. Ale jako politik považuji za svoji povinnost hledat taková řešení, která jsou - za současného stavu rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně - schůdná, pokud neohrozí naši hlavní zásadu, totiž zachovat občanům právo na dostupné bydlení. |